Miliardu let pred koncem sveta

Falešně jsem zadeklamoval: „Tak copak dělá náš strom?“ přistoupil jsem ke dveřím na balkón a pohlédl dolů. Ať je to jak chce, tu Lidočku už jsem rozmotal, tentokrát definitivně. A strom?

Stál na svém místě. Dav už se poněkud rozptýlil. Kolem kmene stáli jen tři metaři, Kefír, instalatér a dva milicionáři. Opodál parkoval žlutý hlídkový vůz. Všichni (s výjimkou auta) civěli na strom a patrně si vyměňovali názory na to, co dělat dál a co to všechno má znamenat. Jeden z milicionářů si sejmul brigadýrku a utíral si vyholenou hlavu velkým kapesníkem. Venku už začínalo být pěkně vedro a do navyklých vůní rozpáleného asfaltu a benzínu se mísila nová — taková zvláštně lesní. Vyholený milicionář si čepici zase prudce narazil, schoval kapesník, přidřepl a začal mezi prsty mnout nakypřenou hlínu. Rychle jsem ze dveří zmizel.

Irka už byla v koupelně. Spěšně jsem sklidil a umyl nádobí. Chtělo se mi příšerně spát, ale já věděl, že teď bych usnout nedokázal. Obával jsem se, že neusnu, dokud celá tahle historie neskončí. Zavolal jsem Večerovskému. Když jsem už naslouchal vyzváněcímu tónu, uvědomil jsem si, že Fil by doma být neměl, protože dnes zkouší aspiranty, ale než jsem to stačil domyslet do konce, zvedl sluchátko.

„Ty jsi doma?“ zeptal jsem se nepříliš inteligentně.

„Ale… to je taková…,“ odpověděl Večerovskij.

„No dobře, to si můžeš nechat pro sebe,“ zarazil jsem ho. „Viděl jsi strom?“

„Ano.“

„A co tomu říkáš?

„Myslím, že ano.“

Zašilhal jsem směrem ke koupelně a ztlumil jsem hlas:

„Řekl bych, že je to moje práce.“

„Ano?“

„Nojo. Rozhodl jsem se uspořádat poznámky a všechno podstatné přepsat do sešitu.“

„A uspořádals?“

„Ještě ne úplně. Teď si k tomu sednu a zkusím to dokončit.“

Večerovskij mlčel.

„A proč?“ zeptal se po chvíli.

Zasmál jsem se:

„No, nevím… Najednou se mi zachtělo přepsat to všechno na čisto… Nevím. Asi z bezradnosti. Je toho škoda. A co ty, ty se dneska nikam nechystáš?“

„Asi ne. Jak se daří Iře?“

„Štěbetá,“ řekl jsem. Ústa se mi bezděky roztáhla ve spokojeném úsměvu. „Znáš přece Irku. Ta se ze všeho hned oklepe.“

„A řekls jí to?“

„Zbláznil ses? Samozřejmě že ne.“

„A proč samozřejmě?“

Překvapeně jsem hekl.

„Rozumíš, File, já sám si pořád lámu hlavu, jestli jí to mám říct, nebo ne. A nevím. Nedaří se mi dospět k jednoznačnému závěru.“

„Když nevíš, co si počít, nedělej nic,“ poradil mi Večerovskij.

Chtěl jsem mu říct, že tohle by mě napadlo i bez jeho laskavého přispění, ale Irka už v koupelně zavřela vodu a já se omezil jen na udýchané:

„Jdu dělat. Kdyby něco, zavolej!“

Irka se oblékla, namalovala, mlaskla mi pusu na nos a odcválala. Položil jsem se na břicho na gauč, podepřel si bradu rukama a začal přemýšlet. Bez meškání se dostavil Kaljam, vystoupil na mě a uložil se přesně na mou páteř. Byl měkký, teplý a vlhký. A já jsem usnul. Přišlo to jako mrákoty. Vědomí pominulo a pak se zase vrátilo. Kaljama už jsem na zádech neměl a u dveří někdo zvonil — naším dohodnutým signálem (ta ta-tá ta-ta). Skutálel jsem se z gaučíku. Hlavu jsem měl jasnou a cítil jsem se v jakési bojovné náladě. Celý jako bych byl připraven ke smrti a posmrtné slávě. Chápal jsem, že začíná další kolo, ale strach byl ten tam — zbylo jen zoufale vzteklé odhodlání.

Za dveřmi jsem ostatně našel Vajngartena. Hned jsem si všiml něčeho, co se zdálo naprosto nemožné: byl ještě zpocenější, rozcuchanější, vyvalenější a pomačkanější než včera.

„Co je to za strom?!“ informoval se hned na prahu. A další zhola nemožná věc — on svůj dotaz zašeptal!

„Můžeš mluvit nahlas,“ upozornil jsem ho. „A pojď dál.“

Opatrně vstoupil, rozhlédl se po předsíni, strčil pod věšák dvě těžké síťovky s pevnými deskami na tkanice a utřel si dlaní mokrý krk. Vtáhl jsem Kaljama za ocas zpátky do bytu a zavřel dveře.

