Mesto zaslibenych

Andrej postavil svou lampu na stůl a ještě jednou se rozhlédl. Na polici prázdného příborníku objevil stříbrný podnos s láhví a stopkami obrácenými dnem vzhůru.

„Podej to sem,“ řekl Němému.

Němý vzal podnos a položil ho na stůl vedle Andrejovy lampy. Andrej nalil koňak do obou stopek a do šroubovacího uzávěru láhve. Ten pak pozvedl a vyzval Icika a Němého: „Připijeme si. Na život.“

Icik se na něj pochvalně podíval, pak si vzal stopku a znalecky přičichl: „To je teda kvalita!“ poznamenal. „Takže… na život? Je tohle ale život?“

zasmál se a přiťukl si s Němým. Pak svou dávku vypil. Oči jako by se mu orosily… „Je to výborný,“ prohlásil chraplavě.

Němý také do sebe stopku obrátil, ale nezdálo se, že je nějak příliš nadšen.

Tvářil se lhostejně, jako by právě vypil hlt vody. Andrej pořád ještě stál a svíral v ruce plný kalíšek. Nespěchal… Chtěl něco říct, ale vlastně nevěděl co. Právě zdolal nějakou dlouhou životní etapu a vstupoval do nové. A třebaže od zítřejšího dne nemohl očekávat nic dobrého, přece je nom ten zítřek byl realita — a to velice důležitá, protože je docela dobře možné, že takových dnů už mnoho Andrejovi nezbývá. Tohle byl pocit, který Andrej v životě dosud nepoznal.

Raději přestal přemýšlet o tom, co by měl teď pronést, ještě jednou řekl: „Na život…“ a koňak vypil.

Pak zažehl plukovníkovu lampu a podal ji Icikovi: „Jestli rozbiješ i tuhle, tak si mě nežádej!“

Icik něco zabrumlal, sebral lampu a šel. Andrej pořád ještě postával a rozhlížel se. Měl by to tu prohlídnout, Duggan určitě měl pro plukovníka schovanou nějakou železnou zásobu. Andrejovi se ale do prohlídky nechtělo.

Bránil mu jakýsi stud, jemu samému nepochopitelný… „Neostýchejte se, Andreji, neostýchejte se…,“ zaslechl najednou známý hlas. „Mrtví už nic nepotřebují.“

Němý seděl na kraji stolu, kýval nohama…, ale už to nebyl Němý! Lépe řečeno — nebyl to tak docela onen předchozí Němý. Jako dřív měl sice na sobě jen dlouhé kalhoty a na širokém pásu se mu pohupoval tesák, ale jeho pokožka už se neleskla, obličej se zaoblil a tváře zrůžověly. Byl to Kurátor… Sám, osobně… A bylo to poprvé, kdy si Andrej při pohledu na něj uvědomil, že necítí ani radost, ani příliv sil nebo naděje. Měl zlost a Kurátorova přítomnost mu nebyla příjemná.

„Zase vy!“ zavrčel a obrátil se ke Kurátorovi zády. „Už jsme se nějak dlouho neviděli.“ Přistoupil k oknu, přitiskl čelo k teplému sklu a zahleděl se do tmy, v níž ještě slabounce prokmitávaly plamínky dohořívajícího přívěsu. „Jak vidíte, chystáme se tady na smrt.“

„Ale — proč umírat?“ řekl vlídně Kurátor. „Je třeba žít! Na umírání je vždycky času dost, proč si to přivolávat? Mám pravdu, ne?“

„A co když nenajdeme vodu?“

„Ale najdete! Vždycky jste ji našli, najdete ji i teď.“

„Tak dobře… Najdeme. A tam, kde ji najdeme, tam strávíme zbytek života?

Má potom takový život nějaký smysl?“

„Má život vůbec smysl?“

„O tom právě přemýšlím. Proč vlastně žít? Stejně jsem prožil hloupý život… K čemu byl? Pořád jsem běhal jako veverka v kole a kam jsem se dostal? Do hajzlu… Nejdřív jsem bojoval za nějaké ideje, potom jsem protekčně sháněl koberce a nakonec jsem zblbnul docela… Vedl jsem lidi na smrt.“

„Ale ale, takhle se to nedá říct,“ namítl Kurátor. „Lidi umírají tak jako tak… Vy s tím, Andreji, nemáte nic společného. Vy teď vstupujete do nové etapy — a já se domnívám, že to je etapa rozhodující. V jistém smyslu je dobře, že se situace vyvinula právě takhle. Stejně by se to nějak podobně muselo dřív nebo později stát. Expedice musela být obětována — a vy jste se jí zaslíbil… Ale mohlo to dopadnout i tak, že byste zahynul dřív, než byste překročil tuto důležitou hranici…“

„Co je to za hranici? To by mě zajímalo…,“ prohodil s úsměškem Andrej a obrátil se ke Kurátorovi. „Ideje už tady byly. Všelijaké to společenské blaho a další žvásty pro malé děti… Kariéru už jsem taky dělal a dál už se mi nechce, děkuju, šéfování jsem si užil dost… Tak o co ještě může jít?“

„O to, abyste dospěl k pochopení,“ řekl důrazně Kurátor.

