Страница 8 из 27
„Jak chcete,“ vypravil ze sebe Maljanov, se zjevným úsilím se odtrhl od veřeje a vrátil se do obývacího pokoje. Bylo tam nakouřeno, na stole stály tři sklenky — dvě prázdné, třetí dopitá jen zpola — slunce už se doplazilo až ke knihovnám.
Chvíli poseděl v křesle a dorazil svůj koňak. Za oknem to všedně rachotilo a lomozilo, ze schodiště sem otevřenými dveřmi doléhaly dětské nářky a monotó
Kapitola čtvrtá
7.»Umyl sklenky a uklidil je zpátky na místo, smetl střepy v Bobkově pokoji a dal Kaljamovi kousek ryby. Pak si vzal vysokou sklenici, ze které Bobka pije mléko, rozklepl do ní tři vajíčka, nadrobil do toho chleba, vše bohatě posolil, popepřil a zamíchal. Hlad neměl, vše konal čistě automaticky. Vzniklou břečku snědl u dveří na balkón, zahleděn na prázdný dvůr zalitý sluncem. Ani stromeček sem neráčili zasadit. Alespoň jeden jediný kdyby tu byl.
Jeho myšlenky plynuly chabým čúrkem, a vlastně to ani nebyly myšlenky — spíš jen takové zbytky intelektuální aktivity.
Ne, Sněgovoj zemřel, to už je jasné. Sněgového už neuvidím. Byl to dobrý člověk, jenom nějak bláznivý. Takový věčně neusazený…, zvlášť včera. Ale někomu přece telefonoval, ještě tomu člověku chtěl něco sdělit, vysvětlit, na něco upozornit. Maljanov se otřásl. Postavil do dřezu prázdnou sklenici — zárodek budoucí hromady špinavého nádobí. Ale že Lidočka tu kuchyň uklidila bezvadně, všechno tu jen září… On mě přece v souvislosti s Lidočkou varoval. A opravdu — s tou Lidočkou je to nějaké divné.
Maljanov najednou vyběhl do předsíně, pod věšákem padl na podlahu a horečně pátral po Irčině vzkazu. Ale ne, to ne. Všechno je v pořádku. Písmo je jasně Irčino a slovník taky… A vůbec: proč by zrovna vrah myl nádobí?!»
8.»… bylo u Valky obsazeno. Maljanov zavěsil, roztáhl se po válendě a zabořil obličej do drsné látky. S tím Valkou taky není všechno v pořádku. Chová se hystericky… Na co se mě to ptal, že mi to připadalo tak zvláštní…? Valko, Valko, tvoje starosti na mou hlavu! Ale ne, ať přijede. On je hysterický, já jsem hysterický, třeba ve dvou něco vymyslíme…
Vtom v předsíni za jeho zády někdo zakašlal. Do Maljanova jako když střelí. Samozřejmě zbytečně. V předsíni nikdo. V koupelně taky ne. Ani ve spíži. Zkontroloval zámek, vrátil se na válendu, a teprve teď si povšiml, že se mu klepou kolena. Krruci, nervy dodělávají… Ještě jednou vytočil Valkovo číslo, ale hned sluchátkem praštil. Zavolám mu od Večerovského. Natáhl si čistou košili, sáhl do kapsy, jestli má klíče, zamkl za sebou dveře a vyběhl nahoru.
Fil byl naštěstí doma. Jako obyčejně budil dojem, že se chystá někam na recepci a za pět minut pro něj má přijet vůz. Na sobě měl nějaký až hříšně nádherný krémový oblek, přepychové mokasíny a nevídanou kravatu. Kravata při takovéto příležitosti působila na Maljanova obzvlášť depresivně. Nedokázal si v hlavě srovnat, jak se asi dá doma pracovat v kravatě. „Děláš?“ zeptal se.
„Jako obvykle.“
„Zaběhl jsem jen na chvilku.“
„Samozřejmě,“ přikývl Večerovskij. „Dáš si kávu?“
„Počkej,“ zarazil ho Maljanov. „Nebo vlastně ano.“
Zašli do kuchyně. Maljanov se posadil na svou židli a Večerovskij se věnoval kávovaru. „Udělám ti vídeňskou,“ navrhl zády k hostu. „Klidně,“ ozval se Maljanov. „Smetanu máš?“ Večerovskij neodpověděl. Maljanov sledoval, jak pod tenkou krémovou látkou opisují složité křivky jeho ostré lopatky.
„Byl u tebe vyšetřovatel?“ zeptal se. Lopatky na okamžik zastavily svůj běh a nad pokleslým ramenem zvolna vyšla obracející se dlouhá pihovatá tvář s povislým nosem a ryšavým obočím, teď vytaženým vysoko nad okraj masivních obrub módních brýlí.
