Mesto zaslibenych

ČÁST VI. ZÁVĚR

Kapitola 1

Slunce stálo v zenitu. Zaprášený oranžový disk visel uprostřed špinavě světlé oblohy, ubohoučké stíny se krčily přímo pod podešvemi. Chvílemi byly šedivé a jakoby rozpité, chvílemi nabývaly ostrých tvarů a měnily se v děsivou Čerň. Tehdy působily nejzrůdněji… Po nějaké cestě tu nebylo ani památky. Všude kolem byla jen žlutošedá vyschlá hlína, rozpukaná, hrbolatá, ztvrdlá na kámen a tak vyhlazená, že bylo zcela nepochopitelné, kde se tu bere tolik prachu.

Ještě že vítr vanul do zad… Kdesi vzadu, ve velké dálce, zřejmě nasával tuny odporných mikroskopických částeček rozdrcené horké hmoty a s tupou urputností je hnal rozpálenou pustinou mezi Žlutou stěnou a Propastí.

Čas od času prach vířivě vzlétal do závratné výšky a divoce tam kroužil a pak se opět rozpadal na drobné hádky, kteří se svíjeli nízko nad zemí, podobni labutím šíjím. Kotouče špíny se valily vzduchem, pichlavé jehličky se zuřivě vpíjely do zad i do vlasů, přisávaly se ke zpocenému krku, dorážely na uši i na ruce, dobývaly se za límec a lezly do kapes… Nic jiného tu nebylo. Vůbec nic… A možná že to tak bývalo odjakživa: jen slunce, hlína a vítr. Ale přece jen… Občas kolem proletěl v divokém tanci větru suchý keř, vyrvaný i s kořeny v bůhvíjakých končinách. Pitvorně se zatočil, bláznivě poposkočil… Jinak nic… Ani kapka vody. Žádný příznak života. Jenom prach, prach, prach… Pak se na některých místech hlína pod nohama začala propadat a objevovala se kame

„Andreji!“ vykřikl chraplavě Icik. „Andreji-i-i!“

„Co je?“ zeptal se přes rameno Andrej a zastavil se.

Vozík na viklajících se kolečkách ho setrvačností dojel a uhodil pod kolena. „Koukej!“ Icik stál asi tak deset metrů za Andrejem a cosi svíral v natažené ruce.

„Co to je?“ zeptal se Andrej bez většího zájmu.

Icik zabral za postraňky a pořád ještě s nataženou rukou dovlekl svůj vozík až k Andrejovi. Vypadal hrozně. Plnovous měl až po prsa, rozčepýřené vlasy byly celé šedivé od prachu. Jeho blůza byla neuvěřitelně rozedraná, děrami prosvítala zpocená kůže… Roztřepené kalhoty končily někde pod koleny a pravá bota odhalovala ve své žraloci tlamě špinavé prsty s černými zulámanými nehty. Andrej se na Icika díval a hořce si říkal: Koryfej ducha…! Služebník a apoštol věčného chrámu kultury… „Hřebínek,“ pronesl vítězoslavně Icik, když došel až k Andrejovi.

Hřebínek byl zjevně nekvalitní, asi patřil k nejlacinějším. Byl z umělé hmoty, zuby už měl skoro všechny vylámané. Vlastně se ani nemohlo říct, že je to hřebínek, byl to jen jeho kousek. Dalo se na něm ještě rozeznat pár písmen, ale ta celkem nic neříkala. Desetiletí slunečního žáru a odírání v písečné lázni vykonala své… „Tak vidíš,“ podotkl Andrej. „A ty pořád meleš, že před námi ještě nikdo…, ještě nikdo tudy neprošel!“

„Takhle to netvrdím,“ namítl mírumilovně Icik. „Pojď si odpočinout!“

„Tak jo,“ přikývl lhostejně Andrej a Icik sebou okamžitě práskl na zem.

Ani si z ramen nesundal kšíry od vozíku. Nalezený kousek hřebínku si schoval do náprsní kapsy.

Andrej postavil svůj vozík bokem k větru, shodil popruhy a sedl si. Zády se opíral o rozpálené kanystry. Trochu ho to ochránilo před větrem, ale do stehen teď rozedranými kalhotami nemilosrdně žhla rozpálená zem.

„Kdepak je ta voda, co jsme ji měli najít?“ zeptal se pohrdavě. „Hlavně že žvaníš…“

„No no no,“ mávl rukou Icik. „Když chceš, tak můžeš!“

„Cože?!“ užasl Andrej.

