Страница 25 из 27
Po schodech jsem stoupal co noha nohu mine, neustále jsem upravoval desky klouzající z podpaždí. Světlo na schodišti bůhvíproč nesvítilo, takže tu bylo soumračné šero, jímž se rozléhalo pleskání dešťové vody, kapající ze střechy. Na odpočívadle v šestém patře, kde se přednedávnem líbali ti dva, jsem se zastavil a pohlédl dolů na dvůr. Obrovský strom vlhce pableskoval černým listím a na prázdném dvoře se blýskaly louže poďobané deštěm.
Na schodišti jsem nikoho nepotkal, Jen mezi šestým a sedmým patrem seděl na schůdcích shrbený žalostný malý mužík, který si vedle sebe na schod odložil staromódní šedivý klobouk. Opatrně jsem se mu vyhnul a stoupal dál, ale on najednou za mnou zavolal:
„Nechoďte tam, Dmitriji Alexejeviči…“
Strnul jsem a ohlédl se po něm. Byl to Gluchov.
„Teď tam nechoďte,“ opakoval, „nebylo by to dobré…“
Vstal, zvedl klobouk, s rukou na kříži se namáhavě narovnal a já si všiml, že má obličej celý umazaný něčím černým — sazemi nebo blátem —, ty komické brýle seděly na nose nějak nakřivo, malá ústa pevně sevřená, jako by musel snášet silnou bolest. Narovnal si brýle a sotva slyšitelně zamumlal:
„Další bílé desky. Další prapor kapitulace.“
Mlčel jsem. Slabě se popleskal kloboukem po koleni, jako by z něj chtěl otřepat prach, a pak ho začal čistit rukávem. Také mlčel, ale neodcházel. Čekal jsem, co ještě řekne.
„Podívejte se,“ pronesl nakonec, „vzdávat se je vždycky nepříjemné. V minulém století se lidé prý raději zastřelili, než aby kapitulovali. Ne proto, že by se báli mučení nebo koncentračního tábora, a zřejmě neměli ani strach z toho, že by při tvrdém výslechu promluvili — prostě se styděli.“
„To se v našem století také stávalo,“ řekl jsem. „A poměrně často.“
„Ano, souhlasím,“ přikývl okamžitě. „Vždyť pro každého z nás je velmi nemilé, když zjistíme, že vůbec nejsme takoví, jací jsme se sami sobě odjakživa zdáli. Člověk by chtěl i nadále zůstat takový, jaký byl až do osudné chvíle, jenže když jednou kapituluje, už to není možné… A pak aby takhle… Ale jistý rozdíl v tom stejně je. V našem století si lidé sáhnou na život proto, že se stydí před jinými — před společností, před přáteli… Kdežto v minulém století se stříleli proto, že se styděli sami před sebou. Víte, dneska se prostě má za to, že sám se sebou se člověk vždycky nějak domluví. A nejspíš je to pravda. Nevím, čím to je. Nemám tušení, co se stalo… Možná proto, že svět je složitější… Nebo snad proto, že kromě takových věcí jako hrdost, čest, statečnost existuje ještě spousta dalších možností jisté seberealizace…“
Vyčkávavě se na mě zahleděl, ale já jen pokrčil rameny a řekl mu:
„Nevím. Snad.“
„Já to bohužel taky nevím,“ řekl mi. „A pak se řekne zkušený kapitulant — přemýšlím o tom už hodně dlouho, tolik přesvědčivých důvodů jsem dokázal dát dohromady… Jenže to se uchlácholíte, že už jste z toho definitivně venku, přesvědčíte sám sebe, že jste se s tím vyrovnal — a najednou se vám to znovu zaryje do vědomí… Samozřejmě, mezi devatenáctým a dvacátým stoletím je rozdíl, ale rány zůstávají ranami. Hojí se, zanechávají jizvy, vy si myslíte, že už jste na všechno zapomněl, jenže stačí, aby se změnilo počasí, a rány se hned ozvou. A tak to bylo odjakživa.“
„Chápu,“ řekl jsem. „To všechno chápu. Jenže jsou přece rány a rány. Někdy bolí víc ty cizí.“
„Prokristapána!“ zašeptal. „To mě ani ve snu nenapadlo. Nikdy bych si nedovolil… Já to myslel jen tak pro příklad. V žádném případě byste se neměl domnívat, že vás přemlouvám, že vám snad chci něco radit… Jak bych taky mohl… Ale řeknu vám, že pořád přemýšlím…., co to má znamenat, tihle lidé jako my? Buď jsme dobou a vlastí skutečně tak skvěle vychováni, nebo jsme naopak atavismus, troglodyti. Proč se tak trápíme? Nejsem s to se v tom vyznat.“
Mlčel jsem. On si mdlým pohybem nasadil tu nemožnou hučku a řekl:
„No co se dá dělat… Tak sbohem, Dmitriji Alexejeviči. My dva už se asi nikdy neuvidíme, ale stejně mě nesmírně těšilo, že se mi naskytla příležitost seznámit se s vámi. A vaříte fantastický čaj…“
Pokynul mi a pustil se po schodech dolů.
