Страница 27 из 27
„A proč bych to měl chápat?“ zeptal jsem se ponuře.
„Nevím. Třeba si to pak rozmyslíš. A ještě jedné věci bys měl porozumět: Tohle není program na jeden den nebo na jeden rok. Já se dokonce domnívám, že na to nebude stačit ani století. Ostatně spěchat není kam,“ ušklíbl se. „Před námi je ještě miliarda let. Začít se ale dá a musí hned. A ty? Inu což, ty budeš prostě muset počkat. Až Bobka vyroste. Až si na tu myšlenku zvykneš. Deset let, nebo snad dvacet — to nehraje roli.“
Mlčeli jsme. Bylo to jasné — chtěl mi pomoci. Předestřít nějakou perspektivu, dokázat mi, že nejsem žádný zbabělec a on že zase není žádný zvláštní hrdina. Že jsme prostě dva vědci, byli jsme postaveni před jeden úkol, jenže z řady objektivních příčin on na něm může začít dělat hned, kdežto já ne. Ale mně se tím nijak neulehčilo. Protože on odjede na Pamír a začne se tam hrabat ve Vajngartenově reverzi, v Zacharových fadinzích, ve své metafyzické matematice a oni do něj budou bušit kulovými blesky, posílat na něj přízraky, vodit k němu zmrzlé horolezce a hlavně horolezkyně, shazovat na něj laviny, znetvořovat kolem něj prostor i čas a nakonec ho tak odkráglují. Nebo neodkráglují. A on možná odhalí zákonitosti vzniku kulových blesků a útoků zmrzlých horolezkyň… Ale možná se taky nic takového nestane, on bude tiše a poklidně trčet nad našimi klikyháky a lámat si hlavu, kde, ve kterém bodě se protínají závěry teorie M-dutin se závěry kvalitativní analýzy kulturního vlivu USA na Japonsko, a nejspíš to bude velice neobvyklý průsečík a je docela dobře možné, že právě v tomto průsečíku najde klíček k pochopení onoho zlověstného mechanismu a možná nejen k pochopení, ale i k jeho ovládání… A co když nezůstanu doma?! Ale v této chvíli už jsem si nevěřil.
„Zničí tě to,“ hlesl jsem beznadějně.
„To není tak jisté,“ řekl mi. „A pak, přece tam nebudu sám… a nejen tam… a nejen já…“
Naše pohledy se setkaly a já za silnými skly jeho brýlí nenašel ani napětí, ani křečovitou kuráž, ani planoucí odhodlání — jen ryšavý klid a ryšavou jistotu, že všechno má být právě takhle a nejinak.
Už nic neřekl, ale Já měl pocit, jako by mluvil dál. Spěchat není kam, říkal mi. Do konce světa zbývá ještě miliarda let, říkal mi. Za miliardu let se toho dá ještě moc a moc stihnout, když se nevzdáme a pochopíme, když pochopíme a nevzdáme se. A ještě se mi zdálo, že říká: „Uměl papír třísnit ve svitu svíčky! Měl zač umírat na břehu Černé říčky…!“ A v mém mozku burácelo jeho spokojené houkání, připomínající houkání Wellsova Marťana.
A já sklopil zrak. Seděl jsem celý zkroucený, oběma rukama si tiskl k břichu bílé desky a snad už podesáté či podvacáté si tiše opakoval: „… Od té chvíle kráčím chodníky křivolakými, pustými, cestami bez konce a návratu…"»
ARKADIJ STRUGACKIJ
BORIS STRUGACKIJ
Miliardu let před koncem světa
(ze sborníku Miliardu let před koncem světa)
Z ruských originálů Chiščnyje vešči veka, vydaného nakladatelstvím Azernešr, Baku 1981, Obitajemyj ostrov, vydaného nakladatelstvím Dětskaja literatura, Moskva 1971, a Za milliard let do konca světa z časopisu Znanije-sila 1976, č. 9—12 a 1977, č. l, přeložil Libor Dvořák.
Typografie Milan Jaroš. Kresba na přebalu a vazbě Viktoria Ban-Jiránková.
Vydání první. Praha 1985.
Vydalo Nakladatelství Svoboda jako svou 5357. publikaci.
Odpovědný redaktor Ivo Železný.
Výtvarná redaktorka A
Technická redaktorka Jana Hodková.
Vytisklo Rudé právo, tiskařské závody, Praha.
Náklad 60 000 výtisků. AA 37,38, VA 38,28.
Tematická skupina 13/34.
Cena brož. výt. 34,20 Kčs, váz. výt. 39,— Kčs.
73/604-22-8.5
25 — 011 — 85 Kčs 39,—