Страница 16 из 27
Večerovskij se schoulil v křesle a zabořil obličej do dlaní. Bylo to nesnesitelné, a Maljanov zasáhl:
„Pochop, File, všechny ty tvé návrhy…, ten tvůj program či
„Přesně tak!“ odporně zaskřehotal Vajngarten. Chvíli bylo ticho.
„Já jsem na tom ještě hůř,“ podotkl Zachar. „Moje vedoucí je ženská. Je moc milá, hodná a moudrá, ale jak jí to mám všechno vykládat? To o sobě…“
A zase všichni na dlouho utichli, jen opatrně usrkávali čaj. Nakonec se tiše rozpovídal Gluchov:
„Báječný čajíček, prostě lahoda! Jste machr, Dmitriji Alexejeviči, takový jsem už dávno nepil… Ano ano… Ono je to všechno těžké, samozřejmě, a nejasné… Ale vemte si to z druhé strany — podívejte se na ten měsíc, na to nebe… a k tomu šálek čaje, cigaretka… Opravdu, co víc člověk potřebuje! V televizi teď běží velice obstojný detektivní seriál… Nevím, nevím… Třeba vy, Dmitriji Alexejeviči, vy bádáte kolem toho mezihvězdného plynu, zabýváte se hvězdami… A co je nám přísně vzato do toho? Když se to tak rozumně zváží… Vypadá to trochu jako slídění, co říkáte? Tak jste dostal přes prsty, abyste neslídil… Pijte si svůj čaj, dívejte se na televizi… Nebe tu přece není proto, abychom v něm slídili. Nebe je k tomu, abychom se jím kochali…“
A vtom Zacharův kluk zvonivě a slavnostně prohlásil:
„To je ale lišák!“
Maljanov si nejdřív pomyslel, že to patřilo Gluchovovi, ale to se mýlil. Chlapec dospěle přimhouřil oči, zadíval se na Večerovského a hrozil mu prstem upatlaným v čokoládě. „No tak, buď zticha,“ brumlal bezmocně vyčítavým hlasem Gubar, ale Večerovskij náhle zvedl hlavu z dlaní, a znovu zaujal svou původní polohu — rozvalil se v křesle, dlouhé nohy natáhl pohodlně před sebe a přehodil si Je křížem. Jeho ryšavý obličej už se stačil uklidnit.
„Takže,“ spustil nevzrušeně. „Se zadostiučiněním konstatuji, že hypotéza soudruha Vajngartena nás zavedla do slepé uličky, patrné už prostým okem. Zřejmé je i to, že do přesně stejné slepé uličky vedou i hypotézy, které operují s legendárním Spolkem devíti, tajemnou civilizací, ukrytou v hlubinách světového oceánu a vůbec s jakoukoli vědomě působící silou. Bylo by dobré, kdybyste dokázali alespoň pár minut mlčet a zamyslet se, abyste se vnitřně přesvědčili o oprávněnosti mého závěru.“
Maljanov bezmyšlenkovitě kroužil lžičkou ve sklenici a v duchu si říkal: To je přece padouch, takhle nás napálit! Ale proč? Nač celé tohle divadlo? Vajngarten zíral přímo před sebe, oči už téměř opustily důlky a tučné tváře zalité potem sebou výhružně poškubávaly. Gluchov si rozpačitě prohlížel jednoho po druhém, kdežto Zachar trpělivě čekal — napětí tohoto tichého intermezza ho nikterak nepoznamenalo.
Pak si slovo znovu vzal Večerovskij:
„Všimněte si jedné věci. Abychom vysvětlili fantastické jevy, pokusili jsme se zmobilizovat úvahy sice rovněž fantastické, nicméně ležící uvnitř sféry našich současných představ o světě. To nám nic nedalo. Absolutně nic. Nejpřesvědčivěji to před chvílí demonstroval Valja. Proto zřejmě nemá smysl…, řekl bych tím spíš nemá smysl tahat sem jakékoli spekulace, ležící mimo rámec našich představ. Dejme tomu ideu boha… nebo… nebo čehokoli jiného z této oblasti… Ergo — jaký z toho plyne závěr?“
Vajngarten si chvatně otřel tvář dlaní a začal usilovně lemtat čaj. Maljanov se dotčeně zeptal:
„To sis z nás takhle vystřelil naschvál?“
„A co mi podle tebe zbývalo?“ pokrčil rameny Večerovskij a vytlačil to své zatracené obočí až někam ke stropu. „Přesvědčovat vás, že je nesmysl stavět problém, jak ho stavíte? Spolek devíti nebo civilizace z hvězdy Tau v souhvězdí Velryby? Jaký je v tom rozdíl? O čem se tu dohadovat? Ať odpovíme jakkoli, žádný konkrétní program akcí nám z toho nevyplyne. Když člověku shoří dům, rozbije mu ho uragán nebo mu ho odnese velká voda, nemá smysl přemýšlet o tom, co konkrétně se s domem stalo, ale o tom, jak žít, kde žít a co vůbec dělat dál!“
„Chceš naznačit…,“ zaváhal Maljanov.