„Promiň, ale na co ses to ptal?“
„Ptal jsem se tě, jestli u tebe dneska byl vyšetřovatel.“
„A proč právě vyšetřovatel?“ zajímalo Večerovského.
„Protože se zastřelil Sněgovoj,“ vysvětlil mu Maljanov. „U mě už byli.“
„Kdo je to Sněgovoj?“
„Přece ten strejda, co bydlí naproti nám. Ten přes rakety…“
„Aha.“
Večerovskij se sklonil zpátky nad kávovar a lopatky se znovu rozběhly.
„Copak tys ho neznal?“ zeptal se Maljanov. „Měl jsem takový pocit, že jsem vás kdysi představoval.“
„Ne,“ opáčil Večerovskij. „Pokud mě paměť neklame, tak ne.“
Po kuchyni svůdně zavoněla káva. Maljanov se usadil pohodlněji. Má mu to vykládat, nebo raději ne? V téhle rozzářené a provoněné kuchyni, kde bylo bez ohledu na nepříčetně rozpálené slunce tak krásně chladno, kde všechno vždy stálo na svém místě a vše bylo té nejlepší kvality — na světové úrovni či ještě o něco vyšší — se veškeré události uplynulých čtyřiadvaceti hodin zdály obzvlášť praštěné, divoké a nepravděpodobné…, jako by je porodila nečistá síla.
Chvíli mlčky vychutnávali vídeňskou kávu. První promluvil Večerovskij:
„Včera jsem chvíli uvažoval o tom tvém problému… Nezkoušel jsi použít Hardtwigovy funkce?“
„Taky mě to napadlo,“ řekl Maljanov, „a došel jsem k tomu vlastním rozumem.“
„A klaplo to?“
Maljanov odstrčil prázdný šálek,
„Podívej se, File,“ řekl. „Jaképak Hardtwigovy funkce, pardyjé kopyto? Mně jde hlava kolem, a ty si klidně…“»
9.»… na chvíli se odmlčel, pohladil si dvěma prsty hladce vyholenou tvář a pak zadeklamoval:
„Sami neměli jsme sílu uzřít smrti tvář, až se zraky rouškou zastřenými dospěli jsme k ní…“ A dodal: „Chudák.“
Nebylo jasné, koho má na mysli.
„Ale ne, všemu bych rozuměl,“ namítl Maljanov. „Jenže ten vyšetřovatel…“
„Chceš ještě kávu?“ přerušil ho Večerovskij.
Maljanov zakroutil hlavou a Večerovskij vstal.
„Tak pojďme do pokoje.“
Přešli do pracovny. Večerovskij se posadil ke stolu — k naprosto prázdnému stolu s opuštěným listem papíru uprostřed — vyjmul ze zásuvky mechanický telefo
„Prosil bych staršího vyšetřovatele Zykina,“ pronesl unaveným šéfovským hlasem. „Snad jste slyšel, že Zykina, Igora Petroviče… Tak on je na akci… Děkuji.“ Zavěsil. „Starší vyšetřovatel Zykin je na akci,“ oznámil Maljanovovi.
„Ukázal mi legitimaci…,“ bránil se Maljanov. „Nebo si snad myslíš, že to byli podvodníci?“
„To sotva.“
„Taky jsem si říkal. Že by někdo pro mizernou láhev koňaku rozpumpoval takové divadýlko… a ještě ke všemu hned vedle zapečetěného bytu?“
Večerovskij přikývl.
„A ty se klidně vytasíš s nějakými Hardtwigovými funkcemi!“ řekl Maljanov dotčeně. „Copak já mám teď pomyšlení na práci?“
Večerovskij si ho pronikavě změřil svýma ryšavýma očima.
„Dimo, a nezarazilo tě, že se Sněgovoj tak najednou zajímá o tvou práci?“
„Aby ne! V životě jsme spolu o práci nemluvili…“
„Cos mu na to odpověděl?“
„Nic. Měl jsem pocit, že je rozčarován. Tu statek — onde voda, tak nějak to vyjádřil.“
„Jak že?“
„Tu statek — onde voda…“
„A co to má znamenat?“
„Asi z nějakého klasika… V tom smyslu, že já o voze, a ty o koze…“
„Aha…,“ Večerovskij přemýšlivě zamrkal kravskými řasami, sáhl na okno pro ideálně naleštěný popelník, vyjmul ze stolu dýmku a váček s tabákem a začal si ji nacpávat.
„Aha… Tak tu statek — onde voda, říkáš… To není špatné… Musím si to zapamatovat.“
Maljanov napjatě vyčkával. Moc v něj věřil. Večerovskij totiž disponoval vysloveně nelidským mozkem. Maljanov neznal jiného člověka, který by z prosté sumy daných fakt dokázal vyvozovat tak nečekané závěry.