Krakatit

“Mon oncle, víš, že vždycky dělám, co chci,” ukončila neodvolatelně rodi

Oncle Charles nezdál se nadšen celou situací. “Nezdržujeme vás… nezdržujeme tě v práci?” ptal se Prokopa bezcílně.

“Naprosto ne,” řekl Prokop drtě mezi prsty infuzorní hlinku.

“Co to děláš?”

“Třaskaviny. Prosím, tu láhev,” obrátil se k princezně.

Podala mu ji a “Tumáš,” řekla provokativně a naplno. Oncle Rohn sebou trhl, jako by ho píchl; ale tu již ho upoutala rychlá sice, ale nekonečně opatrná pečlivost, s níž Prokop odkapával čirou tekutinu na hromádku hlinky.

Odkašlal a ptal se: “Čím se to může zanítit?”

“Otřesem,” odpověděl Prokop dále odpočítávaje kapky.

Oncle Charles se otočil po princezně. “Bojíš-li se, oncle,” řekla suše, “nemusíš na mne čekat.”

Usadil se rezignovaně a zaklepal holí na plechovou krabici od kalifornských broskví. “Co je v tomhle?”

“To je ruční granát,” vysvětloval Prokop. “Hexanitrofenylmetylnitramin a šroubové matičky. Potěžkej to.”

Oncle Rohn upadl v rozpaky. “Nebylo by snad… na místě… trochu víc opatrnosti?” ptal se toče mezi prsty krabičkou od sirek, kterou sebral na pultě.

“Zajisté,” souhlasil Prokop a vzal mu krabičku z rukou. “To je chlorargonát. S tím si nehraj.”

Oncle Charles se zamračil. “Mám z toho všeho… trochu nepříjemný dojem zastrašování,” podotkl ostře.

Prokop hodil krabičku na stůl: “Tak? A já zas měl dojem zastrašování, když jste mi hrozili pevností.”

“… Mohu říci,” pravil Rohn spolknuv tu námitku, “že na mne to celé počínání… zůstává bez vlivu.”

“Ale na mne má ohromný vliv,” prohlásila princezna.

“Bojíš se, že něco provede?” obrátil se k ní le bon prince.

“Já doufám, že něco provede,” řekla nadějně. “Myslíš, že by to nedovedl?”

“O tom nepochybuji,” vyhrkl Rohn. “Půjdeme už?”

“Ne. Já bych mu chtěla pomáhat.”

Zatím Prokop přelamoval v prstech kovovou lžičku. “K čemu je to?” ptala se zvědavě.

“Došly mně hřebíky,” bručel. “Nemám čím plnit bomby.” Rozhlížel se hledaje něco kovového. Tu princezna vstala, zarděla se, strhla si chvatně rukavičku a smekla s prstu zlatý prsten. “Vezmi si to,” děla tiše, zalita ruměncem a s očima sklopenýma. Přijal jej trna; bylo to téměř slavnostní… jako zasnoubení. Váhal potěžkávaje prsten v dlani; zvedla k němu oči v naléhavé a horoucí otázce; i pokývl vážně a položil prsten na dno plechové krabičky.

Oncle Rohn starostlivě, přesmutně mrkal ptačíma očima poety.

“Teď můžeme jít,” zašeptala princezna.

Kvečeru přijel dotyčný následník bývalého trůnu. U vchodu čestná rota, hlášení, špalír služebnictva a takové ty okolky; park i zámek slavnostně osvětleny. Prokop seděl na návršíčku před laboratoří a díval se mračnýma očima k zámku. Nikdo tudy nešel; bylo ticho a temno, jen zámek zářil prudkými snopy paprsků.

Prokop vzdychl ode dna a vstal. “Do zámku?” ptal se pan Holz a přendal revolver z kapsy u kalhot do kapsy svého věčného gumáku.

Jdou parkem už zhaslým; dvakrát nebo třikrát ustoupí před nimi nějaká postava do houští, asi padesát kroků za nimi je pořád slyšet něčí chůzi ve spadaném listí, ale jinak je tu pusto, syrově pusto. Jen v zámku plane celé křídlo velkými zlatými okny.

Je podzim, je už podzim. Zda ještě v Týnici stříbrně odkapává studna? Ani vítr nevane, a přece to zebavě šustí, na zemi nebo ve stromech? Na nebi rudou proužkou padá hvězda.

Několik pánů ve fracích, hle, jak jsou skvělí a šťastní, vycházejí na plošinu zámeckých schodů, žvaní, pokuřují, smějí se a už se zas vracejí. Prokop nehnutě sedí na lavičce, otáčeje v roztřískaných prstech plechovou krabičkou. Někdy si zachrastí jako dítě svým chřestítkem. Je tam rozlámaná lžička, prsten a bezejme

Pan Holz se ostýchavě přiblížil. “Dnes nemůže přijít,” povídá šetrně.