„Já chci říct,“ pronesl Večerovskij tvrdě, „že nic zajímavého se s vámi nestalo. Není tu oč se zajímat, není co zkoumat, není co analyzovat. Veškeré vaše pídění po příčinách je jen bohapustá zvědavost. Vy musíte přemýšlet o tom, jak se zachovat dál. Což je mnohem složitější než fantazírování o králi Ašókovi, to mi věřte. Nikdo vám nepomůže. Nikdo vám neporadí. Nikdo za vás nic nerozhodne. Ani akademici, ani veškeré pokrokové lidstvo… Ale to už snad Valja vysvětlil dostatečně přesvědčivě.“
Zvedl se, nalil si čaj a vrátil se zpět do svého křesla — nesnesitelně sebejistý, štíhlý a nedbale elegantní jako na diplomatickém koktejlu. I ten svůj šálek držel jako nějaký vznešený lord na five o’clocku u královny…
Chlapec zahalasil na celé kolo:
„Když nemocný nedbá rad lékařů, řádně se neléčí, požívá alkohol a žije dál nestřídmě, dostavuje se zhruba po pěti až šesti letech druhého stadia stadium třetí, poslední…“
Zachar nevydržel a zlomeně se otázal:
„Ale proč? Proč právě já, právě my?“
Večerovskij lehce cinkl šálkem o talířek a postavil čaj vedle sebe na stůl.
„Protože celé naše století chodí v černém,“ vysvětlil mu vlídně Večerovskij a otřel si našedle růžové rty, připomínající koňské pysky, sněhobílým kapesníčkem. „Nosí vysoký cylindr, a my stejně běžíme dál, a když pak orloj odbíjí neči
„Aby tě husa kopla,“ prskl Maljanov a Večerovskij se oddal blaženému marťanskému houkání. Vajngarten vyhrabal z přeplněného popelníku nejdelší nedopalek, strčil si ho mezi masité rty, škrtl zápalkou a chvíli seděl s očima šilhajícíma po plamínku.
„To je pravda…,“ uznal. „Není to nakonec jedno, jaká je to konkrétně síla…, pokud zjevně převyšuje sílu naši?“ Zapálil si. „Tiplice, na kterou dopadla cihla, nebo tiplice, kterou zabil dvacetník… Jenže já nejsem tiplice, já si můžu vybrat.“
Zachar mu dychtivě naslouchal, ale Vajngarten umlkl. Vybrat! pomyslil si Maljanov. To se lehko řekne — vybrat…
„To se lehko řekne, vybrat,“ spustil najednou Zachar, ale zároveň se ozval Gluchov a Zachar tentokrát všechny své naděje vložil do něj.
„Ale to je přece jasné!“ zvolal Gluchov nečekaně oduševněle. „Copak vy jste ještě nepochopili, co si máte vybrat? Vybrat si musíme život, co jiného? Přece nebudeme volit ty vaše teleskopy nebo zkumavky… Ať se s nimi udáví, s těmi vašimi teleskopy! A difúzními plyny… Musíme žít, musíme milovat, musíme citlivě vnímat přírodu…, citlivě vnímat, a ne se v ní šťourat! Když se teď podívám na strom, na keř, cítím, ale co cítím — já vím, že je to můj přítel, že pro sebe navzájem existujem, že se potřebujem…“
„Teď?“ zeptal se jasně Večerovskij.
Gluchov umlkl v půli věty.
„Promiňte,“ zamumlal.
„My se přece známe, Vladlene Semjonoviči,“ řekl Večerovskij. „Vzpomínáte! Estonsko, škola matematické lingvistiky — sauna, pivo…“
„Skutečně…,“ hlesl Gluchov a zadíval se do země. „Máte pravdu.“
„Tehdy jste byl docela jiný.“
„To ano, ale jak už je to dlouho…,“ řekl Gluchov smutně. „I baroni stárnou, abyste věděl…“
„Baroni ovšem také bojují,“ namítl Večerovskij. „A tak strašně dávno to zas není.“
Gluchov mlčky rozhodil rukama.
Maljanov z jejich útržkovité rozmluvy vůbec nic nepochopil, ale něco v tom bylo, nějaký nepříjemný osten, jistě to jeden druhému nevykládali jen tak pro nic za nic. Zachar zřejmě porozuměl, ale porozuměl po svém a vycítil z nenadálého dialogu nějakou narážku, zřejmě nelichotivou, protože najednou se vymrštil a málem vztekle se na Večerovského rozkřikl: