Страница 6 из 27
„To ne… Alespoň pokud já se pamatuju, tak ne. Každopádně když jsem tu byl já, nikdo takový se neobjevil. Možná by si vzpomněla moje žena.“
Igor Petrovič zamyšleně pokýval hlavou a položil další otázku:
„Mluvil jste s ním někdy o odborných záležitostech, o práci?“
Zase práce…
„O čí práci?“ zeptal se zachmuřeně Maljanov.
„Samozřejmě o jeho. Pokud se nemýlím, byl to fyzik…“
„Nemám ponětí. Spíš nějaký odborník přes rakety…“
Ještě než stačil domluvit, zamrazilo ho. Jaképak byl? Proč byl? S tím klíčem sem nezašel… Prokristapána, aby se mu tak nakonec něco stalo! Už chtěl zplna hrdla zařvat: Co myslíte tím byl? Ale vtom ho Igor Petrovič dočista vyhodil ze sedla. Bleskurychlým šermířským výpadem vymrštil pravačku proti němu a přímo před nosem mu ze stolu sebral nějaký papír.
„A kde jste přišel k tomuhle?“ zeptal se ostře a mírumilovnou masku vystřídala maska dravci. „Tak kde jste to vzal?“
„No dovolte…,“ pronesl Maljanov a nadzvedl se.
„Seďte!“ okřikl ho Igor Petrovič. Jeho šedivé oči pobíhaly po Maljanovově obličeji. „Jak se vám dostaly do rukou tyhle údaje?“
„Jaké údaje?“ zašeptal Maljanov. „Jaké údaje, krucinálfagot?“ rozeřval se nepříčetně. „To jsou moje výpočty!“
„To nejsou žádné vaše výpočty,“ namítl ledově Igor Petrovič také zvýšeným hlasem. „Kde jste vzal tenhle graf?“
Zdálky mu ukázal kousek papíru a zaťukal nehtem na křivku hustoty.
„To mám z hlavy!“ odsekl Maljanov sveřepě. „Z téhle hlavy!“ a praštil se pěstí do temene. „To je graf závislosti hustoty na vzdálenosti od hvězdy.“
„Tohle je křivka růstu zloči
Maljanov ztratil řeč. Igor Petrovič štítivě sešpulil rty a pokračoval:
„Ani obkreslit to pořádně nedokážete… Ta křivka ve skutečnosti neprobíhá takhle, ale takhle…“ Vzal Maljanovovu tužku, vyskočil, položil graf na stůl a přes křivku hustoty začal silně rýt jakousi lomenou čáru a k tomu si pod nos bručel: „A tady v těch místech to probíhá taky jinak, než to máte vy, tady má být takový zobáček…“ Když už končil, zlomil hrot, tužku odhodil, usadil se zpátky do svého křesla a lítostivě se na Maljanova zadíval. „Maljanove, Maljanove,“ pronesl vyčítavě. „Taková odborná kvalifikace, opravdu školený a zkušený pachatel, a vy si počínáte jako poslední amatér…“
Maljanovův pohled zpitoměle putoval z grafu na vyšetřovatelův obličej a zase zpátky. Tohle už bylo trochu moc. Bylo to tak neuvěřitelně moc, že nemělo smysl ani mluvit, ani křičet, ani mlčet. Přísně řečeno by se člověk v takovéto situací měl vzbudit.
„A co vaše žena, Maljanove, je se Sněgovým v dobrých vztazích?“ zeptal se Igor Petrovič původním, bezbarvě zdvořilým hlasem.
„V dobrých…,“ odpověděl Maljanov tupě.
„Tykají si spolu?“
„Podívejte se,“ pronesl Maljanov temně, „právě jste mi zkazil celý výkres. Co to má k čertu znamenat?“
„Jaký výkres?“ podivil se Igor Petrovič.
„No tenhle, ten graf…“
„Aha… No, to snad není podstatné. Chodí sem někdy Sněgovoj na návštěvu, když nejste doma?“
„Tak ono to není podstatné…,“ opakoval po něm Maljanov. „Podstatné to možná není pro vás,“ pokračoval, roztřeseně sbíral papíry po stole a překotně je cpal do zásuvek. „Člověk, tu dřepí na zadku, maká jako blázen, a pak si přijde bůhvíkdo a klidně mi tvrdí, že to není podstatné…“ Posadil se na bobek a sesbíral i poznámky poházené na podlaze.
Igor Petrovič ho s neutrálním výrazem ve tváři sledoval dál a pečlivě vtáčel cigaretu do špičky. Když se těžce oddechující, zpocený a rozčilený Maljanov vrátil zpět na své místo, Igor Petrovič se ho uctivě otázal:
„Můžu si zapálit?“
„Prosím,“ přivolil Maljanov. „Támhle je popelník… Ale byl bych rád, kdybyste se ptal rychleji, čeká mě spousta práce.“
„To závisí jen a jen na vás,“ namítl Igor Petrovič, delikátně vypustil dým koutkem úst stranou od Maljanova. „Zajímala by mě třeba takováhle věc: Jak Sněgovému obvykle říkáte — plukovníku, příjmením, nebo jménem a jménem po otci?“
„Jak kdy,“ utrousil Maljanov. „A není to jedno, jak mu říkám?“
„Plukovníku mu říkáte taky?“
„Dejme tomu. A co má být?“
„To je velice zvláštní,“ řekl Igor Petrovič a opatrně odklepl popel. „On Sněgovoj byl na plukovníka povýšen teprve převčírem…“
Byla to rána pod pás. Maljanov mlčel a cítil, jak mu nach stoupá do tváří.
