Страница 23 из 27
A tak jsem ho mlčky poslouchal a čekal jsem, až mu dojde páska. Zvláštní mi připadalo jen to, jak často mluví o živých a mrtvých Vajngartenech. Snad se nakonec nelekl? Vajngarten je přece naprosto jiný, než jsem já. Už jsem viděl všelijaké Vajngarteny: Vajngartena zamilovaného, Vajngartena lovícího, Vajngartena ohavně sprostého i Vajngartena zmláceného jako psa. Jen jednoho Vajngartena jsem ještě nikdy neviděl — Vajngartena vyděšeného. Vyčkal jsem, až na několik vteřin vypne přehrávání, aby se porýpal v krabičce cigaret, a pro jistotu jsem se zeptal:
„To tě tak vylekali?“
Okamžitě nechal krabičku krabičkou a natáhl ke mně přes stůl vlhkou pěst s palcem prostrčeným mezi ukazovákem a prostředníkem. Jako by tuhle otázku očekával. Odpověď už taky byla nahraná — slovně i v gestech.
„Takovýhle koko mě vylekalo!“ řekl a zašermoval mi předloktím před nosem. „Dneska už nemáme devatenáctý století. To v devatenáctým století mohli někoho strašit. Kdežto ve dvacátým se takovýma blbostma nikdo nezdržuje. Dneska se nakupuje jen perfektní zboží. Mě nevystrašili, alébrž koupili, jasný, dědku? Buď z tebe udělaj lívanec, nebo ti naservírujou zbrusu novej výzkumáček, kvůli kterýmu už si dva členové-korespondenti málem prokousli chřtány. V takovým ústavu si vykoleduju deset nobelovek, rozuměno? Pravda, moje zboží rozhodně není k zahození. Prodávám průkopnický právo, či jak to vyjádřit. Vajngartenovo právo na svobodnou vědeckou zvědavost. A to není špatný zboží, dědku, věř mi, že to není zlý zboží. Ovšem ležák. Z devatenáctýho století. S takovou svobodou můžeš celej život leštit zadkem židle po laboratořích a mýt retorty. Ten ústav, to není žádná mísa čočovice. Tam dám dohromady přinejmenším deset nebo dvacet stejně kvalitních nápadů, a když jim zase nebudou vonět, můžeme si zakšeftovat znovu! Padla kosa na kámen, dědku! Tak proč bychom měli chcát proti větru? Když se na tebe valí těžkej tank, a ty nemáš jinou zbraň než hlavu na ramenou, nezbývá než včas uskočit…“
Chvíli ještě řval, kouřil, sípavě kašlal, přiskakoval k prázdnému baru a nakukoval do něj, zklamaně odskakoval a zase řval, pak utichl, uklidnil se, svalil se do křesla, zvrátil tlamatou hlavu do opěradla a začal vysílat někam ke stropu příšerné ksichty…
„Dejme tomu,“ připustil jsem. „A kam se s tou tvou nobelovkou ženeš momentálně? Ty bys, pokud tomu dobře rozumím, ze všeho nejspíš potřeboval pořádně roztopenou kotelnu, tak nač se místo toho ženeš ke mně do čtvrtého patra?“
„K Večerovskému,“ vysvětlil mi.
Podivil jsem se.
„A nač by tvou nobelovku potřeboval Večerovskij?“
„Nevím. Zeptej se jeho.“
„Počkej, on ti snad volal?“
„Ne, já zavolal jemu.“
„No a?“
„Co no a? Jaký no a?“ Nepřirozeně se napřímil a začal si zapínat bundičku. „Dneska ráno jsem mu zavolal a řek jsem mu, že jsem zvolil holuba v hrsti.“
„No a?“
„Kruci co pořád máš s tím no a? Řek mi, ať teda všechny materiály přinesu jemu.“
Oba jsme zmlkli.
„Nechápu, nač mu budou tvoje materiály,“ řekl Jsem.
„Chce je, protože je to Don Quijote!“ vyštěkl nenávistně Vajngarten. „Protože jeho eště pečený kuře do lebky neklovlo! Protože se eště nenalokal vlastních hořkejch slzí.“
A já byl doma.
„Poslyš, Valko, nedělej to. Ať si táhne k čertu, když se zbláznil. Zatlučou ho do země až po bradu. K čemu je to zapotřebí?“
„No a co teda navrhuješ?“ zeptal se dychtivě. „Jak to mám udělat?“
„Prostě ji spal, tu svou reverzi! Můžeme se do toho dát třeba hned…, tady u nás v koupelně… Co tomu říkáš?“
„To by mi bylo líto,“ zabručel Vajngarten s očima zabořenýma někam do kouta. „Tak líto, že bych na to ruku zvednout nedokázal… Ona je to totiž prvotřídní prácička, hochu. Extratřída.“
Ani jsem nehlesl. A jeho nevybouřené vášně vypudily z křesla, rozběhl se po pokoji, zmizel v předsíni, pak se zase vrátil a znovu zapnul svůj magnetofon.
