Страница 15 из 27
„Takže to by byly všechny úvahy, které jsme zatím dali dohromady,“ pronesl vláčně Vajngarten. „Jak vidíte, vykrystalizovala se minimálně dvě stanoviska…“ Choval se tak, jako by promlouval ke všem, ale díval se jen na Večerovského. „Miťka se domnívá, že bychom se měli pokusit tohle všechno vysvětlovat výhradně v rámci známých přírodních zákonitostí a jevů… Já jsem ovšem toho názoru, že máme co do činění se zásahem sil, o nichž nám není nic známo. Doporučoval bych proto držet se známého úsloví svůj k svému a pro fantastické události hledat fantastické důvody…“
Jeho tiráda zazněla úděsně nabubřele. Kdepak, on nemůže prostě a poctivě poprosit: Strejdo, prosím vás, strejdo, my jsme zabloudili, vyveďte nás odsud…! Ale to ne, on samozřejmě musí rozumovat, abyste tomu rozuměli, protože my přece taky nejsme žádní nýmandi… Tak — a teď si seď jako blbec! Maljanov zvedl konvici a utekl před Valkovou ostudou do kuchyně. Zatímco napouštěl do čajníku vodu a zapaloval plyn, neslyšel ani slovo. Když se vrátil, Večerovskij rozšafně řečnil a pozorně si prohlížel nehty tentokrát na levé ruce.
„…a tak bych se přikláněl spíš k vašemu hledisku, Valjo. Máte pravdu. Co je k neuvěření, to musíme vysvětlovat a interpretovat zase neuvěřitelně. Domnívám se, že jste se všichni stali objektem zájmu… mhm…, říkejme tomu supercivilizace. Domnívám se, že je to už ustálený pojem pro označení jiné inteligence, která je mnohonásobně vyvinutější a taky mocnější než ta lidská…“
Vajngarten zhluboka vtahoval a zase vypouštěl dým a s neobyčejně vážným a soustředěným výrazem ve tváři pokyvoval hlavou.
„Proč považují za nutné zarazit právě vaše výzkumy,“ pokračoval Večerovskij, „je otázka nejen složitá, ale i zbytečná. Podstata věci tkví v tom, že lidstvo, i když samozřejmě vůbec nic netuší, vzbudilo čísi zájem, vyvolalo kontakt a přestalo být svébytným fenoménem. Nejspíše jsme, aniž bychom o tom měli ponětí, šlápli na kuří oko jisté supercivilizaci a ta supercivilizace patrně považuje za svůj úkol regulovat náš další pokrok dle vlastního uvážení…“
„Ale neblázni, File!“ vmísil se do přítelovy promluvy Maljanov. „Copak to nechápeš ani ty? Jaká supercivilizace, u všech všudy, když to do nás šťouchá jak slepé kotě? K čemu by byly všechny ty motanice? Ten můj vyšetřovatel, ještě ke všemu s koňakem… Nebo Zacharovy ženské… Kde v tom nacházíš základní princip každého skutečného rozumu: smysluplnost, efektivnost…!“
„To jsou detaily, Dimo,“ poznamenal tiše Večerovskij. „Nač měřit mimolidskou smysluplnost lidským metrem? A pak — uvědom si, s jakou silou se plácáš po tváři, abys zabil chudinku komára? Vždyť takovou ranou bys vlastně dokázal zabít všechny komáry v okolí najednou.“
Vajngarten si hned přisolil:
„Nebo jinej příklad: Jakej smysl má lávka přes řeku z hlediska štiky?“
„Nevím, nevím,“ zakroutil hlavou Maljanov. „Připadá mi to všechno nějak kách.“
Večerovskij chvíli počkal, a když zjistil, že Maljanov už definitivně skončil, pokračoval dál:
„Chtěl bych zdůraznit ještě jinou věc. Když budeme náš problém formulovat takto, ustupují všechny vaše osobní nepříjemnosti a trampoty stranou, protože v takovém případě jde o osud lidstva…“ Odmlčel se. „Tedy, možná ještě ne o osud v totálním slova smyslu, ale v každém případě o jeho tvař. Takže před námi vyvstává úkol zachránit nejen vaši reverzi, Valjo, ale budoucnost biologie na naší planetě vůbec… Nebo se snad mýlím?“
Vajngarten se poprvé od příchodu Večerovského nadmul do svých normálních rozměrů. Co nejenergičtěji přikývl, ale řekl něco docela jiného, než Maljanov očekával:
„Ano, nepochybně. My všichni chápem, že nejde o nás osobně. V sázce jsou stovky, možná tisíce výzkumných programů a projektů… Ale co to říkám — spíš perspektivní směry všech vědních oborů vůbec!“
