Страница 21 из 27
Dokouřil jsem, přizvedl se ze židle a strčil nedopalek do koše na odpadky. Vedle koše ležela občanská legitimace. To je mi překvapeníčko! Všechno jsme sklidili do posledního papírku a posledního měďáčku, a legitimaci jsme tu nechali. Zvedl jsem černozelenou knížečku a nahlédl roztržitě na první stranu. Ani sám nevím proč. Polil mě chladný pot. Irna Fjodorovna Sergejenková. Rok narození 1939… Co to má znamenat? Fotografie je Irčina… Vlastně ne, to není Irka. Je to nějaká ženská, která je jí podobná, ale ona to není. Tohle je jistá I. F. Sergejenková.
Opatrně jsem legitimaci položil na roh stolu, vstal jsem a po špičkách se vkradl zpátky do pokoje. Pocítil jsem opakovaný příval ledového potu. Spatřil jsem obličej ženy, která ležela pod prostěradlem, obličej pevně potažený suchou kůží, a v ústech obnažené bílé a ostré zuby — snad to má být úsměv, snad trpitelský škleb. Pod prostěradlem ležela čarodějnice. Jako smyslů zbavený jsem ji uchopil za rameno a zatřásl jí. Irka se okamžitě probudila, otevřela ta svá obrovská očiska a mátožně zašeptala: „Dimko, co blázníš, co je ti? Nebolí tě něco?“…Proboha, to je přece moje Irka! No jistě, Irka! Zase jsem se pominul. „Já jsem asi chrápala, viď?“ vydechla tiše a spala dál.
Po špičkách jsem se vrátil do kuchyně, odstrčil jsem legitimaci co nejdál, vyšťoural z krabičky poslední cigaretu a znovu si zapálil. Ano. Takhle v současné době žijem. Takový nás čeká život. Ode dneška.
Ledový živočich v mém nitru se několikrát převalil, a pak se uklidnil. Setřásl jsem si z čela protivný pot, pak jsem se konečně vzpamatoval a ještě jednou zašátral v Irčině kabelce. Její legitimace ležela až na dně. Irna Jermolajevna Maljanovová, rok narození 1933. Krruci… No dobře, ale k čemu bylo zase tohle? To všechno se přece neděje náhodou. I ta legitimace, i telegram, i to, jak nesnadno se Irka do Leningradu dostávala, a dokonce i fakt, že letadlo, kterým cestovala, převáželo rakve — tohle všechno rozhodně není žádná náhoda… Nebo snad ano? To by mimochodem dokonale potvrzovalo Večerovského závěry. Jako člověk, který honí mouchu s ručníkem: ostře sviští rány, které prudce roztínají vzduch, padá stolní lampa, hynou zcela nevi
Jenže takhle já asi žít nedokážu. Za zbabělce jsem se nikdy nepokládal, ale když si uvědomím, že bych neměl ani chvilku klidu, že bych zděšeně uskakoval před vlastní ženou, protože jí považuji za čarodějnici… A pro Večerovského je dnešní Gluchov vzduch. To znamená, že já pro něj taky budu vzduch. Všechno budu muset změnit. Všechno bude jiné. Jiní přátelé, jiná práce… A rodina možná taky jiná… Od té chvíle kráčím chodníky křivolakými, pustými, cestami bez konce a návratu… A budu se stydět ráno při holení pohlédnout do zrcadla. V zrcadle totiž zůstane jen strašně malý a strašně tichý Maljanov.
Jistě, zvykl bych si, zvyknout se asi dá na všechno na světě. Na každou ztrátu. Jenže tohle bude nemalá ztráta, když se nad tím tak zamyslím. K bublinám jsem směřoval plných deset let. Vlastně ne deset let — celý život. Od dětství, od dob školního kroužku a amatérsky stavěných dalekohledů, od výpočtů Wolfova čísla podle cizích pozorování… Vždyť já o těch svých M-dutinách zatím nic nevím, nevím, čeho bych se dopracoval a co by z toho mohlo vzejít těm, kteří se o věc začnou zajímat po mně, kteří by pokračovali, celou teorii rozvinuli, přispěli něčím vlastním a předali štafetu dál, do dalšího století… Asi by se z toho nakonec vyklubalo něco významného, a já ztrácím věc nemalé váhy, když to má být zárodek katastrofy, proti které se bouří sám Vesmír. Miliarda let je dlouhý časový úsek. Za miliardu let se z hrudky slizu vyvine civilizace…
Ale oni mě rozdupou. Nejdřív mi nedají chvilku klidu, uštvou mě, připraví o rozum, a když ani to nepomůže, prostě mě rozšlapou… Je šest hodin. Slunce už žhne naplno.
