Mesto zaslibenych

Nic tu nezapáchalo a dokonce tu bylo chladněji než u Andreje. Jenom si člověk neměl kam sednout — všude po zemi i po židlích byly haldy knih a papírů.

„Sedni si na knížky na zem,“ řekl Icik a sám sebou práskl na rozházené a špinavé lůžko. „Promyslíme to. Mně se nechce tady chcípnout. Chtěl bych ještě spoustu věcí udělat.“

„Co chceš promýšlet?“ zeptal se nevrle Andrej. „Vždyť je to všechno jedno. Nemáme vodu — tu nám odvezli. Zásoby potravin shořely. Cesta zpátky je nemožná, přes tu pustinu nepřejdeme. A dokonce… i kdyby se nám povedlo ty hajzly dohonit… Vlastně ne, to je taky nemožný…“ mávl rukou, „mají několik dní náskok…“ Odmlčel se a potom řekl: „Jedině… kdyby byla voda! Jak daleko je to k tomu místu, kde si myslíš, že je?“

„Tak dvacet kilometrů. Možná že třicet…“

„Když půjdeme v noci… To není horko.“

„V noci nemůžeme. Je moc velká zima. A třeba jsou tu vlci.“

„Tady nejsou,“ namítl Andrej.

„Jak to víš?“

„No tak se teda rovnou můžeme zastřelit, krucinál…!“

Jenže to už Andrej věděl, že se zastřelit nechce. Že chce žít. Nikdy dřív nepoznal tak silnou touhu žít.

„To by stačilo,“ prohodil Icik. „Co když teď zkusíme mluvit vážně?“

„Když vážně… tak vážně… chci žít! A myslím, že to dokážu. Na všechno ostatní kašlu. Teď jsme spolu na jedný lodi, chápeš? Musíme se z toho srabu dostat, musíme to přežít. A to je všechno. Ti ostatní ať dělají co umí, je to jejich věc. My teď prostě najdeme vodu a zabydlíme se u ní.“

„Správně,“ řekl Icik a posadil se. Zajel si rukou pod košili a podrbal se.

„Budem spolu vodu pít, budem se spolu dobře mít…“ zanotoval. Andrej se na něj nechápavě podíval: „Máš snad jinej návrh?“

„Zatím ne,“ povzdechl si Icik. „Je to fakt, ze všeho nejdřív musíme najít vodu. Bez vody chcípnem. Až ji najdem, uvidíme, co dál. Myslím si, že odtud utekli hned po těch jatkách. Zřejmě to i na ně bylo moc… Naskákali na přívěs — a tradá! Myslím, že by neškodilo podívat se důkladně po celým domě, určitě tu ještě nějaká voda i jídlo bude…“ Chtěl ještě něco říci, ale místo toho s otevřenou pusou třeštil oči do okna. „Koukej! Koukej…!“

zasípal potom vylekaně.

Andrej se bleskově obrátil k oknu.

Nejdřív nic zvláštního neviděl. Slyšel však jakési vzdálené hřmění, jako by se odněkud shůry řítila lavina, sypalo se kamení… Pak zahlédl cosi na žlutém pozadí nad střechami.

Shora, z modravého oparu, který se ztrácel někde v nekonečnu, se cosi rychle blížilo. Vypadalo to nejdřív jako trojúhelníkové mračno postavené na špici. Padalo dolů z obrovské výšky a ještě mělo daleko k podnoží Žluté stěny, ale brzy se dalo rozeznat, že to není jen mračno, že to je nějaký veliký předmět, který se zběsile otáčí, zřejmě přitom naráží na neviditelné překážky, odskakuje od nich, otlouká se o ně a tříští se… Kolem povědomých obrysů onoho hřmotného předmětu se vějířovitě sypalo kamení. Při každém dalším nárazu se z té velké padající věci odlamovaly její části a spolu s bílým prachem se ve vířivém oblaku v gigantické šipce k onomu předmětu přisávaly, jako se na vodní hladině přisává bílá špice zbrázděných vln k zádi rychlého člunu. Vzdálené hřmění zesílilo, už ale nedunělo v jednotném mohutném chóru. V dešti padajícího kamení se drobilo na jednotlivé údery.

A do toho hrozivě hřmotila padající nestvůra.

„Traktor!“ Icikův hlas byl k nepoznání.

Andrej si to uvědomil v okamžiku, kdy rozbitý, doslova odraný stroj dopadl někde za střechami na zem. Podlaha v místnosti se zachvěla, venku se zvedl prach a na všechny strany se rozletěly kousky železa a cáry plechu.

Vzápětí se všechno zahalilo žlutým mračnem.

Dlouho mlčeli a naslouchali tomu neustávajícímu dunění, praskotu, rachotu — a podlaha se pořád ještě chvěla a oknem nebylo vidět vůbec nic, jen žluté mračno.

„To je teda…,“ řekl potom Icik. „Jak se tam dostali?“

„Kdo?“ zeptal se nechápavě Andrej.

„To byl přece náš traktor, ty chytráku!“

„Ale… kterej? Ten, co s ním ujeli? Nebo ten, co sjel do Propasti?“

Icik neodpověděl, jen si urputně mnul nos špinavými prsty. Nakonec pokrčil rameny: „Nevím. Nerozumím tomu. Ty jo?“ obrátil se k Němému.

