Страница 7 из 27
„Ale samo sebou!“ volal bodře Igor Petrovič. Ustaraně pohlédl na hodinky a vyjmul z kufříku blok. „Takže — včera jste zašel ke Sněgovému. Je to tak?“
„Ano.“
„Pro tuhle knihu?“
„No… ano…,“ řekl Maljanov a rozhodl se, že k tomu už nic bližšího nedodá.
„Kdy to bylo?“
„Pozdě… Kolem dvanácté…“
„Neměl jste pocit, že Sněgovoj se chystá k odjezdu?“
„Měl. Vlastně neměl. On sám mi řekl, že dnes ráno odjíždí a staví se tu s klíčí.“
„A stavil se?“
„Ne.“
„Nemáte ponětí, kam to jezdí?“
„No… přísně vzato ano…“
„Vykládal vám o tom někdy něco?“
„Samozřejmě ne! O jeho práci jsme spolu nikdy nemluvili.“
„A jak mohla vaše žena vědět, že není ženatý?“
„Ééé… Mhm… A ona to snad věděla?“
Igor Petrovič neodpověděl. Zabodl do Maljanova chladný lhostejný zrak a jeho zřítelnice se zlověstně rozšiřovaly a zase smršťovaly. Maljanovovy nervy byly napjaté k prasknutí. Ještě pár vteřin — a začne třískat pěstmi do stolu, prskat, prostě ztratí tvář. Dál už nemohl. Celý tenhle nesmyslný dialog měl nějaký hrozivý podtext, všechno to připomínalo lepkavou pavučinu, do které se někdo neustále snaží přimotat i Irku…
„To bychom měli,“ řekl najednou Igor Petrovič a sklapl blok. „Koňak máte zřejmě tady…,“ ukázal na bar. „A vodku v lednici. Co máte raději? Vy osobně.“
„Já?“
„Ano. Vy. Osobně.“
„Koňak,“ pronesl chraptivě Maljanov a polkl naprázdno. V hrdle měl sucho.
„No výborně!“ zaradoval se s roztomilým šarmem Igor Petrovič, lehce se zvedl a drobnými krůčky odcupital k baru. „Aspoň nemusíme chodit daleko…“
Maljanov nepřítomně sledoval, jak jeho host neobyčejně obratně rozestavuje po stole sklenky, nařezává tenké plátky citrónu a otevírá láhev.
„Mám-li být upřímný,“ řekl, „jste na tom prabídně. Provaz nedostanete, ale takových patnáct let vám zaručuju.“ Pečlivě, aniž uronil jedinou kapku, nalil koňak do sklenek. „Polehčující okolnosti se samo sebou dají někde vyhrabat vždycky, ale věřte mi, že zatím žádné nevidím ani v náznaku. Nevidím, nevidím a nevidím. Dmitriji Alexejeviči, na vaše…,“ zvedl sklenku a přátelsky Maljanovovi pokynul hlavou.
Maljanov zdřevěnělými prsty uchopil svůj koňak.
„Tak dobrá,“ pronesl konečně cizím hlasem. „A dovím se alespoň, co se to tu vlastně odehrává?“
„Přirozeně!“ zvolal ochotně Igor Petrovič. Napil se, hodil si do úst kolečko citrónu a energicky zakýval hlavou. „To se dovíte! Teď hned vám to všechno vyložím. Už na to mám plné právo.“
A vyložil mu to.
Dnes v osm ráno přijel pro Sněgového vůz, který ho měl odvézt na letiště. K velkému řidičovu překvapení plukovník nečekal dole před domem, jak měl ve zvyku. Řidič nějakých pět minut počkal ve voze, pak vyjel nahoru a zazvonil u dveří do bytu. Nikdo mu neotevřel, přestože zvonek určitě fungoval — to řidič moc dobře slyšel. Sjel tedy dolů a z telefo
„A co já s tím mám společného?“ vypravil ze sebe přiškrceně Maljanov.
Igor Petrovič mu místo odpovědi podrobně vylíčil, jak vypadala balistická křivka a kde se našla smrtící střela, která prošla lebkou a zaryla se do protější zdi.
„No dobře, to je moc pěkné, ale já se ptal, proč do toho taháte mě?“ opakoval svou otázku Maljanov a nepříčetně se přitom bušil do prsou. To už pili třetí sklenku.