To už jsem se rozčilil i já — že tu přede mnou takhle vyklusává, potí se a vymlouvá — a řekl jsem, že ústup je jedna věc, jenže on neustupuje, on zdrhá, bezhlavě kapituluje. Ten se ale rozběsnil. Tak jsem se ho zřejmě ještě nikdy nedotkl. Ale líto mi ho nebylo ani trochu. Vlastně jsem nezkoušel ani tak jeho nervovou soustavu, jako spíš svoji… Zkrátka jsme si příšerně vynadali a on odešel. Sbalil si své síťovky a odešel k Večerovskému. Na prahu utrousil, že se ještě vrátí, ale když jsem mu naservíroval, že Irka už je doma, zvadl docela. Nesnáší, když ho někde nemají rádi.»
Kapitola desátá
20.»… pohnout mě ke generálnímu úklidu toho svinčíku. Sotva jsem se ubránil. Domluvili jsme se, že se posadím ke stolu a dodělám si svou práci, kdežto Irka, když teda nemá do čeho píchnout, když je tak neposedná, že si ani nedokáže poležet ve vaně s posledním číslem Světovky, se bude věnovat prádlu a pak se pustí do Bobková pokoje. A já si vezmu na starost velký pokoj, když jinak nedá, ovšem ne dnes, až zítra. Morgen, morgen, nur nicht heute. „Ale ten se musí lesknout, a nikde abych nenašla ani prášku!“
Uvelebil jsem se u psacího stolu a na nějakou dobu se v bytě rozhostil klid a mír. Pracoval jsem, a činil jsem tak nejen s potěšením, ale i s jistým zadostiučiněním. Ještě nikdy jsem u sebe nic takového nepozoroval. Cítil jsem v srdci zvláštní pochmurnou satisfakci, byl jsem na sebe hrdý a sám sebe si vážil. Takovéto pocity asi musí zakoušet kulometník, který zůstal za svou jednotkou, aby kryl ústup kamarádů: je tu sám, ví, že je to navždy a že už nikdy neuvidí nic jiného než tohle bahnité pole, postavičky v cizích uniformách, které se k němu přískoky neúprosně blíží, a nad tím vším nízké unylé nebe — a také ví, že je to tak správné. A dokud jsem pracoval, nějaký strážný v mém mozku se ostražitě a vnímavě zaposlouchával do všeho kolem, stále měl na vědomí, že nic ještě neskončilo, že všechno pokračuje a že hned u mé ruky, v první zásuvce stolu leží nebezpečně vypadající kladívko se špičatým nosem. A tenhle hlídač mě po jisté době donutil zvednout hlavu, protože v pokoji se něco změnilo.
Přísně vzato to nebylo nic pozoruhodného. U stolu stála Irka a mlčky na mě zírala. Zároveň však nebylo pochyb o tom, že se něco stalo, něco naprosto nečekaného a natolik divokého, že Irčiny oči připomínaly čtverce a rty jí chorobně naběhly… Než jsem se zmohl na slovo, hodila přede mě, přímo na mé papíry nějaký kovový předmět, já ho mechanicky uchopil a zjistil jsem, že je to rtěnka.
„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se poněkud připitoměle.
„To je rtěnka,“ pronesla naprosto cizím hlasem Irka, otočila se ke mně zády a odešla do kuchyně.
Stydl jsem několika příšernými předtuchami najednou, točil v prstech zlatou patronou a už bůhví pokolikáté za těch pár dní totálně ničemu nerozuměl. Co je zase tohle za kousek? Jaká rtěnka? A najednou jsem si vzpomněl na hejna polopříčetných žen, které obléhaly Zachara. Začal jsem se o Irku bát. Rtěnka letěla vysokým obloukem do kouta a já se vrhl do kuchyně.
Irka seděla u stolu s hlavou tragicky zabořenou v dlaních. Mezi ukazovákem a prostředníkem pravičky kouřila cigareta.
„Nepřibližuj se ke mně!“ odtušila výhružně klidným hlasem.
„Irko!“ zaskuhral jsem žalostně. „No tak, Iriško! Je ti špatně?“
„Ty zvíře…,“ zašeptala s nevyzpytatelnou intonací a zvedla chvějící se cigaretu ke rtům. Všiml jsem si, že pláče.
Že bych zavolal záchranku? To by nebylo nic platné, tady sanitka nepomůže… Tak valeriánky? Nebo bróm? Proboha, a ten obličej… Rychle jsem našel sklenici a napustil do ní vodu.
„Teď už všemu rozumím…,“ řekla Irka, křečovitě vtáhla kouř a loktem odstrčila sklenici s vodou. „Tomu telegramu a vůbec všemu… To jsme to dopracovali… Co je to za ženskou?“
Vodu jsem vypil sám a pokusil se vrátit sklenicí na stůl, ale ruka mě neposlouchala. Doktora, to chce doktora, vřelo mi v hlavě. Irko, ty moje děvenko malá, ty zkrátka rychle potřebuješ doktora…