Krakatit

Přišla skutečně; přiběhla bez dechu, vzlykajíc se suchýma a rozzelýma očima. “Zítra, zítra,” chtěla ze sebe něco vypravit, ale tu se jí položila na rameno silná a laskavá ruka. Byl to oncle Rohn. “Jdi domů, Minko,” kázal neodmluvně. “A vy tu počkáte,” obrátil se k Prokopovi, a ovinuv jí ruku kolem ramen vedl ji mocí domů. Po chvíli vyšel a vzal Prokopa pod paží. “Můj milý,” řekl bez hněvu, překusuje jakýsi smutek, “chápu až příliš dobře vás mladé lidi; a… cítím s vámi.” Mávl nad tím beznadějně rukou. “Stalo se, co se stát nemělo. Nechci ovšem a… ani nemohu vás kárat. Naopak uznávám, že… samozřejmě…” Samozřejmě to byl špatný začátek, a le bon prince tápal po jiném. “Milý příteli, vážím si vás a… mám vás opravdu… velice rád. Jste člověk čestný… a geniální, což se zřídka najde spojeno. K málokomu jsem pojal takové sympatie – Vím, že to přivedete nesmírně daleko,” vyhrkl s úlevou. “Věříte, že to s vámi dobře myslím?”

“Naprosto ne,” mínil Prokop mírně, střeha se sednout na nějakou vějičku.

Le bon oncle se zmátl. “To je mi líto, neobyčejně líto,” koktal. “K tomu, co jsem vám chtěl říci, by bylo třeba – ano – plné vzájemné důvěry –”

“Mon prince,” přerušil ho Prokop uctivě, “jak víte, nejsem tu v záviděníhodné situaci volného člověka. Myslím, že za těch okolností nemám důvodů tak příliš důvěřovat –”

“Aáno,” oddychl si oncle Rohn potěšen tímto obratem. “Máte zcela pravdu. Narážíte na své – eh, na trapný fakt, že jste tady střežen? Vidíte, právě o tom jsem chtěl s vámi mluvit. Milý příteli, co mne se týče… Prostě od začátku… a rozhořčeně… jsem odsuzoval tento způsob… vás držet v závodě. Je to nezáko

“Jaké prostředky?” nadhodil Prokop nezávazně.

“Prostě… udělám to sám. Vezmu vás na své auto a – mne tady nemohou zadržet, rozumíte? Ostatní později. Kdy chcete?”

“Odpusťte, já vůbec nechci,” odpověděl Prokop určitě.

“Proč?” vyhrkl oncle Charles.

“Předně… nechci, abyste vy, mon prince, něco takového riskoval. Osobnost jako vy –”

“A za druhé?”

“Za druhé se mi tu začíná líbit.”

“A dál, dál?”

“Nic dál,” usmál se Prokop, a snesl pátravý, vážný pohled princův.

“Poslyšte,” ozval se oncle Rohn po chvíli, “nechtěl jsem vám to říci. Jde o to, že za den, za dva dny máte být převezen jinam, do pevnosti. Stále pod obviněním ze špionáže. Nemůžete si představit – Milý příteli, uprchněte, uprchněte rychle, pokud je čas!”

“Je to pravda?”

“Čestné slovo.”

“Pak… pak vám děkuju, že jste mne včas upozornil.”

“Co uděláte?”

“Nu, připravím se na to,” prohlásil Prokop krvelačně. “Mon prince, mohl byste JE upozornit, že to… tak lehko… nepůjde.”

“Co – co – jak to, prosím?” koktal oncle Charles.

Prokop zatočil rukou ve vzduchu, až to svištělo, a vrhl něco imaginárně před sebe. “Bum,” udělal.

Oncle Rohn ustrnul. “Vy se chcete bránit?”

Prokop neřekl nic; stál s rukama v kapsách, mračil se hrozně a uvažoval.

Oncle Charles, celý světloučký a vetchý v noční tmě, k němu přistoupil. “Vy… vy ji tak milujete?” řekl skoro se zajíkaje dojetím nebo obdivem.

Prokop neodpověděl. “Milujete ji,” opakoval Rohn a objal ho. “Buďte silný. Opusťte ji, odjeďte! Nemůže to takhle zůstat, pochopte to, pochopte to přece! Kam by to vedlo? Prosím vás proboha, mějte s ní slitování; uchraňte ji skandálu; což si myslíte, že by mohla být vaší ženou? Snad vás miluje, ale – je příliš pyšná; kdyby se měla zříci titulu princezny… Oh, to je nemožno, nemožno! Nechci vědět, co mezi vámi bylo; ale odjeďte, máte-li ji rád! odjeďte rychle, odjeďte ještě této noci! Ve jménu lásky odjeď, příteli; zapřísahám tě, prosím tě na jejím místě; učinils ji ženou nejnešťastnější, – nemáš dost na tom? Chraň ji, nedovede-li už ona sebe chránit! Ty ji miluješ? Tedy se obětuj!”

