Страница 24 из 27
„Jak chceš,“ pokrčila Irka rameny. Už o mě ani pohledem nezavadila. Dívala se oknem ven a v pravidelných intervalech mocně vdechovala cigaretový dým. „Jak chceš, tak toho necháme. Ty sám jsi přece vždycky tvrdil, že láska je dohoda. Znělo to z tvých úst moc pěkně — láska, štěstí, přátelství…“
Jako by mi v hlavě pukl kulový blesk. Tak tohle by mě bývalo opravdu nenapadlo…
„Irko!“ vykřikl jsem. „Tys mě teda vyděsila!“
Bylo to samozřejmě něco docela jiného, než ode mě očekávala, protože najednou jsem ten obličej, milý, uplakaný obličejík spatřil znovu a v něm takovou naději a takové očekávání, že jsem se sám div nerozeřval. Přála si jedno jediné: aby se všechno okamžitě vysvětlilo, aby se ukázalo, že to všechno byl trapný omyl, mrzutá shoda okolností.
A to byla poslední kapka. Dál už jsem nemohl. Už jsem to nechtěl zadržovat v sobě. A svrhl jsem na její nebohou hlavu celou tu lavinu hrůz a šílenství posledních dvou dnů.
Nevím proč, ale zpočátku mé vyprávění s největší pravděpodobností znělo jako anekdota. Nejspíš tomu tak doopravdy bylo, ale já ničeho nedbal a mluvil jsem a mluvil, nedával jí možnost vklínit do mého monologu žádnou jedovatou poznámku, a chrlil jsem to bez ladu a skladu, bez ohledu na chronologii a viděl jsem, jak místo nedůvěry a naděje přišel nejdřív údiv, ten vystřídal neklid, pak strach a nakonec lítost…
To už jsme seděli ve velkém pokoji u dokořán otevřeného okna — ona v křesle a já na koberci s tváři přitisknutou k jejímu koleni — a najednou se ukázalo, že venku je bouřka; nad paneláky se rozvalilo fialové mračno, ulici bičoval liják, do temene protějšího věžáku buší blesk za bleskem a všechny se v něm beze zbytku ztrácejí. Do plechu za oknem pleskaly obrovské ledové cákance, které tu a tam zalétly až do místnosti, žluté závěsy se nadouvaly v poryvech větru, my oba seděli jako přimrazení a ona mě lehýnce hladila po vlasech. A já cítil obrovskou úlevu. Vymluvil jsem se. Zbavil se poloviny svého břemene. Teď jsem odpočíval s tváří přilepenou k jejímu hladkému opálenému koleni. Hrom rachotil téměř nepřetržitě a mluvilo se těžko, ale já už vlastně ani nic říkat nechtěl. První se ozvala Irka:
„Dimko. Na mě se ohlížet nesmíš, rozumíš? Musíš se rozhodnout tak, jako bych vůbec nebyla. Protože já stejně vždycky budu s tebou, ať se rozhodneš, jak chceš.“
Pevně jsem se k ní přivinul. Upřímně řečeno jsem věděl, že se zachová právě takhle, takže její slova v podstatě neměla valného významu, ale já jí přesto byl vděčný.
„Promiň,“ dodala po chvilce mlčení, „ale zatím si to pořád nějak nemohu srovnat v hlavě… Neboj se — já ti věřím, věřím ti… A stejně je to všechno strašně divné… Nedalo by se přece jen najít nějaké jiné vysvětlení? Nějaké… takové jako, no… jednodušší či co, srozumitelnější…“
„Už jsme ho hledali,“ ubezpečil jsem ji. „Já asi mluvím trochu z cesty… Večerovskij má samozřejmě pravdu. Ne v tom, že je to jistý přírodní jev, ale v tom, že o to přece nejde. A opravdu — jaký je v tom rozdíl? Zkrátka a dobře mě neposlouchej. To já jen tak. Z toho šoku…“
Zimničně se otřásla. Vstal jsem, vtiskl se do křesla vedle ní a objal jsem ji… Přál jsem si jedno jediné, horem dolem jí teď líčit, jak hrozně se bojím. Jak se bojím o sebe, jak se bojím o ni, jak se bojím o nás oba… Jenže to by nemělo žádný smysl a navíc by to asi bylo dosti kruté.
