Krakatit

“Kdepak,” protestoval Prokop, “já se bojím být sám, víte? Poručte mu to laskavě.” Přitom se blížil mnohoslibně ke Carsonovi, chrastě přitom, jako by byl celý z plechu a hřebíků.

“Nu budiž,” řekl honem Carson. “Holzi, budete střežit pana inženýra. Kdyby mu někdo chtěl ublížit – K sakru, dělejte si už, co chcete. Přál byste si ještě něco?”

“Zatím nic. Kdybych něco chtěl, přijdu za vámi.”

“Děkuju uctivě,” zahučel pan Carson a honem se zachránil z nebezpečné oblasti. Ale jen doběhl do své kanceláře a telefonoval na všechny strany ty nejnutnější rozkazy, když to zachřestilo na chodbě a do dveří vrazil Prokop, naditý pumami z plechovek, že na něm praskaly švy.

“Poslyšte,” spustil Prokop bledý vztekem, “kdopak dal rozkaz nevpustit mne do parku? Buď ten rozkaz hned odvoláte, nebo –”

“Zůstaňte kousek dál, ano?” vyhrkl Carson drže se za psacím stolem. “Co mně je u čerta po vaší – – po vašem parku? Jděte si –”

“Počkat,” zarazil ho Prokop a nutil se vysvětlit mu to trpělivě: “Dejme tomu, jsou okolnosti, kdy… kdy je někomu docela jedno, co se stane,” zařval náhle, “rozumíte?” Haraše a chrastě vrhl se k nástě

“Krakatit? Vy nám jej nesete?” vydechl pan Carson ozářen náhlou nadějí. “Pak – pak ovšem –”

“Nic pak,” šklebil se Prokop a stopil schránku do kapsy. “Ale dopálíte-li mne, pak… pak to mohu rozsypat, kde budu chtít, že? Tak co?”

“Tak co?” opakoval Carson mechanicky, úplně zdrcen.

“Nu, zařiďte to, aby zmizel ten pacholek u vchodu. Já se rozhodně chci projít v parku.”

Pan Carson přezkoumal rychle Prokopa, a pak si naplil pod nohy. “Fi,” prohlásil přesvědčeně, “to jsem to provedl pitomě!”

“Provedl,” souhlasil Prokop. “Ale mne taky dřív nenapadlo, že mám tuhle barvu v listě. Tak co?”

Carson potrhl rameny. “Zatím… Božínku, to je maličkost! Já jsem hrozně rád, že vám to mohu udělat. Na mou čest, ohromně rád. A co vy? Dáte nám těch pět deka?”

“Nedám. Zruším je sám; ale… dřív chci vidět, že platí naše stará smlouva. Volný pohyb a tak dále, co? Pamatujete se?”

“Stará smlouva,” bručel pan Carson. “Čert vem starou smlouvu. Tehdy jste ještě nebyl – tehdy jste ještě neměl poměr –”

Prokop k němu skočil, až to zařinčelo. “Co jste to řekl? Cože jsem neměl?”

“Nic, nic,” pospíšil si pan Carson rychle mrkaje. “Já nic nevím. Mně nic není do vašich soukromých věcí. Chcete-li se procházet po parku, je to vaše věc, no ne? Jen spánembohem už jděte a –”

“Poslyšte,” řekl Prokop podezíravě, “ne aby vás napadlo přerušit elektrické vedení do mé laboratoře. Sic bych –”

“Dobře, dobře,” ujišťoval pan Carson. “Status quo, že? Mnoho štěstí. – Uf, zatracený člověk,” doložil zdrceně, když už byl Prokop za dveřmi.

Řinče železem pustil se Prokop do parku, těžký a masívní jako houfnice. Před zámkem stála skupina pánů; sotva ho zdálky zahlédli, dali se poněkud zmateně na ústup, patrně už informováni o brizantním a nabitém zuřivci; a jejich záda vyjadřovala nejsilnější pohoršení, že se “něco takového trpí”. Tamhle jde pan Krafft s Egonem, konaje peripatetické vyučování; jak vidí Prokopa, nechá Egona stát a běží k němu. “Můžete mi podat ruku?” ptá se a zardívá se nad vlastním hrdinstvím. “Teď dostanu jistě výpověď,” praví s hrdostí. Od Kraffta tedy zvěděl, že v zámku se rychlostí blesku rozneslo, že prý on, Prokop, je anarchista; a ježto zrovna dnes večer má sem zavítat jistý následník trůnu… Zkrátka chtějí Jeho Výsosti telegrafovat, aby svůj příjezd odložil; zrovna se o tom koná velká rodi

