Страница 17 из 27
„Jenže Sněgovoj je mrtev! Vám se to mluví, Filippe Pavloviči, vás přece nikdo u krku nevzal, vám je hej…!“
Večerovskij přikývl.
„Ano,“ přisvědčil. „Mně je hej. Mně je hej a tady Vladlenu Semjonoviči je taky hej. Nemám pravdu, Vladlene Semjonoviči?“
Malý roztomilý človíček s rudýma králičíma očima za silnými skly staromódních brýlí v ocelových obroučkách ještě jednou rozhodil rukama. Pak vstal, na nikoho ani nepohlédl a prohlásil:
„Omlouvám se, přátelé, ale už budu muset jít, je pozdě…“»
Kapitola osmá
15.»„… Nechceš třeba přenocovat u mě?“ zeptal se Večerovskij.
Maljanov právě myl nádobí a hned se nad přítelovým návrhem zamyslel. Večerovskij na něj nespěchal. Znovu zmizel v obývacím pokoji, chvíli tam přecházel, vrátil se s hromadou odpadků v provlhlých novinách a všechno to hodil do koše. Potom se chopil hadru a pořádně vytřel kuchyňský stůl.
Po všech dnešních událostech a disputacích Maljanov už jaksi neměl na to, aby zůstal sám. Na druhé straně mu připadalo nedůstojné opustit byt a odejít, dokonce se — proč to neříct — trochu zastyděl. Vypadá to, jako by mě odsud chtěli vypudit, pomyslel si. A já nesnáším nocování po cizích bytech, i když je to u přátel. I kdyby to mělo být u Večerovského. Naprosto zřetelně ucítil vůni kávy. Porcelánový šálek křehký jako okvětní plátek růže a v něm čarovný nápoj à la Večerovskij. Přísně vzato by ji na noc pít neměl. Kávu si může dát až ráno.
Domyl poslední talířek, postavil ho na sušák, nepořádně rozmázl mokrou louži po linoleu hadrem a vrátil se do obývacího pokoje. Večerovskij už seděl v křesle obrácený tváří k oknu. Nebe bylo zlatorůžové, mladý měsíc trčel přesně nad střechou jedenáctipatrového věžáku, docela jako na minaretu. Maljanov sáhl po svém křesle, také ho otočil k oknu a také se posadil. Teď je od sebe dělil jen stůl, na němž Fil udělal pořádek: knihy srovnal do úhledného komínku, po týde
Mlčeli a sledovali, jak v jedenáctipatrovém věžáku jedno za druhým zhasínají okna. Vešel Kaljam, tichounce mňoukl, vyskočil Večerovskému na klín, uvelebil se tam a spokojeně zapředl. Večerovskij ho pomalu hladil dlouhou úzkou dlaní a dál pozoroval hru světel za oknem.
„Pouští chlupy,“ upozornil ho pán domu.
„Nevadí,“ ozval se Večerovskij tiše.
Znovu umlkli. Teď, když už tu nebyl zpocený a zrudlý Vajngarten, zcela zdrcený Zachar se svým příšerným dítětem, ani ten tak obyčejný a zároveň záhadný Gluchov, když vedle seděl jen monumentálně klidný a monumentálně sebejistý Večerovskij, který od nikoho neočekával žádná nadpřirozená řešení, najednou vše, co se zatím stalo, nevypadalo ani tolik na sen jako spíš na výstřední román — a pokud se to snad skutečně odehrálo, bylo to už dávno, a navíc se to vlastně ani neodehrálo, nýbrž teprve začalo odehrávat, a pak to zase ustalo. Maljanov dokonce pocítil cosi na způsob zájmu o onu pololiterární postavu: dostal ten chlap svých patnáct let, nebo se to všechno…»
16.»… vzpomněl na Sněgového s pistolí v kapse pyžama i na zapečetěné dveře.
„Poslyš,“ řekl jsem. „Copak oni ho skutečně zabili, toho Sněgového?“
„Kdo?“ otázal se po chvíli Večerovskij.
„No…,“ zamumlal jsem neurčitě a na víc jsem se nezmohl.
„Sněgovoj se s největší pravděpodobností zastřelil sám,“ řekl Večerovskij. „Nevydržel.“
„Co nevydržel?“
„Ten nátlak. A učinil volbu.“
Takže to nebyl výstřední román. Znovu jsem pocítil tu známou vnitřní zcepenělost, přitáhl jsem nohy k tělu a objal si kolena. Stiskl jsem je tak, až zapraskaly klouby. To jsem přece já, a vše se děje se mnou. Ne s Ivanem carevičem, ani s Ivanuškou hlupáčkem, ale se mnou. Večerovskému je hej…
„File,“ neudržel jsem se. „Co jste si udělali s tím Gluchovem. Mluvili jste spolu nějak divně…“
„Rozčilil mě,“ ozval se Večerovskij.
„A čím?“
„Mě nepopudila jeho volba,“ pronesl Filipp pomalu, jako by uvažoval nahlas. „Ale proč se pořád ospravedlňuje? A pak — jemu nestačí se jen kolem dokola omlouvat, on se snaží zagitovat další. Stydí se, že by měl zůstat sám slabý mezi silnými, a tak chce, aby se slabí stali i z těch ostatních. Doufá, že se mu tak uleví. Možná je v právu, ale mě by takový posto] dokázal připravit o rozum…“
Poslouchal jsem ho s otevřenými ústy, a když skončil, opatrně jsem se zeptal:
„Chceš snad říct, že Gluchov… je taky pod nátlakem?“
„Byl. Teď už ho ten nátlak prostě rozdrtil.“
„Ale prosím tě…, no dovol!“
Pomalu se ke mně obrátil obličejem.
