Mesto zaslibenych

V táboře zvolna dohoříval jeden z přívěsů. Po zdeformovaných prostřílených barelech, dočerna ohořelých, ještě poskakovaly jazýčky oranžových plamínků a vzhůru k zakalenému nebi se zvedaly kotouče mastného dýmu.

Z černé speklé hromady na přívěsu trčely čísi ohořelé nohy a Andreje udeřil do obličeje onen sladký závan, který mu ještě přeď pár minutami připadal skoro jako vůně. Teď se z něj dělalo zle… Z okna místnosti, kde se zabydleli kartografové, viselo nahé tělo. Byl to Roulier. Visel hlavou dolů, jeho dlouhé chlupaté ruce se skoro dotýkaly chodníku, na kterém ležel samopal. Kolem okna byla zeď jako poďobaná střelami. Na druhé straně ulice, přímo proti oknu, leželi jeden přes druhého Vasilenko a Palotti. Zbraň neměli žádnou a na Vasilenkově zohyzděném obličeji zůstal jakýsi výraz ohromení a leknutí. Další z geologů a druhý kartograf leželi u jedné stěny s Ellizauerem. Sem je asi postavili a zastřelili.

Dveře za nimi byly proděravělé od střel… Ellizauer měl na sobě kalhoty, ti dva byli neoblečení.

A přímo ve středu této obrovské páchnoucí hekatomby — uprostřed ulice — stál dlouhý stůl s kovovými nohami a na tom stole ležel, až k hrudi přikrytý britskou vlajkou, plukovník Saint-James. Ruce měl pokojně složené na prsou, na parádní uniformě byly připjaty všechny plukovníkovy řády. Vypadal stejně jako za svého života: jeho nevzrušený pohublý obličej jako by se dokonce mírně ironicky usmíval. U stolu — hned vedle kovové nohy — ležel Duggan. I on měl parádní uniformu a v ruce třímal plukovníkovu zlomenou hůlku. Šedivou hlavou spočinul přímo na dlažbě.

A to bylo všechno. Šestice vojáků — mezi nimi Hnujka — inženýr Quejada, děvka Drmola a druhý traktor s přívěsem… to zmizelo. Zůstala tu mrtvá těla. Zůstaly tu všechny přístroje, vyklopené z přívěsů na jednu hromadu, několik samopalů složených do pyramidy… a zápach. A ještě taky mastné saze. A dusivý kouř z dohořívajícího přívěsu, na kterém uhelnatěly zbytky lidských těl.

Andrej se dovlekl do své místnosti, padl do křesla a se zasténáním sevřel hlavu do dlaní. Všemu byl konec. Navždycky. Nebylo záchrany před bolestí, ani před hanbou. Nebylo záchrany před smrtí… Já jsem je sem přivedl! A tady jsem je nechal, já zbabělec a padouch!

Chtěl jsem si od nich odpočinout. Od těch jejich hnusnejch tlam jsem si já darebák chtěl odpočinout! Ach bože, plukovníku, vy jste neměl umírat!

Kdybych neodešel, zůstal byste naživu! A kdybyste zůstal naživu, nikdo by si tady nedovolil ani pípnout… Dobytek to je! Hyeny! Měl jsem je dát postřílet!

Měl!

Znovu dlouze zasténal a otřel si mokré tváře o rukáv.

To se mi to odpočívalo v chládku knihovny! To se mi to řečnilo k nějakým sochám! Všechno jsem zpackal, já idiot užvaněná! No — tak teď si tu můžu zdechnout! Nikdo po mně ani neštěkne. Copak mě někdo ještě potřebuje?

Je to hrozný, co se tu dělo…, je to prostě hrozný… Šli si tu jeden druhýmu po krku, vraždili se navzájem… Stříleli i do těch, co se nemohli bránit, i do těch, co už padli, i do mrtvol ještě stříleli… Jeden druhýho stavěli ke zdi… Kam jsme se to jen dostali, kamarádi? Kam jsem vás to já dostal? K čemu jsem vás dohnal — a proč? Proč?

Třískl oběma pěstmi do desky stolu, pak se napřímil a dlaněmi si otřel obličej. Za oknem slyšel Icikovy děsivé, pisklavé výkřiky a jakési neartikulované, uklidňující zvuky, jaké někdy vydával Němý. Připomínalo to holubí vrkání… Nechci už žít, řekl si Andrej. Nechci. Ať všechno táhne k čertu!

Vstal od stolu. Půjde za Icikem. Venku jsou přece ještě dva živí lidé… A najednou si uvědomil, že před ním leží otevřený deník expedice. S odporem ho od sebe odstrčil, ale současně mu zrak padl na poslední stránku, která nebyla psána jeho rukopisem. Znovu tedy usedl a začal číst.

Byl to Quejadův rukopis: „Den třicátý první. Včera ráno, tedy třicátého dne cesty, poradce Voronin, archivář Kacman a dodatečně přijatý Korejec Pak odešli na průzkum.

Měli se vrátit ještě téhož dne, ale nestalo se tak. Dnes ve 14 hod. 30 min.

náhle při srdečním záchvatu skonal plukovník Saint-James, který byl za Voroninovy nepřítomnosti dočasným velitelem expedice. Jelikož se poradce Voronin z průzkumu dosud nevrátil, ujímám se vedení expedice. Podpis: zástupce velitele expedice pro vědu D.Quejada. 31. den expedice, 15 hod.