Měl jsem pocit, že nebýt na světě jí, už bych přesně věděl, jak se zachovat. Jenže ona tu byla. A já věděl, že je na mě pyšná a že je to už letitá pýcha. Přestože jsem člověk v podstatě nudný a nepříliš úspěšný, být na mě hrdý je kupodivu docela dobře možné. Kdysi jsem býval obstojný sportovec, umím pracovat, hlava mi zapaluje, v observatoři se těším výborné pověsti, mezi přáteli jsem také oblíben, umím se poveselit, umím žertovat a umím se zdravě pohádat… A na to všechno byla Irka hrdá. Však jsem si dobře všiml, jakým pohledem si mě čas od času změří… Neumím si představit, jak by po tom všem strávila mou proměnu v medúzu. To ji pak snad ani nedokážu pořádně milovat, ani toho nebudu schopen…
Jako by chtěla odpovědět na mé pochyby, najednou ožila a řekla:
„Vzpomínáš si, jak jsme se kdysi dávno řadovali, že všechny zkoušky jsou už za námi a až do samé smrti už žádné další nebudeme muset skládat? No prosím, a ono se ukazuje, že ještě nebyly všechny. Jedna zbyla.“
„Máš pravdu,“ řekl jsem a v duchu dodal: Jenže tohle je zkouška, při které nikdo neví, jestli je lepší dostat výbornou nebo nedostatečnou. A už vůbec se neví, zač se ty výborné a nedostatečné rozdávají.
„Dimko,“ zašeptala a zadívala se mi do očí. „Ale tys opravdu musel vymyslet nějakou velkou věc, když se do tebe takhle pustili… Máš nač být hrdý, a ostatní taky… Když si vás povšiml sám vévoda Vesmír!“
„Hm…,“ řekl jsem a v duchu dodal: Vajngarten s Gubarem už nemají nač být hrdí a co se týče mě, visí nad tím vším velký otazník.
A Irka znovu zareagovala, jako by mi četla myšlenky:
„Ono už teď není důležité, jak se rozhodneš. Důležité je, že jsi dokázal k tak významnému objevu dospět… Vyložíš mi aspoň v kostce, oč jde? Nebo to se snad taky nesmí?“
„Nevím,“ řekl jsem a v duchu dodal: Co to vyvádí? To mě utěšuje, nebo takhle uvažuje doopravdy? Nebo je, chudinka, tak vylekaná, že mě radši ke kapitulaci tlačí sama? Taky by se mohla pokoušet osladit mi hořkou pilulku, kterou — to už pochopila — budu muset tak jako tak spolknout. Nebo mě naopak ponouká ke rvačce, prohrabuje mou sotva doutnající hrdost…?
„Jsou to svině,“ řekla tiše. „Ale nás dva od sebe stejně neodloučí. Nemám pravdu? To se jim nepovede. Co říkáš, Dimko?“
„Samozřejmě,“ řekl jsem a v duchu dodal: V tom to právě je, ty moje maličká. Momentálně jde jen o tohle.
Bouřka odcházela. Mrak se beze spěchu srolovával, odcházel k severu a odhaloval nebe potažené šedou mlhou, z kterého už neútočil zuřivý liják, ale sypal se drobný nenápadný deštík.