“Já vím.”

V hostinském křídle se rozžíhají okna. Tato řada, to jsou “knížecí pokoje”. Nyní svítí celý zámek, vzdušný a prolamovaný jako sen. Všechno tam je: bohatství neslýchané, krása, ctižádost a sláva a hodnosti, plíšky na prsou, požitky, umění žít, jemnost a duchaplnost a sebevědomí; jako by to byli jiní lidé – jiní lidé než my –

Jako umíněné dítě řinčí Prokop svým chřestítkem. Ponenáhlu okna zhasínají; ještě svítí tamto, jež je Rohnovo, a toto červené, kde je ložnice princeznina. Oncle Rohn otvírá okenice a vdechuje noční chlad; a potom přechází ode dveří k oknu, ode dveří k oknu, pořád a pořád. Za zastřeným oknem princezniným se nehýbe ani stín.

I oncle Rohn už zhasil; nyní svítí jediné zardělé okno. Zda najde lidská myšlenka cestu, zda si prorazí a mocí provrtá dráhu těmi sto či kolika metry němého prostoru, aby zasáhla bdící mozek druhého člověka? Co ti mám vzkázat, tatarská kněžno? Spi, je už podzim; a je-li nějaký Bůh, ať ti hladí palčivé čelo.

Červené okno zhaslo.

XXXIX.

Ráno se rozhodl nejít do parku; měl právem za to, že by tam překážel. Umístil se v poměrně úzké a polopusté končině, kde byla přímá cesta od zámku k laboratořím, proražená skrze starý zarostlý val. Vydrápal se na val, odkud, jakžtakž skryt, mohl vidět roh zámku a malou část parku. Místo se mu zalíbilo; zahrabal si tam několik svých ručních granátů a pozoroval střídavě park, chvátajícího střevlíka a vrabce na rozhoupaných větvičkách. Jednou tam slétla dokonce červenka, a Prokop bez dechu pozoroval její brunátné hrdélko; tíkla něco, mžikla ocasem a frr, pryč.

Dole v parku jde princezna provázena dlouhým, mladým člověkem; v uctivé vzdálenosti za nimi skupina pánů. Princezna se dívá stranou a hází rukou, jako by v ní měla prut a švihala jím do písku. Víc není vidět.

O hodně později se ukáže oncle Rohn s tlustým cousinem. Pak zase nic. Stojí-li pak za to tady sedět?

Je skoro poledne. Najednou za rohem zámku se vynoří princezna a míří rovnou sem. “Jsi tady?” volá polohlasně. “Pojď dolů a vlevo.”

Svezl se po svahu a prodíral se houštinou vlevo. Bylo tam při zdi smetiště všeho možného: rezavých obručí, děravých plecháčů, rozbitých cylindrů, všivých a ohavných trosek; bůhví kde se takových věcí vůbec nabere v knížecím zámku. A před tou bídnou hromadou stojí princezna svěží a pěkná a kouše se dětsky do prstu. “Sem jsem se chodila zlobit, když jsem byla malá,” povídá. “Nikdo to místo nezná. Líbí se ti tu?”

Viděl, že by ji mrzelo, kdyby to tu nepochválil. “Líbí,” řekl honem.

Zazářila a vzala ho kolem krku. “Ty milý! Dávala jsem si tu na hlavu nějaký plecháč, víš, jako korunu, a hrála jsem si sama pro sebe na panující kněžnu. ,Jasnost nejmilostivější kněžna ráčí poroučet?‘ ,Zapřáhni šestispřeží, pojedu do Zahur.‘ Víš, Zahur, to bylo mé vymyšlené místo. Zahur, Zahur! Milý, je něco takového na světě? Pojď, ujedeme do Zahur! Najdi mi to, ty tolik znáš –”

Nikdy nebyla tak svěží a oživená jako dnes; až na to zažárlil, až v něm zakvasilo vášnivé podezření; popadl ji a chtěl ji sevřít. “Ne,” bránila se, “nech; buď rozumný. Ty jsi Prospero, princ zahurský; a jen jsi se převlékl za kouzelníka, abys mne unesl nebo vyzkoušel, já nevím. Ale za mnou přijede princ Rhizopod z říše Alicuri-Filicuri-Tintili-Rhododendron, takový protivný, protivný člověk, co má místo nosu kostelní svíci a studené ruce, hu! A už mne má dostat za ženu, když ty vstoupíš a řekneš: ,Já jsem kouzelník Prospero, dědičný princ zahurský.‘ A mon oncle Metastasio ti padne kolem krku, a začnou zvonit, troubit a střílet –”

Prokop příliš dobře pochopil, že její líbezné tlachání povídá něco velmi, velmi vážného; střežil se ji vyrušit. Držela ho kolem krku a třela se vo