„Ale líto vám ho snad je, ne?“ otázal se Igor Petrovič. „Je vám ho líto?“
„To bych řekl, že je mi ho líto… Byl to výborný chlap… Ale proč já? Proč jste si zasedl zrovna na mě? Já žádnou zbraň v životě v ruce nedržel. Jsem nevoják… kvůli zraku…“
Igor Petrovič ho neposlouchal. Detailně mu vypověděl, jak se vyšetřovací skupině v enormně krátké době podařilo prokázat, že zesnulý Sněgovoj byl levák, a jak moc zvláštní je ta okolnost, že pistoli držel v pravé ruce…
„No dobře, dobře,“ souhlasil Maljanov. „Arnold Palyč byl skutečně levák, to mohu potvrdit, protože to dobře vím… Ale jak jste do toho připletli mě…? Já jsem přece celou noc spal. A pak — proč bych ho zabíjel, to mi řekněte!“
„Tak kdo tedy? Kdo?“ zeptal se laskavě Igor Petrovič.
„Jak já to mám vědět? To musíte zjistit vy, kdo to byl!“
„Přece vy!“ odtušil hnusně vlezlým hlasem Porfirije Igor Petrovič, který si Maljanova prohlížel skrz nazlátlý koňakový filtr. „Vy jste ho zabil, Dmitriji Alexejeviči…“
„To snad Je zlý sen,“ zaskuhral Maljanov a bezradně rozhodil rukama. Samým zoufalstvím by se býval nejraději rozplakal.
Náhle pokojem proběhl lehký průvan, pohnul zataženým závěsem a do oken vtrhlo zběsilé odpolední slunce, které Igora Petroviče udeřilo rovnou do obličeje. Zamhouřil oči, zastínil si tvář dlaní s křečovitě roztaženými prsty, pohnul se v křesle a chvatně postavil sklenku na stůl. Něco se s ním stalo. Oči rychle zamrkaly, do tváří se vloudil nach a brada se zatřásla.
„Promiňte…,“ pronesl s trýznivými pochybami v hlase i ve výrazu obličeje. „Dmitriji Alexejeviči! Co má tohle znamenat? Kde to jsem…?“ Pohlédl na sklenky a oči se mu rozšířily údivem. „Poslyšte, co se to tady vlastně…“
Zmlkl, protože v Bobkově pokoji něco bouchlo a s dlouho doznívajícím řinčením se to roztříštilo na kusy.
„Co je to?“ zeptal se nastraženě Igor Petrovič. Vše člověčí se z jeho hlasu vytratilo.
„Ale… to je… jeden člověk…,“ vysoukal ze sebe Maljanov, který ještě stále nechápal, co se to s Igorem Petrovičem tak najednou stalo. Vtom ho však osvítil geniální nápad. „Igore Petroviči!“ vyskočil čile. „Pojďte se mnou! Je tam ženina přítelkyně! Ta vám to potvrdí…! Že Jsem celou noc spal doma a nikam jsem neodešel…“
Přetlačujíce se rameny se oba najednou hnali úzkými dveřmi do předsíně.
„Zajímavé, zajímavé,“ opakoval si tiše Igor Petrovič. „Tak ženina přítelkyně? Na to se rádi podíváme…“
Bez klepání vtrhli do Bobkova pokoje a zůstali stát. Vládl tu dokonalý pořádek. Po Lidočce ani památky, válenda prázdná a kufr taky pryč. A pod oknem, vedle střepů hliněného džbánu (Chorezm, 11. stol.) seděl Kaljam a tvářil se pozoruhodně nevi
„Myslel jste tohle?“ zeptal se Igor Petrovič a ukázal na Kaljama.
„Ne,“ odpověděl Maljanov blbě. „To je náš kocour, máme ho už léta… Ale počkat, kde je Lidočka?“ Ohlédl se na věšák. Bílý plášť byl také pryč. „Asi už odešla, jak to vypadá…“
Igor Petrovič pokrčil rameny.
„Asi,“ řekl. „Tady každopádně není.“
Ztěžka našlapující Maljanov přistoupil k rozbitému džbánu.
„Ty dobytku!“ vmetl Kaljamovi a vrazil mu pohlavek. Kocour prudce odskočil a zmizel. Maljanov přidřepl nad střepy. Je napadrť. Takový krásný džbán…
„Bydlí u vás už dlouho?“ zeptal se Igor Petrovič.
„Přijela teprve včera.“
„Má tu věci?“
„Nevidím je,“ odpověděl Maljanov. „Plášť taky někam zmizel.“
„To je divné, nemyslíte?“ pronesl významně Igor Petrovič.
Maljanov mlčky mávl rukou.
„Vem ji čert,“ chlácholil ho Igor Petrovič. „Pojďme zpátky, dáme si ještě panáka…“
Vtom se dveře z chodby rozlétly a do předsíně…»
6.»… výtah zavřel a zahučel motor. Maljanov zůstal sám.
Dlouho stál na prahu Bobková pokoje opřen ramenem o veřej a nemyslel vůbec na nic. Odněkud se vynořil Kaljam, nervně poškubávaje ohonem přešel kolem něj, vyběhl na chodbu k výtahu a jal se pečlivě olizovat cementovou podlahu.