„Přivezla jsem vám deštík,“ řekla Irka. „A to jsem si myslela, že si spolu v sobotu vyjedeme do Slunečného…“
„Do soboty je ještě daleko,“ namítl jsem. „Třeba si tam opravdu vyjedem…“
Všechno už bylo řečeno. Teď musíme mluvit o Slunečném, o knihovničkách do Bobková pokoje a o pračce, která už je zase rozbitá. A o tom všem jsme si taky skutečně popovídali. Vznikla tak iluze normálního večera a my se rozhodli (abychom tuto iluzi posílili a prodloužili), že si dáme čaj. K tomuto účelu byl otevřen čerstvý balíček pravého cejlonského, porcelánová konvička na esenci byla pečlivě, přesně podle doporučení odborníků opláchnuta hořkou vodou a na stůl slavnostně putovala krabice Pikové dámy. Pak jsme oba stáli nad čajníkem a pozorně sledovali vodu, abychom nepropásli okamžik, kdy voda začne vřít, pronášeli tradiční průpovídky, a když už jsem po stole rozestavoval talířky a šálky, nenápadně jsem ze stolu sebral zlořečený dodací list zásilkové služby, Irčin vzkaz týkající se Lidočky i legitimaci I. F. Sergejenkové, všechno to zmačkal a zahodil do koše na odpadky. A pak jsme si nádherně poseděli u čaje — byl to pravý čaj, čaj jakožto nápoj —, rozkládali o všem možném kromě toho nejpodstatnějšího a já si neustále lámal hlavu, o čem asi přemýšlí Irka, protože budila zdání, jako by už na všechnu tu hrůzu stačila zapomenout: řekla mi všechno, co v této souvislosti říct mohla a chtěla, ulehčeně celou věc pustila z hlavy a mě nechala znovu samotného, tváří v tvář osudové volbě.
Potom řekla, že bude žehlit, a já abych si sedl vedle ní a vykládal jí něco veselého. Pustil jsem se nejdřív do úklidu nádobí, a u dveří zazvonil zvonek.
S písní Lepší než hory mohou být zas jen hory… na rtech jsem zamířil do předsíně a cestou jsem jen jednou opatrně mrskl pohledem po Irce (která už naprosto klidně utírala stůl suchým čistým hadrem).
Vysoký mladý chlapec v mokrém pršiplášti a s mokrými blonďatými vlasy lhostejně oznámil: „Telegram, tady mi to podepište…“ Vzal jsem si od něj krátkou tužtičku, přiložil papír ke zdi, zaznamenal datum a čas, který mi chlapec napověděl, pak jsem se podepsal, listinu i tužku vrátil, poděkoval jsem a zavřel dveře. Věděl jsem, že nic dobrého očekávat nemohu. Hned v předsíni, ve světle silné dvoustovky jsem telegram rozbalil a přečetl. Po přečtení jsem ho načtyřikrát pečlivě přeložil, zhasl světlo a vykročil zpátky do nitra bytu. Čekala na mě opřená zády o dveře koupelny. Podal jsem jí telegram a zamířil rovnou ke svému psacímu stolu. Srovnal jsem všechny poznámky pěkně popořádku a zastrčil je do nového tlustého sešitu v tvrdých deskách. Pak jsem ze stolu vyjmul nové, ještě nepoužité kancelářské desky, vše do nich uložil, zavázal tkanice, ani jsem si nesedal a jen tak vestoje jsem nahoru nenormalizovaným písmem napsal: D. Maljanov. Některé otázky vzájemného vztahu hvězd a difúzní hmoty v naší Galaxii. Přečetl jsem si to, na okamžik zaváhal a pak jsem to D. Maljanov několika sytými čarami přeškrtl. Desky jsem zasunul do podpaždí a vykročil k venkovním dveřím. Irka dosud stála u dveří do koupelny a tiskla si telegram k hrudi. Když jsem ji míjel, učinila chabé gesto, jako by mě snad chtěla zadržet či snad mi naopak požehnat. S očima upřenýma před sebe jsem řekl: „Jdu k Večerovskému. Za chvíli jsem zpátky.“