„K jakému pochopení? Pochopení — čeho?“

„Pochopení,“ opakoval Kurátor. „To je přesně to, čeho se vám nikdy nedostávalo. Pochopení…“

„Já mám toho vašeho pochopení teď takhle…,“ odsekl Andrej a prsty si přejel přes ohryzek. „Teď už chápu všechno na světě! Celý svůj život jsem usiloval o to, abych spoustu věcí pochopil — a teď už chápu… Nikdo mě nepotřebuje. Nikdo nikoho nepotřebuje. Jestli jsem, nebo nejsem, jestli se o něco rvu, nebo jestli ležím na kanapi… to je úplně jedno… Nic na světě nezměním, nic nenapravím. Člověk se může na tom širém světě prostě jen nějak zařídit. Buď líp, nebo hůř. Všechno si totiž stejně běží po svém — a já s tím nemám nic společného. To je to vaše pochopení! A víc už není co chápat… Teď mi ale radši řekněte, co mám s tím svým pochopením dělat?

Mám si ho naložit do octa, nebo si ho dát k večeři…?“

Kurátor přikyvoval: „Ano, to je ono… To je ta poslední hranice: Co si počít s tím pochopením?

Pochopíte — a jak budete žít dál? A žít tak jako tak musíte.“

„Člověk si myslí, že musí žít, když nic nechápe,“ zašeptal hněvivě Andrej.

„Když ale pochopí, měl by umřít. Kdybych nebyl takový zbabělec, kdyby se ve mně tak nesnesitelně nebouřila sama příroda, věděl bych, co mám udělat. Našel bych si provaz, pokud možno dost pevný…“

Nedopověděl, jen mávl rukou.

Kurátor vzal do ruky láhev a naplnil obě stopky. Pak řekl: „Dobře, tak začneme od toho, že nejste zbabělec. A ten provaz nebudete hledat ne proto, že se bojíte umřít. Někde ve vašem podvědomí — a dovolte, abych vás ujistil, že ne příliš hluboko — ve vás dříme naděje… nebo spíš přesvědčení, že se dá žít, i když člověk pochopil. A že se tak dá žít docela dobře. A že život může být zajímavý.“ Jedním prstem popostrčil k Andrejovi stopku s koňakem. „Vzpomínáte si, jak vás otec nutil, abyste si přečetl Wellsovu Válku světů? Nechtěl jste, vztekal jste se, schovával jste tu prokletou knížku pod pohovku, abyste se mohl vrátit k obrázkovému Baronu Prášilovi… Wells vás nudil a taky děsil, nevěděl jste si s ním rady, život bez něj byl příjemnější… A později jste Válku světů přečetl dvanáct krát, některé pasáže jste se naučil nazpaměť a sám jste se text pokoušel ilustrovat. Pokoušel jste se i napsat pokračování…“

„No a co?“ zeptal se podmračeně Andrej.

„Tohle se vám v životě stalo víckrát,“ pokračoval Kurátor. „A párkrát se vám to ještě stane. Život vás dovedl k pochopení — a ono vás to děsí. Nevíte si s tím rady, bez něj by to bylo příjemnější…“ Pozvedl svou stopku s koňakem. „Tak na to pokračování!“

Andrej přistoupil až ke stolu, vzal si sklínku a přiložil ji ke rtům. Uvědomoval si, že se začíná cítit líp, protože všechny ty jeho chmurné pochybnosti se nějak vytrácejí a daleko vpředu, v zatím skoro neproniknutelné temnotě už cosi začíná prosvítat… Stačí se napít, rázně položit stopku zpátky na stůl, energicky říci něco povzbudivého — a znovu se dát do díla… Vtom však někdo další, někdo, kdo až do téhle chvíle po celý Andrejův život nepromluvil — možná že celé ty dlouhé roky spal, možná byl celou tu dobu opilý, možná jenom prostě na všechno kašlal — tak tenhle neznámý v Andrejovi se náhle kratince zasmál a prohodil nesmyslné: „Pam-pa-dam-ta.“

Andrej vylil koňak na podlahu, prázdnou stopku hodil na podnos a ruce vrazil do kapes.

„Ještě něco jsem pochopil, Kurátore…! Jen si pijte! Pijte na zdraví, já nemám chuť.“ Už se nemohl dívat na Kurátorův ruměný obličej… Otočil se k němu zády a odešel k oknu. „Vy se mnou nějak moc souhlasíte… Přitakáváte, jste na mé straně, až to je s podivem, vy můj druhý pane Andreji Voronine! Jste mé špatné svědomí, gumové a hnusně vytahané jak použitý prezervativ… Všechno je v pořádku, Andreji, tak to má být…! Hlavně že jsme živí a zdraví — a ostatní ať si třeba chcípnou. A když nebude dost jídla? Můžu přece zastřelit Icika, ne? To je tedy paráda!“

Dveře za ním zaskřípěly. Otočil se. V místnosti nikdo nebyl. Na stole stála prázdná láhev a dvě prázdné stopky. Andrej cítil, že i on sám v sobě pociťuje naprostou prázdnotu. Jako by mu někdo z hrudi cosi vzal a odnesl pryč. Cosi velkého, na co už si Andrej zvykl. Možná nádor, možná srdce… Ovládnut zcela už tímto novým pocitem, přistoupil Andrej k plukovníkovu lůžku, natáhl se pro zavěšený opasek s pouzdrem a pistolí, pevně se přepásal a pouzdro s pistolí posunul dopředu… „Na památku,“ řekl hlasitě běloskvoucí podušce.