45 min.“

Dále následovaly obvyklé záznamy o spotřebě potravin a vody, o teplotě, síle větru a také rozkaz o jmenování seržanta Vogela velitelem vojenské složky expedice, důtka veliteli technického oddílu Ellizauerovi za liknavost při opravě pásového traktoru a současně i rozkaz, týkající se co nejrychlejšího dokončení zadaného úkolu. Dále Quejada psal: „Zítřejší úkoly: plukovník Saint-James bude slavnostně pohřben a okamžitě po obřadu bude vyslána dobře vyzbrojená skupina vojáků po stopách poradce Voronina a jeho lidí. Jestliže pohřešovaní nebudou nalezeni, zamýšlím vydat rozkaz k návratu výpravy, protože jsem stále více přesvědčen o nesmyslnosti dalšího pochodu.“

Andrej užasle očima přeskočil na další záznam: „Den třicátý druhý. Do dnešního rána se Voroninova skupina nevrátila.

Za noční rvačku uděluji důtku jakožto poslední výstrahu kartografu Roulierovi a vojínům Hnujkovi a Tevosjanovi a odebírám jim na dnešní den příděl vody…“

Dál se za slovy táhla podivná klikatá čára a byly tam dokonce i kaňky.

Jako by se pisatel něčeho lekl… Možná se venku už začalo střílet. Quejada od stolu musel zřejmě urychleně odejít — a už se nevrátil.

Andrej si to všechno přečetl dvakrát. Tak dobře, Quejado, ty jsi nechtěl pokračovat v cestě. Takže se ti to povedlo… A já pořád podezíral toho chudáka Paka… Andrej stiskl zuby a zavřel oči, protože si znovu vzpomněl na nafouklou figurínu ve vybledlé modré haleně. A teprve teď mu to došlo: Den třicátý druhý…! Jak to? Třicátý! Včera jsem zapsal osmadvacátý. Za předvčerejšek… Rychle zalistoval v deníku. Správně, je to tak… Takže ta nafouklá těla venku leží už několik dní! Jak je to možné? Jeden, dva… Kolikátého dneska vůbec je? Vždyť jsme odešli dnes ráno!

Najednou se mu vybavilo rozpálené náměstí, pokryté prázdnými podstavci, ledový chlad panteonu, nekonečně dlouhý stůl, kolem kterého sedí sochy s nevidoucíma očima… A zdálo se mu, že už je to dávno, kdy to všechno zažil. Moc dávno… Tak je to tedy! Dostala mě do svých pařátů nějaká ta ďábelská síla, zblbla mě, podržela si mě… Kdybych se vrátil ve stejný den, zastihl bych plukovníka ještě živého a nikdy bych nedopustil, aby… Dveře se doširoka otevřely. Vstoupil Icik. Sám sobě se v té chvíli nepodobal… Jako by celý nějak seschl. Tváře se mu protáhly, v kostnatém, vyzáblém obličeji se usadil výraz nepříčetného hněvu. Vypadal tak zvláštně, jako by to ani nemohl být on, kdo tak pisklavě ženským hláskem před chvílí dole hořekoval. Práskl poloprázdnou tornou do rohu místnosti, posadil se do křesla proti Andrejovi a řekl: „Ti mrtví leží venku určitě víc než tři dny. Rozumíš tomu, co se tady děje?“

Andrej mu mlčky po stole přistrčil deník expedice. Icik po něm rychle chňapl, bleskově záznamy přeletěl očima a zvedl k Andrejovi zarudlé oči.

Andrej se ušklíbl a poznamenal: „Experiment je Experiment.“

„Jsme úplně v hajzlu,“ zasyčel nenávistně Icik. Znovu do deníku nahlédl a pak ho hodil na stůl: „Šmejdi prašiví…!“

„Já myslím, že jsme do tý časový pasti spadli na náměstí,“ řekl Andrej.

„Tam u těch podstavců.“

Icik přikývl, pak se zvrátil na opěradlo křesla a zavřel oči: „Co budeme dělat, pane poradce?“ Andrej mlčel.

„Jen aby tě prosím tě nenapadlo, že mě musíš zastřelit! Já tě přece znám, hošíka uvědomělýho!“

Andrej se zase jen ušklíbl a popotáhl si límeček. Pak ze sebe vypravil: „Víš co? Půjdeme odtud… z tyhle místnosti…“

Icik otevřel oči a upřel je na Andreje.

„Tady to strašně páchne, táhne to sem oknem a já nejsem schopen…,“

vypravil ze sebe Andrej.

„Půjdeme ke mně,“ navrhl tedy Icik.

V chodbě na ně čekal Němý. Jakmile je uviděl, vstal ze svého oblíbeného místa v koutě a vykročil jim vstříc. Andrej ho vzal za nahou, svalnatou paži a táhl ho za sebou. Všichni tři pak vešli do Icikova pokoje. Okna odtud směřovala do druhé ulice. Za nízkými střechami bylo vidět Žlutou stěnu.