„Tys to nepochopil?“
„A co jsem měl pochopit? On přece říkal… Na vlastní uši jsem slyšel… Vždyť je to na něm normálně vidět, že o celé záležitosti nemá ani páru… Já si myslím, že je to naprosto evidentní!“
Samotnému však už mi to tak evidentní nepřipadalo. Spíš naopak.
„Takže jsi nepochopil,“ odtušil Večerovskij a zvědavě si mě prohlédl. „Hm… To Zachar pochopil.“ Poprvé za celý večer vytáhl dýmku a váček s tabákem a začal si poklidně nacpávat. „To je zvláštní, žes nepochopil… Ačkoli — bylo na tobě vidět, že tě to pěkně sebralo. Ale posuď sám: ten člověk má rád detektivky, rád vysedává doma u televize a dnes zrovna běží další díl té ubohosti…, a on se najednou utrhne z vyhřátého hnízdečka a řítí se přes celé město k naprosto neznámým lidem… Proč? Aby si postěžoval na bolesti hlavy?“ Škrtl zápalkou a věnoval se rozkuřování dýmky. V jeho soustředěně šilhajících očích se roztančil žlutorudý ohýnek. Pokojem se šířilo medově tabákové aroma. „A pak — hned jsem ho poznal. Vlastně ne, hned ne… Moc se změnil. Býval to chlapík jako rtuť — energický, křiklavý a jedovatý…, žádné rousseauovství, žádné skleničky něčeho tvrdšího. Nejdřív mi ho bylo prostě líto, ale když začal hlásat svůj nový světový názor, rozzuřilo mě to.“
Umlkl a dával najevo, že dál se míní zabývat výlučně svou dýmkou.
Znovu jsem se vší silou svinul do uzlíku. Tak takhle to taky může dopadnout? Ten muž byl docela normálně rozšlápnut na placku. Zůstal živ, ale už to není on. Degenerovaná hmota, degenerovaný duch. Nevydržel. Pro boha živého, zřejmě může existovat takový tlak, jemuž neodolá žádný člověk…
„Takže ty odsuzuješ i Sněgového?“ zeptal jsem se.
„Neodsuzuji nikoho,“ namítl Večerovskij.
„Ale běž! Tak proč se tolik štětíš… kvůli tomu Gluchovovi…?“
„Tys mi nerozuměl,“ poznamenal s lehkou nevolí Večerovskij. „Mně nevadí Gluchovova volba. Já taky nemám právo hněvat se na člověka za to, jakou cestu zvolil, když zůstal tváří v tvář neznámu sám, bez pomoci a naděje… Ale enervuje mě jeho chování už po té volbě. Ještě jednou opakuji, že se za to stydí, a proto — jen a jen proto! — se snaží na svou víru zlákat i další. To znamená, že v podstatě dál posiluje i beztak mohutnou sílu. Rozumíš mi?“
„Racionálně bych to pochopit dokázal,“ řekl jsem.
Chtěl jsem ještě dodat, že Gluchovovi dokonale rozumím, a když mu rozumím, mohu mu i odpustit, že Gluchov už nemůže být objektem analýzy, ale objektem milosrdenství, ale to už jsem si uvědomil, že dál mluvit nedokážu. Celý jsem se třásl. Bez pomoci a naděje… Bez pomoci a naděje… Proč já? Za co? Co jsem jim udělal…? Konverzaci však bylo třeba udržet stůj co stůj, a tak jsem zaťal zuby a řekl:
„Koneckonců snad mohou existovat takové nápory, kterým nedokáže vzdorovat nikdo…“
Večerovskij něco odpověděl, ale já ho nezaslechl, nebo jsem jeho slovům neporozuměl. Najednou mi došlo, že ještě včera jsem byl člověk, řadový člen lidské komunity a jako takový jsem měl své problémy a nepříjemnosti, ale pokud jsem respektoval zákony nastolené touto komunitou — což nakonec není nijak obtížné —, přede všemi myslitelnými nebezpečími mě spolehlivě chránila bezpečnost, armáda, odbory, veřejné mínění, přátelé, vlastně i rodina, jenže najednou se v mém světě něco posunulo a já se změnil v opuštěného piskoře, tetelícího se někde ve štěrbině mezi balvany: kolem se míhají a rejdí obludné nepostižitelné stíny, které nepotřebují ani zubaté tlamy — stačí lehký pohyb ploutví, a rozplácnou mě, rozetřou na kasičku, promění v nic… A já musím pochopit, že dokud sedím ve své štěrbině, nikdo se mě nedotkne. Je to dokonce ještě horší — oddělili mě od lidstva, jako se ovce odhání od stáda, vlečou mě neznámo kam a neznámo proč a stádo, které o tom nemá ani nejmenší tušení, si klidně jde svou cestou a stále víc se mi vzdaluje… Kdyby to byli nějací agresivní vetřelci, kdyby se jednalo o katastrofický, ničivý útok z kosmu, z hlubin oceánu, ze čtvrté dimenze — oč by to pro mě bylo lehčí! Byl bych prostě jedním z mnoha, našlo by se pro mě nějaké uplatnění, nějaká práce, stál bych v řadě! Kdežto takhle budu chřadnout a hynout všem na očích, a nikdo si ničeho nevšimne. Zaplať pánbůh, že tu aspoň není Irka. Zaplať pánbůh, že jí se to nijak netýká. Šílenství! Šílenství! Nemá to ani hlavu ani patu. Ze všech sil jsem zakroutil hlavou a vytahal se za vlasy. A všechna ta hrůza se snad na mě měla sesypat jen proto, že se zabývám difúzní hmotou?!