Ten lhostejně kývl. Icik se naštvaně praštil do kolen, ale vtom jim Němý oběma doslova vzal dech. Napřáhl ruku, ukazovák zapíchl směrem dolů a sjel jím až k podlaze, pak ho prudce pozvedl až nad hlavu a nahoře jím opsal kruh.

„Cože?“ vyjekl Icik. „Co to znamená?“

Němý pokrčil rameny a všechno ještě jednou zopakoval. A Andrej si najednou na něco vzpomněl. Vzpomněl si a pochopil: „Padající Hvězdy! No tohle…!“ A hořce se rozesmál: „Takže teď jsem to konečně pochopil.“

„Co jsi pochopil?“ vykřikl Icik. „Jaký hvězdy?“

Andrej se pořád ještě hystericky smál: „Kašlu na to,“ zalykal se, „kašlu, kašlu, kašlu! Co je nám teď po tom? A dost žvanění, Kacmane! Musíme přežít, chápeš to! Přežít! V tomhle hnusným, nepravděpodobným světě! A potřebujeme vodu, Kacmane!“

„Počkej, počkej,“ snažil se ho zarazit Icik.

„Nic víc už nechci,“ zařval však Andrej a zvedl do výše zaťaté pěsti. „Já už nechci nic chápat! Já už nechci nic objevovat! Vždyť tam venku…, Kacmane, tam se povalují mrtví! A ti mrtví taky chtěli žít. Teď se jednoduše nafoukli a hnijí.“

Icik zvedl hlavu, vstal, popadl Andreje za bundu a zatřepal s ním.

„Mlč!“ zafuněl. „Mám ti dát přes držku? Stačí říct, babo jedna!“

Andrej zaskřípal zuby a zmlkl. Icik si vydechl a vrátil se na lůžko. Znovu se začal drbat pod košilí a vrčel přitom: „Ne, on ještě v životě neviděl mrtvýho… On snad ani neví, kde to žije! Baba jedna…“

Andrej sevřel hlavu do dlaní a vší silou se snažil potlačit zoufalé vytí, které se mu dralo z hrdla. Jakýsi zbytek zdravého rozumu, který jej dosud neopustil, mu však říkal, že to, co se s ním teď děje, musí přejít… Bylo to samozřejmě strašné pomyšlení: Je tady mezi mrtvými, sám ještě jakoby živý, ale fakticky už taky mrtvý… Věděl, že Icik něco říká, ale nerozuměl mu. Pak konečně začal přicházet k sobě.

Odtáhl dlaně od obličeje: „Co jsi to povídal?“

„Povídám ti, že to prohlídnu u vojáků. Ty to projdi u těch ostatních. I u Quejady. Někde by tam mohl mít železnou zásobu pro geology… Nejsme na širým moři, přežijeme!“

V tom okamžiku zhaslo slunce.

„Sakra, to teda v pravou chvíli,“ zavrčel Icik. „Takže teď nejdřív musíme najít lampy… Počkej, ta tvoje tady přece někde musí být!“ „Hodinky,“ pronesl Andrej s přemáháním. „Musíme si nařídit hodinky.“

Zvedl zápěstí až k očím a nařídil světélkující ručičky na dvanáct nula nula.

Icik polohlasně nadával, postrkoval lůžkem a harašil papíry. Pak škrtl sirkou a podržel její plamínek v napřažené ruce. To už seděl uprostřed místnosti na bobku a snažil se posvítit si hořící zápalkou na všechny strany.

„Co tam oba tak dřepíte?“ rozčiloval se. „Hledejte tu lampu! A pěkně švihem — mám jenom tři sirky!“

Andrej bez velkého nadšení vstal, ale Němý už v tu chvíli lampu našel a podal ji Icikovi. Okamžitě bylo v místnosti přívětivěji. Icik soustředěně reguloval hořák, ten ale nechtěl jeho nešikovnou a navíc i zmrzačenou ruku příliš poslouchat. Němý, který se celý leskl potem, poodstoupil do rohu místnosti, odkud vyčkávavě a současně důvěřivě hleděl na Andreje očima doširoka rozevřenýma jako malé dítě. To jsou tedy konce! pomyslel si Andrej.

Pozůstatky poražené armády… „Dej sem tu lampu!“ Vzal ji od Icika a zreguloval hořák. „Jdeme!“

Otevřel dveře do plukovníkova pokoje. Okna tu byla zavřená, skla v nich nerozbita — a tak sem puch zvenčí nepronikl. Vonělo to tu tabákem a kolínskou. Vonělo to tu plukovníkem… Bylo tu vzorně uklizeno. Na dvou zavřených kufrech se blyštěla kvalitní kůže, skládací lůžko bylo perfektně ustláno bez jediného záhybu a na zdi visel opasek s pouzdrem na pistoli a brigadýrka. Na nízké skříňce v rohu místnosti stála na plstěné podložce plynová lampa, vedle ní ležela krabička zápalek, několik srovnaných knih a pouzdro s dalekohledem.