„Tak co?“ zeptal se Vajngarten.

„Jak vidíš,“ odpověděl jsem. „Pojď do pokoje.“

„Ten strom, to je tvoje práce?“

„Moje.“

Posadili jsme se — já za stůl, on do křesla po straně. Z dole rozepnuté nylonové bundičky se vyvalilo obrovské chlupaté břicho, jen chabě přizahalené síťovaným plážovým nátělníkem. Supěl, funěl, odfukoval, otíral si pot, potom se hekavě prohnul a vylovil ze zadní kapsy kalhot krabičku cigaret. Přitom polohlasně chrlil ty nejstrašnější nadávky, které patrně neadresoval nikomu konkrétnímu.

„Takže boj pokračuje…,“ řekl nakonec a vypustil z chlupatých nozder dva tlusté sloupy dýmu. „Lépe vestoje zemřít než žít, tram tarararam, na kolenou, říkáš… Idiote!“ zařval. „Šel ses aspoň podívat dolů? Ty gauči dvounohá. Podíval ses aspoň, jak ho to vykuchalo? To byl totiž výbuch. A co kdyby ti to takhle prásklo pod zadnicí! Tram, tararam, tratatatam!“

„Co hulákáš?“ zeptal jsem se nevi

„Vodka by nebyla?“

„Ne.“

„Tak aspoň víno…“

„Nemám nic. Co mi to sem vlečeš?“

„Svou nobelovku!“ rozeřval se znovu. „Přitáhl jsem svou nobelovku! Ale ne tobě, ty idiote… Ty máš vlastních starostí až nad hlavu…!“ Začal zuřivě rozepínat bundu odshora, utrhl knoflík a proklel celý svět. „Idiotů už je málo,“ oznámil mi. „V naší době, dědku, se většina lidí naprosto oprávněně domnívá, že lepší je bejt bohatej a zdravej než chudej a nemocnej. Moc toho nepotřebujeme, stačí vagónek chleba a vagónek kaviáru, stačí třeba bílej chleba s černým kaviárem… A ne jako v devatenáctým století, otče,“ pokračoval důvěrně. „Devatenáctý století dávno zemřelo, je pochováno a všechno, co po něm zůstalo, jsou jen miazmata, otče, nic víc. Celou noc jsem nespal. Zachar chrápe, to jeho pětiletý strašidýlko taky, ale já ne, já se loučím s přežitky devatenáctýho století ve svém vědomí. Protože to naše století, dědku, to je čirá kalkulace — žádný emoce. Emoce jsou, jak známo, výrazem nedostatku informací, to je všechno. Hrdost, čest, potomstvo — k smíchu, slabomyslný šlechtický brebentění. Athos, Porthos a Aramis. To já neumím. Neumím, tram, tarararam. Problém hodnot? Ale beze všeho, prosím! To nejce

Vyskočil a obrovský jako vzducholoď odsupěl do kuchyně. Z kohoutku nad dřezem s řevem a prskáním vyrazila voda.

„Celej náš aktivní život,“ hulákal z kuchyně, „je posloupnej řetězec obchodů. A člověk by musel bejt naprostej imbecil, aby uzavíral obchody, který pro něj nejsou výhodný! To se vědělo už i v tom devatenáctým století…“ Umlkl a bylo slyšet, jak hltavě loká vodu. Pak kohoutek utichl, Vajngarten se vrátil do pokoje a utíral si hřbetem dlaně ústa. „Večerovskij ti neporadí,“ prohlásil. „To není člověk, ale robot. A nepleť se — on není robot z jedenadvacátýho století, nýbrž z devatenáctýho. Kdyby tenkrát vyráběli roboty, nasekali by určitě takovýhle Večerovský… Prosím, klidně si mě považujte za přízemního živočicha. Nic proti tomu. Ale já se skřípnout nedám. Ani za nic. Lepší živej pes než mrtvěj lev a tím spíš mi živej Vajngarten připadá mnohem lepší než Vajngarten mrtvěj. To je stanovisko Vajngartena osobně, jeho rodiny a jeho přátel a já se domnívám…»

Nepřerušoval jsem ho. Znám toho tlamouna čtvrt století, a to století nikoli jen tak ledajakého, nýbrž století dvacátého. Tak příšerně huláká proto, že si v hlavě všechno srovnal do šuplátek. Skákat mu v takové situaci do řeči nemělo smysl — nic by neslyšel. Než si Vajngarten všechno rozškatulkuje, můžete se s ním přít a handrkovat jako rovný s rovným, jako s každým jiným normálním jedincem, a prakticky ve stu procentech případů ho dokážete i přesvědčit, máte-li pravdu. Ale Vajngarten, který už má v mozku doškatulkováno, se mění v magnetofon. V takovém případě řve jako tur a stává se z něj nepředstavitelný cynik — řekl bych, že je to pozůstatek těžkého dětství.