„Tak jak jste se dověděl, že Sněgovoj byl jmenován plukovníkem?“
Maljanov mávl rukou.
„No dobře,“ řekl. „Necháme toho… Tak jsem se pochlubil, no… Tak jsem nevěděl, že je plukovník… nebo vlastně podplukovník… Prostě jsem k němu včera zašel a přes židli viselo plukovnické sako…“
„Kdy jste u něj včera byl?“
„Večer. Pozdě večer… Vzal jsem si od něj tuhle knihu…“
Hrome, to si mohl nechat pro sebe s tou knihou! Igor Petrovič si ji okamžitě přitáhl k sobě, zalistoval v ní a Maljanova polil chladný pot, protože neměl ani tušení, co je to vlastně za knížku.
„V jakém je to jazyce?“ zeptal se roztržitě Igor Petrovič.
„Nno…,“ zamumlal Maljanov a chladný pot vyrazil ještě hojněji. „Asi anglicky, ne?“
„To snad ani ne, jak tak na to koukám…,“ řekl Igor Petrovič zírající do stránek. „Protože tohle je přece cyrilice, žádná latinka… Aha! To je přece normální ruština!“
Maljanova svlažil třetí příval ledového potu, ale Igor Petrovič jen odložil knihu na původní místo, pohodlně se opřel a zadíval se na Maljanova. Maljanov zase upřel pohled na Igora Petroviče a snažil se nemrkat a neuhýbat očima.
„Koho vám nejvíc připomínám?“ zeptal se nečekaně Igor Petrovič.
„Prodavače,“ plácl Maljanov bez přemýšlení.
„Chyba,“ pokáral ho Igor Petrovič. „Zkuste to ještě jednou.“
„Nevím,“ zabručel Maljanov.
Igor Petrovič si sejmul brýle a vyčítavě pokýval hlavou. „To je zlé! Moc zlé! Horší už to snad ani být nemůže. No to jsem nezažil — prodavače!“
„A koho tedy máte připomínat?“ zeptal se Maljanov zbaběle.
Ivan Petrovič nabádavě zagestikuloval brýlemi ve vzduchu.
„Přece neviditelného!“ pronesl pomalu a velice důrazně.
V pokoji se rozhostilo měkké a hutné ticho, dokonce i ta auta pod okny jako by přestala rámusit. Maljanov neslyšel ani jediný zvuk a zase si mučivě přál se probudit. A do tohoto ticha náhle zahřměl telefon.
Maljanov se zachvěl. Igor Petrovič patrně taky. Přístroj zazvonil podruhé. Maljanov se vzepřel na opěradlech a tázavě pohlédl na Igora Petroviče.
„No jistě,“ svolil vyšetřovatel. „To bude zřejmě pro vás.“
Maljanov se přesunul na válendu a zvedl sluchátko. Byl to Valka Vajngarten.
„Těbůh, hvězdožroute,“ utrousil ledabyle. „Co že nezavoláš, ty dobytku?“
„Ale… Měl jsem docela jiné starosti.“
„Zábavičky, že jo?“
„Tak nějak…,“ snažil se Maljanov odpovědět neutrálně. Celou tu dobu cítil v týle upřený pohled. „Poslyš, Valko, já bych ti zavolal později…“
„A co se tam u tebe děje?“ zeptal se neklidně Valka Vajngarten.
„Já ti to pak řeknu.“
„Nějaká buchta?“
„Ne.“
„Tak chlap?“
„Jo…“
Vajngarten znovu zasupěl.
„Hele,“ ztišil hlas, „já k tobě hned jedu. Mám?“
„Ne! Ještě tys mi tu scházel!“
Vajngarten znovu zasupěl.
„Hele, a není náhodou zrzek?“
Maljanov se bezděky ohlédl na Igora Petroviče. K jeho velkému údivu se vyšetřovatel na něj vůbec nedíval a místo toho si četl ve Sněgového knize a nezvučně přitom pohyboval rty.
„Ale kdepak. A vůbec, co je to za nesmysly? Já ti zkrátka potom brnknu…“
„Určitě zavolej!“ zařval Valka. „Jakmile odejde, okamžitě mi volej!“
„Dobře,“ řekl Maljanov a zavěsil. Vrátil se na své místo a broukl: „Promiňte.“
„To je v pořádku,“ uklidnil ho Igor Petrovič pohotově. „Vy ale máte široké zájmy, to vám řeknu, Dmitriji Alexejeviči…“
„Nno…, to ano…, nestěžuju si…,“ vymáčkl se Maljanov. Zatraceně, stačila by vteřinka, aby se zorientoval, co je to vlastně za knihu… „Igore Petroviči,“ oslovil svého návštěvníka prosebně, „nešlo by to už nějak skončit? Je jedna pryč.“