„Můžete si přivolat výtah!“ křikl jsem za ním.
Neotočil se a neodpověděl. Stál jsem a poslouchal, jak opatrně tápe po tmavém schodišti, jak sestupuje níž a níž — a poslouchal jsem tak dlouho, dokud dole nezaskřípěly dokořán otevírané dveře. Pak bouchly a zase bylo ticho.
Naposledy jsem si srovnal desky, minul poslední odpočívadlo, pevněji sevřel zábradlí a překonal zbylých pár schodů. U Večerovského dveří jsem znovu napjal sluch. Někdo tam byl. Ozývaly se přidušené hlasy. Neznámé. Asi bych se měl vrátit a přijít sem později, ale na to už bych neměl sílu. Musel jsem s tím skoncovat. Okamžitě.
Stiskl jsem tlačítko zvonku. Hlasy mumlaly dál. Chvíli jsem počkal, stiskl zvonek podruhé a nepustil ho, dokud se v předsíni neozvaly kroky a Večerovského hlas:
„Kdo je?“
Kupodivu mě to vůbec nepřekvapilo, přestože Večerovskij odjakživa bez vyptávání otevřel každému na světě. Stejně jako já. Jako všichni naši známí.
„To jsem já. Otevři.“
„Okamžik,“ ozval se a na několik desítek vteřin všechno utichlo.
Nebylo slyšet ani hlasy, jen daleko dole někdo rámusil víkem šachty na odpadky. Uvědomil jsem si, že Gluchov mě nabádal, abych k Večerovskému nechodil. „Nechoďte tam, Warmolde, chtějí vás otrávit.“ Kde jsem to vzal? To je něco hrozivě známého… No dobře, to koneckonců vem čert. Teď už není kam jít. A není kdy. Za dveřmi se znovu rozlehly kroky, cvakl zámek a dveře se rozlétly.
Mimoděk jsem sebou trhl a o krok ustoupil. Takového Večerovského jsem ještě v životě neviděl.
„Pojď dál,“ řekl chraptivě a ustoupil, abych mohl…»
Kapitola jedenáctá
21.»„… přece jen přinesl,“ řekl Večerovskij. „Čekal jsem to, i když se ti přiznám bez mučení, že ne tak brzy…“
„Kdo je tady?“ zeptal jsem se přiškrceně.
„Nikdo. Jsme tu jen my dva. My dva a Vesmír.“ Pohlédl na své špinavé dlaně a zamračil se. „Promiň, ale nejdřív bych se přece jen umyl…“
Odešel, já se posadil na opěradlo křesla a rozhlédl se po pokoji. Vypadalo to tady, jako by tu před chvíli explodovala plná čepice střelného prachu. Po stěnách lívance černých sazí. Vzduchem poletují tenoučké nitky spálené hořlaviny. Strop je poznamenaný nepříjemně nažloutlou patinou a všude se vznáší ostrý kyselý chemický puch. Parkety jsou ocejchované zuhelnatělými důlky podivného okrouhlého tvaru. A na okně vrchol všeho — obrovské černé spálené kolo, jako by tam před chvílí někdo rozdělával oheň. Jak na to tak koukám, chytil to Večerovskij pořádně.
Pohlédl jsem na stůl zavalený papíry. Uprostřed ležely otevřené jedny z Vajngartenových desek, druhé jsem spatřil na rohu stolu ještě zavázané. Ležel tu i staromódně mramorovaný šanon se štítkem, na němž bylo strojem napsáno: USA—Japonsko. Kulturní vliv. Materiály. A mezi tím ještě nazdařbůh poházené papírky s nějakými elektronickými schématy, pokud se nemýlím. Na jednom z nich bylo kostrbatým stařeckým písmem načmáráno: Z. Z. Gubar a o něco níž tiskacími písmeny: Fadingy. A teď k tomu všemu přibyly mé zbrusu nové sněhobílé desky. Vzal jsem je a položil si je na kolena.
Voda v koupelně utichla a Večerovskij na mě hlasitě zavolal:
„Pojď sem, Dimo, dáme si kávu.“ Jenže když jsem přišel do kuchyně, žádná káva tam nebyla, zato uprostřed jídelního stolu stála láhev koňaku a dvě sklenice unikátního tvaru. Večerovskij se stihl umýt, ale i převléct. Elegantní sako s obrovskou dírou propálenou těsně pod náprsní kapsou a krémové kalhoty zaneřáděné od sazí nahradil měkkým domácím manšestrovým oblekem. Bez kravaty. Jeho čerstvě umytý obličej byl nezvykle bledý, takže četné pihy vystupovaly zřetelněji než obvykle a na obrovské hrbolaté čelo spadal pramen mokrých vlasů. Kromě té bledosti měl ve tváři ještě něco naprosto nezvyklého. Teprve když jsem si ho prohlédl pozorněji, pochopil jsem, že to dělá silně ožehlé obočí a řasy. Ano, Večerovskij to zřejmě chytil naplno.