Prokop se obrací na patě a jde do zámku. Dva komorníci na chodbě se před ním rozletí a s hrůzou se tisknou ke zdi, nechávajíce beze slova projít chřestícího, naditého útočníka. Ve velkém salóně zasedá porada; oncle Rohn ustaraně přechází, starší příbuzné se děsně rozčilují nad zvrhlostí anarchistů, tlustý cousin mlčí a jakýsi jiný pán rozhorleně navrhuje poslat na toho šíleného chlapa jednoduše vojáky: buď se vzdá, nebo bude zastřelen. V tu chvíli se otevřely dveře a chrastě valí se Prokop do salónu. Hledá očima princeznu; není tu, a zatímco všichni tuhnou strachem a vstávají v očekávání toho nejhoršího, povídá chraptivě k Rohnovi: “Jdu vám jenom říci, že se následníkovi nic nestane. Teď to víš.” Pokynul hlavou a mocně se vzdálil jako socha komtura.

XXXVIII.

Chodba byla prázdná. Kradl se, jak tiše to vůbec šlo, k pokojům princezniným a čekal přede dveřmi, nepohnutý jako plechový rytíř tam dole ve vestibulu. Vyběhla komorná, vykřikla strašně, jako by viděla bubáka, a zmizela ve dveřích. Po chvíli je otevřela, docela vytřeštěná, a couvajíc mu ukázala beze slova dovnitř, načež se co nejrychleji ztratila. Princezna se mu vlekla vstříc; halila se v dlouhý plášť, patrně jen tak vyskočila z postele, a vlasy nad čelem měla slepené a zmáčené, jako by právě odhodila chladivý obklad, a byla šedivě bledá a nehezká. Pověsila se mu na krk a zvedla k němu rty rozpukané horkostí. “To jsi hodný,” šeptala mátožně. “Mně hlava třeští migrénou, oh bože! Prý máš samé pumy po kapsách? Já se tě nebojím. Jdi teď, nejsem hezká. Přijdu k tobě v poledne, nepůjdu jíst, řeknu, že mi není dobře. Jdi.” Dotkla se jeho úst obolenými, loupajícími se rty a zakryla si tváře, aby ji ani neviděl.

Provázen panem Holzem vracel se do laboratoře; každý před ním stanul, uhnul, uskočil raději až za příkop. Pustil se znovu do práce jako posedlý; mísil látky, jež by nikoho nenapadlo mísit, slepě a bezpečně jist, že tohle je třaskavina; plnil tím lahvičky, škatulky od sirek, plechové konzervy, všecko, co mu padlo do rukou; měl toho plný stůl, oke

Usedla na krajíček židle zrovna uprostřed strašného arzenálu oxozonidových třaskavin. Prokop rychle, se sevřenými rty něco vážil a mísil, zasyčelo to, kysele začpělo, načež to s neskonalou pozorností filtroval. Dívala se na jeho ruce nehnutýma, palčivýma očima. Oba mysleli na to, že dnes přijede následník.

Prokop hledal něco očima na regálu s lučebninami. Vstala, pozvedla závoj, vzala ho kolem krku a přimkla se pevně k jeho ústům sevřenými suchými rty. Potáceli se mezi lahvemi s vratkým oxozobenzolem a děsnými fulmináty, dvojice němá a křečovitá; ale opět ho odstrčila a usedla zastírajíc si obličej. Ještě rychleji, sledován jejíma očima, dal se Prokop do práce jako pekař mísící chléb; a toto bude látka z nejďábelštějších, jaké kdy člověk vyrobil; nedůtklivá hmota, vzteklý a hrůzně citlivý olej, prchlost a náruživost sama. A toto, průhledné jako voda, těkavé jako éter, to tedy je ono: děsná věc trhavá a nevypočítatelná, divost nejvýbušnější. Ohlížel se, kam postavit láhev naplněnou tímto nepojmenovaným. Usmála se, vzala mu ji z ruky a chovala ji na klíně mezi sepnutýma rukama.

Venku pan Holz křikl na někoho: “Stůj!” Prokop vyběhl ven. Byl to oncle Rohn stojící povážlivě blízko třaskavé pasti.

Prokop šel až k němu. “Co tu hledáte?”

“Minku,” řekl oncle Charles krotce, “není jí dobře, a proto –”

Prokopovi to škublo ústy. “Pojďte si pro ni,” řekl a dovedl – ho dovnitř.

“Ach, oncle Charles,” vítala ho princezna přívětivě. “Pojď se dívat, je to hrozně zajímavé.”

Oncle Rohn se podíval pátravě po ní a po světnici, a ulevilo se mu. “To bys neměla, Minko,” pronesl káravě.

“Proč ne?” namítla nevi

Bezradně pohlédl na Prokopa. “Protože… protože máš horečku.”

“Tady mi je líp,” děla klidně.

“Vůbec bys neměla…,” vzdychl le bon prince vážně se kaboně.