„Ale to je taková anekdota, ty to neznáš?“ spustil ochotně Icik. „To jednou přišel jeden do bordelu…“

„Tak to radši jdeme,“ řekl okamžitě Andrej. „Ty taky nemyslíš na nic jinýho. To si nemůžeš dát pohov? Prokristapána…!“

„Já si pohov nemůžu dovolit,“ namítl Icik. „Já musím bejt pořád připravenej.“

„Vždyť tu chcípnem!“

„Ani náhodou. Na to vůbec nemysli.“

„Taky že nemyslím…“

To byla pravda. Myšlenky na smrt, která samozřejmě jednou přijít musí, míval teď Andrej zřídkakdy. Bůhvíproč to tak bylo… Možná že strašlivý pocit bezmoci už se otupil, možná že tělo už natolik vyschlo a zlhostejnělo, že zoufalství umlklo a krčilo se někde v koutečku vědomí. A možná taky, že se docela prostě kvantita změnila v kvalitu a k tomu začala působit i nepřetržitá přítomnost Icika a jeho skoro nepřirozená lhostejnost k smrti, která tu kolem nich kroužila, občas nemilosrdně dotírala, občas se vzdalovala, aby jen zpovzdáli dohlížela na své budoucí oběti. Ať už byl důvod jakýkoliv, faktem zůstávalo, že Andrej, pokud vůbec o svém skonu uvažoval, pak jenom proto, aby sám sebe znovu ujistil o narůstající lhostejnosti… Teď si však uvědomil, že mu Icik něco opakuje a rychle se ze svých úvah probral: „Cože?“

„Povídám, že se hlavně nesmíš bát, že tu chcípnem.“

„To už jsi mi řekl stokrát. Já se přece dávno nebojím. Tak už o tom přestaň žvanit.“

„Dobrá,“ kývl dobrodušně Icik a natáhl nohy. „Něčím si potřebuju tu podrážku přivázat,“ usoudil. „Nebo se mi co nejdřív urve.“

„Odřízni si kousek od těch kšír! Chceš půjčit nůž?“

Icik si zasmušile prohlížel své vlastní prsty, které se mu botou draly ven: „Víš co? Já počkám, až se to urve. Zatím je to zbytečná práce. Nelokneme si?“

„Zima je jak v márnici…?“ zanotoval ironicky Andrej a hned si vzpomněl na Juru. Tohle zpívali, když byl Jura u něho poprvé na návštěvě. Teď už se ale Andrejovi na Juru vzpomínalo jen těžko… Jura byl z jiného života.

„Šlapem si to silnicí,“ navázal okamžitě ochotně Icik, „kopneme to do sebe, ať nás to tak nezebe!“ A vyčkávavě se na Andreje zahleděl.

„Tůdle,“ řekl na to nevzrušeně Andrej. „Víš, co do sebe teď můžeš kopnout?

Tu vodu, kterou sis vymyslel. Ty sis pro mě navymejšlel pohádky o vodě, která tu někde je…“

Icik se podle čekávání okamžitě rozčilil: „Nechceš jít do hajzlu? Jsem snad tvoje chůva, abych ti vyprávěl pohádky?“

„No tak se lže v těch tvejch papírech!“

„Jsi hloupej! Tam se nelže. Ty prostě v takovejch knihách neumíš správně číst.“

„To jsi četl ty. Takže ten, kdo neumí číst, jsi ty.“

Icik po něm sekl očima a najednou měl naspěch.

„Tady bude věcí, až budeme čumět…,“ bručel si pro sebe. „Tak vstávej!

Chceš najít vodu? Tak se tu nerozvaluj a vstaň! Slyšíš?“ Vítr znovu zakvílel, uhodil hrstmi prachu do uší a potom roztočil vír, který se jak veselý pejsek zamotal Andrejovi přímo pod nohama. Zem se před nimi na chvíli dobromyslně rozprostřela jako placka, ale brzy se zhroutila do první průrvy… Přece jen bych chtěl přijít na to, kam mě to čerti nesou, říkal si Andrej.

Po celý můj život mě někam nesou, nikde jako bych neměl stání, idiot jeden… Vždyť už to přece nemá žádný smysl! Dřív přece jenom… nějaký smysl v tom všem byl. Třeba i ničemný, možná hloupý, ale byl. Když jsem někdy dostával po hlavě, mohl jsem si říkat: To nic, to se srovná, dělám to přece ve jménu toho a toho… Život je boj… Všechno na světě je na hovno, řekl Icik — a řekl to právě v době, kdy byli v Křišťálovém paláci… To byl nádherný čas! Zrovna se tenkrát nacpali pečeným kuřetem a povalovali se na barevných lehátkách z umělé hmoty na okraji bazénu, ve kterém se třpytila průzračná voda. Všechno na světě je na hovno, prohlásil tehdy Icik a šťáral se přitom v zubech vymydleným prstem. I ty všelijaký vynálezy, na který se přišlo a na který se ještě přijde, všechny ty několikaklasý pšenice a lasery a bůhví co ještě… To pomine…!