Prokop stál nehnutě, s čelem skloněným jako beran; ale bon prince cítil, jak se tenhle černý, hrubý špalek v nitru štípe a praská bolestí. Soucit mu škrtil srdce, ale ještě měl v záloze jednu zbraň; nedalo mu to, musel s ní vyrukovat.

“Je pyšná, fantastická, šíleně ctižádostivá; od dětství byla taková. Nyní nám byly doručeny doklady nesmírné ceny; je kněžnou rovnorodou kterékoliv panovnické rodině. Ty nechápeš, co to pro ni je. Pro ni i pro nás. Snad to jsou předsudky, ale… my v nich žijeme. Prokope, princezna se provdá. Vezme si velkovévodu bez trůnu; je to hodný a pasívní člověk, ale ona, ona bude bojovat o korunu; neboť bojovat, to je její povaha, její poslání, její pýcha – Teď se před ní otvírá, o čem snila. Ještě ty se stavíš mezi ni a… její budoucnost; ale již se rozhodla, už jenom se trápí výčitkami –”

“Ahaha,” rozkřikl se Prokop, “tohle tedy? A – a ty si myslíš, že teď, teď ustoupím? Tak si jen počkej!”

A nežli se oncle Rohn vzpamatoval, zmizel mu ve tmě uháněje k laboratoři. Pan Holz mlčky za ním.

XXXVII.

Když doběhl k laboratoři, chtěl zavřít Holzovi dveře před nosem, aby se uvnitř opevnil; ale panu Holzovi se povedlo ještě včas zašeptat: “Princezna.”

“Co je?” obrátil se k němu Prokop chvatně.

“Ráčila mně nařídit, abych byl s vámi.”

Prokop nebyl s to potlačit radostné překvapení. “Podplatila tě?”

Pan Holz zavrtěl hlavou a jeho pergamenová tvář se poprvé zasmála. “Podala mně ruku,” řekl uctivě. “Slíbil jsem jí, že se vám nic nestane.”

“Dobře. Máš bouchačku? Tedy budeš hlídat dveře. Nikdo ke mně nesmí, rozumíš?”

Pan Holz kývl; a Prokop provedl důkladnou strategickou prohlídku celé laboratoře co do její nedobytnosti. Poněkud uspokojen nastavil na stůl různé plechovky, dóze a kovové krabičky, co kde mohl sehnat, a objevil s nemalou radostí celou spoustu hřebíků; nato se pustil do práce.

Ráno se pan Carson jakoby nic coural k Prokopově laboratoři; už zdálky ho uviděl, jak se před barákem bez kabátu patrně pocvičuje ve vrhání kamenů. “Moc zdravý sport,” křikl zdálky vesele.

Prokop si honem oblékal kabát. “Zdravý a užitečný,” odpovídal ochotně. “Tak co mi jdete říci?”

Kapsy jeho kabátu ohromně odstávaly a harašilo to v nich. “Co to máte v kapsách?” ptal se pan Carson ledabyle.

“Takový chlorazid,” povídal Prokop. “Třaskavý a dusivý chlor.”

“Hm. Proč to nosíte po kapsách?”

“Jen tak, pro špás. Chcete mi něco říci?”

“Teď už nic. Zatím raději nic,” řekl pan Carson znepokojen a drže se poměrně daleko. “A co ještě máte v těch – v těch škatulkách?”

“Hřebíky. A tohle,” ukazoval vytahuje z kapsy u kalhot krabičku od vazelíny, “je benzoltetraoxozonid, novinka dernier cri. He?”

“Nemusel byste tím tak mávat,” mínil pan Carson ustupuje ještě dál. “,Máte snad nějaké přání?”

“Mé přání?” řekl Prokop přívětivě. “Rád bych, abyste JIM něco vyřídil. Že odtud především nepůjdu.”

“Dobře, rozumí se. A dál?”

“A že kdyby někdo na mne neopatrně sáhnul… nebo mně chtěl jít zbytečně na tělo… Doufám, že mne nemíníte nechat zavraždit.”

“Naprosto ne. Čestné slovo.”

“Můžete jít blíž.”

“Nevyletíte do povětří?”

“Dám pozor. Chtěl jsem vám ještě říci, aby nikdo nevlezl tady do mé pevnosti, když tam nebudu. Na dveřích je třaskavá šňůra. Pozor, člověče; za vámi je past.”

“Výbušná?”

“Jenom s diazobenzolperchlorátem. Musíte dát lidem výstrahu. Tady nemá nikdo co hledat, že? Dále, mám jisté důvody… cítit se ohrožen. Rád bych, abyste nařídil tuhle Holzovi, že mne má osobně chránit… před každým zásahem. Se zbraní v ruce.”

“To ne,” bzučel Carson. “Holz bude přeložen.”