„Správně!“ potvrdil rezolutně Večerovskij. „To znamená, že nás čeká rvačka. Jejich zbraní je tajnůstkaření, takže naší by měla být publicita. A co bychom měli udělat nejdřív? Zasvětit do událostí svoje známé, kteří mají na jedné straně patřičně bohatou fantazii, aby nám uvěřili, a na straně druhé dostatečnou autoritu a vliv, aby přesvědčili své kolegy na kapitánských můstcích vědy. Takto zprostředkovaně vstoupíme do kontaktu s vládou, získáme přístup k masovým komunikačním prostředkům a můžeme skutečně široce informovat celé lidstvo. Váš první krok byl naprosto správný — obrátili jste se na mě. Já osobně se pokusím přesvědčit několik matematiků, kteří jsou zároveň důležitými funkcionáři. Nejdřív se přirozeně spojím s našimi a teprve pak se zahraničními kolegy…“
Zázračně ožil, narovnal se v křesle a neustále mluvil, mluvil a mluvil. Vypočítával jména, tituly, funkce a naprosto konkrétně určil, na koho se obrátí Maljanov a na koho Vajngarten. Člověk by si myslel, že už několik dní sedí nad podrobným plánem akcí. Čím déle však mluvil, tím větší se Maljanova zmocňovala beznaděj. A když Večerovskij s jakýmsi až nestoudným zápalem přešel ke druhé části svého programu, k vyslovené oslavě lidstva stmeleného všeobecnou obavou v jeden šik, v němž se pojí síly celé planety a stavějí se na odpor supercivilizovanému utiskovateli, Maljanov pocítil, že to už stačilo, zvedl se a odešel do kuchyně uvařit nový čaj. A pak se řekne Večerovskij. Pak se řekne kapacita. Asi se chudák taky pořádně vyděsil. Kdepak, chlapče, tohle není nezávazné tlachání o telepatii. Vlastně si za to můžeme sami — to bylo pořád Večerovskij sem, Večerovskij tam, Večerovskij je mozek… A Večerovskij je zatím i docela normální člověk. Samozřejmě moudrý člověk, velký člověk — nic míň, ale taky nic víc. Dokud jde o čistou abstrakci, je na koni, ale jakmile přikvačí pantáta život… Mrzuté je jen to, že se neznámo proč bez váhání přidal na Valkovu stranu a mě ani pořádně nevyslechl… Maljanov vzal konvici a vrátil se do pokoje.
Vajngarten už Večerovského vcelku zákonitě cupoval na kousky. Protože já mám taky smysl pro úctu, vážený, ale když někdo takhle žvaní, musí jít veškerá úcta stranou.
…Snad si Večerovskij nakonec nemyslí, že má proti sobě naprosté idioty? Neschovává si nakonec Večerovskij v záloze pár vlivných a zároveň zpola nepříčetných akademiků, kteří jsou po dvou třech panácích ochotni takovéto informace rozjásaně uvítat? Vajngarten osobně žádné takové akademiky k dispozici nemá. Vajngarten má jen starého kamaráda Miťku Maljanova, od kterého by snad mohl očekávat jistou účast, tím spíš, že Maljanov taky patří mezi poškozené. No a co se stalo? Přijal snad Miťka Vajngartenovo vyprávění nadšeně? Se zájmem? Nebo snad dokonce se starým přítelem upřímně cítil? Starou belu! První, co řekl, bylo, že Vajngarten lže. A vlastně má pravdu. Vajngarten se totiž někdy až děsí pomyšlení, že by se s takovým příběhem mohl obrátit řekněme na svého šéfa, přestože šéf je ještě poměrně mladý, nezkostnatělý člověk, nota bene se sklonem k jisté ušlechtilé ztřeštěnosti ve jménu vědy.
„Přijedou zřízenci se svěrací kazajkou a odvezou nás!“ dodal žalostně Zachar. „To je přece jasné. Copak vy na tom ještě nejste tak hrozně, ale mě k tomu všemu určitě označí za sexuálního maniaka…“
„Počkej, Zachare!“ okřikl ho Vajngarten dopáleně. „Teda File, já vás prostě nepoznávám! Vždyť jako s vědci by s námi byl okamžitě konec! Z našeho odbornýho renomé nezůstane kámen na kameni! A pak, aby to ďas spral, dokonce i kdybychom předpokládali, že na akademii jednu dvě spřízněný duše najdeme, tak jak se někdo může opovážit obtěžovat s takovou fantasmagorií vládu? Kdo by něco takovýho riskoval? A to už vůbec nemluvím o lidstvu, o našich drahých spoluplaneťanech…“ Vajngarten mávl rukou a upřel na Maljanova černé olivy jiskřících očí. „Nalej mi hned, ať je pořádně horkej. Publicita… Publicita je totiž dvojsečná zbraň, pokud si to neuvědomujete…“ A začal hlučně srkat čaj, co chvíli si přejížděje hřbetem dlaně po zpoceném nose.
„Komu mám ještě nalít?“ zeptal se Maljanov. Na Večerovského se snažil ani nepohlédnout. Nalil Zacharovi. Nalil Gluchovovi. Nalil sobě. Posadil se. Večerovského mu bylo moc líto a navíc si za ně připadal strašně trapně. Valka to říká správně: „Renomé vědce je záležitost příliš křehká. Stačí jeden nezdařený projev — a kde je, to tvé renomé, milý Filipe Pavloviči?“