A vtom, ani sám pořádně nevím proč, studený živočich v prsou zmizel. Zvedl jsem se, klidně jsem odkráčel do svého pokoje, vytáhl své poznámky a chopil se pera. Pak jsem se vrátil do kuchyně, rozložil si nádobíčko a dal jsem se do práce.
Opravdu myslet jsem zatím nemohl — hlavu jsem měl jako nacpanou vatou, víčka pálila — ale poctivě a pečlivě jsem přebral všechny hrubopisy, vyhodil všechno, co už bylo k nepotřebě, ostatní jsem seřadil tak, aby v tom byl nějaký systém, vzal jsem nový tlustý sešit v tvrdých deskách a začal všechno přepisovat načisto — beze spěchu, s chutí, úhledně, pečlivě vybíraje slova tak, jako bych psal definitivní variantu nějakého článku nebo zprávy.
Hodně lidí tuto etapu práce nemá rádo, já ano. Líbí se mi pulérovat terminologii, beze spěchu a s gustem promýšlet nejvýstižnější a nejúspornější označení a formulace, vychytávat blechy, které se poschovávaly v pracovních náčrtcích, sestavovat grafy a rýsovat tabulky. To je taková ta ušlechtilá vědecká otročina — čas, kdy shrnujete výsledky, kdy se můžete pokochat sebou samým i svým dílem.
A já se kochal sebou i svým dílem až do chvíle, kdy se vedle mě objevila Irka, objala mě paží kolem krku a přitiskla se svou teplou tváří k mé.
„Copak?“ zeptal jsem se a narovnal záda.
„Ty už jsi určitě ani oka nezamhouřil, co?“ zeptala se, ale na odpověď nečekala a zamířila k balkónovým dveřím. „Co že je venku takový rámus?“
Teprve teď jsem si uvědomil, že ve dvoře se skutečně rozléhá jakýsi u nás neobvyklý hluk — halas a shon podobný tomu, když na místo činu či nehody už dorazila milice, ale na záchranku se ještě čeká.
„Dimko!“ zavřeštěla Irka. „Pojď se podívat! To je teda zázrak!“
Srdce mi v hrudi prudce kleslo. To už známe, tyhle zázraky… Vyskočil jsem…»
19.»… pít kávu. A vtom Irka prohlásila, že je to vlastně ohromné, celý ten zmatek. Všechno na světě se nakonec v dobré obrátí. Oděsa ji za deset dní stačila otrávit až bůh brání, protože letos se tam nahrnulo tolik lidstva, kolik ho tam ještě nikdy nebylo, a vůbec, už se jí stýskalo a zpátky do Oděsy se rozhodně nechystá — letenka se stejně určitě nesežene a maminka se tak jako tak koncem srpna chystá do Leningradu, takže Bobku přiveze. Kdežto ona, Irka, se okamžitě vrací do práce — hned teď, jen si dopije kafe a půjde — a dovolenou si vezmeme spolu, jak jsme si to plánovali už před časem, někdy v březnu nebo v dubnu: pojedeme si do Kirovska zalyžovat.
Potom jsme snědli míchaná vajíčka s rajčaty, Irka prošmejdila celý byt ve snaze najít cigaretu, jenže nenašla nic, najednou zesmutněla, celá se jako by potáhla mlhou, uvařila si ještě jednu kávu a zeptala se na Sněgového. Řekl jsem jí leccos z toho, co jsem si zapamatoval z výkladu Igora Petroviče, úzkostlivě jsem se vyhnul všem choulostivým místům a vynasnažil jsem se celý příběh podat tak, jako by šlo o zcela zjevnou nešťastnou náhodu. Během vyprávění jsem si vzpomněl na krasotinku Lidočku a málem jsem spustil i o ní, ale včas jsem se vzpamatoval.
Irka povídala něco o Sněgovém, na cosi vzpomínala, koutky úst jí smutně poklesly („… člověk si ani nemá komu říct o cigárko“) a já mezitím malými doušky usrkával kávu a meditoval o tom, že zatím nemám ani nejmenší představu, co si počít dál; že jsem se ještě nerozhodl, zda Irce všechno vyklopím, nebo ne, a že by nejspíš bylo nejmoudřejší nezmiňovat se ani o Lidočce, ani o zásilkové službě, protože jak s Lidočkou, tak se zásilkovou službou je vše až příliš nejasné, přesněji řečeno až příliš jasné: už uplynulo tolik času, a ona se ještě ani slůvkem nezmínila jak o přítelkyni, tak o velkorysé objednávce. Mohla samo sebou zapomenout. Jednak to byl nervák a jednak Irka zapomene vždycky a na všechno, ale lepší zřejmě bude nepokoušet osud a tato choulostivá témata raději nechat na pokoji.