Spunt

Ve dveřích jsem se srazil s Komovem, povalil ho na zem, zakopl o něj a po čtyřech vycválal na chodbu, která už byla prázdná, pokud samozřejmě nepočítáme řízný puch čpavku. Komov něco křičel, drobně zaklapaly pantoflíčky, já vyskočil, proběhl přechodovou komorou a průlezem, který ještě nestačil znovu zarůst blanou, jsem se vyřítil ven, do nafialovělé sluneční záře.

Zahlédl jsem ho hned. Utíkal ke staveništi, běžel lehce, sotva se bosýma nohama dotýkaje přemrzlého písku, zdál se stále stejně pokroucený a v běhu nepřirozeně komíhal roztaženými lokty, jen už nebyl ani tmavý, ani matově bílý, ale světle fialový a na jeho vychrtlých bocích a ramenou pableskovalo sluníčko. Běžel přímo k mým kyberům a já zpomalil, protože jsem očekával, že se poleká a odbočí vpravo, nebo vlevo, jenže on se nelekl, proskočil sotva deset metrů od Toma a já nevěřil vlastním očím — ten majestátní blbeček ihned patolízalsky signalizoval obvyklé Čekám na další pokyny!

„K močálu!“ ozýval se za mnou udýchaný Majčin hlas. „Zatlač ho k močálu!“

Jenže tam náš maličký domorodec utíkal i bez našeho přičinění. Je třeba uznat, že běhat uměl báječně a vzdálenost mezi ním a mnou se zkracovala jen po centimetrech. V uších mi svištěl vítr, daleko za mnou cosi vykřikoval Komov, ale toho bezkonkurenčně přehlušovala Majka:

„Víc doleva, doleva!“ ječela v zápalu honecké vášně.

Vzal jsem to víc doleva, na už hotový rovný úsek přistávací plochy s velmi výhodným zdrsněným povrchem, a hned mi to šlo líp, teď jsem uprchlíka opravdu doháněl. „Mně neutečeš!“ přesvědčoval jsem se. „Kdepak, kamaráde, teď už mi nepláchneš. A já ti to pěkně spočítám…“ Nespouštěl jsem zrak z jeho pravidelně pracujících lopatek, z míhajících se holých lýtek, z chomáčků páry, které mu unikaly přes rameno. Doháněl jsem ho a zmocňoval se mě pocit triumfu. Přistávací plocha končila, ale k šedému závoji nad bažinou zbývalo sotva sto kroků a já ho dobíhal.

Když se dostal na břeh třasoviska, do řídkého porostu trpasličího rákosí, zastavil se. Jako by na okamžik zaváhal — ohlédl se a já znovu viděl ty temné oči, které už nebyly strnulé a neživé, zdály se naopak velice čilé a snad i rozesmáté; najednou přidřepl, objal si rukama kolena a dál se valil jako koblížek. Zpočátku jsem dost dobře nechápal, co se to odehrává. Ještě před okamžikem tu přece stál člověk, zvláštní člověk, možná spíš nečlověk, ale rozhodně s lidskou podobou, a ten mi zmizel a přes třasovisko, přes neprůchodný, bezedný močál, se kutálelo nesmyslné šedé klubko a rozstřikovalo kolem sebe bahno a kalnou vodu. A jak se kutálelo! Než jsem stačil doběhnout na břeh, ztratilo se klubko v cárech mlhy a za šedavým závěsem bylo slyšet jen tichnoucí šramoty, pleskání a pronikavý svist.

To už přidusala těžce oddechující Majka a zastavila se vedle mě.

„Utek,“ konstatovala dopáleně.

„Je pryč,“ přikývl jsem.

Několik vteřin jsme jen stáli a vhlíželi se do kalných klubek mlhy. Majka si setřela z čela pot a poznamenala:

„Babičce jsem utek, dědečkovi jsem utek…“

„…a tobě, ubytovatelko, teprv uteču,“ dokončil jsem a podíval se dozadu.

Aha! Troubové se hnali jako o závod, kdežto mudrci, račte vědět, stáli a dívali se. Byli jsme tu s Majkou jen dva. Malé postavičky Komova a Vanderhooseho se černaly hned vedle lodi.

„Obstojný přespoláček,“ zhodnotila situaci i náš výkon Majka, která se taky dívala k lodi. „Dobře tři kilometry, co o tom soudíte, kapitáne?“

„Jsem téhož názoru, kapitáne,“ reagoval jsem pohotově.

„Poslyš,“ zadumala se, „a nemohlo se stát, že se nám to jen zdálo?“

Shrábl jsem ji do náruče. Pocit svobody, dokonalého duševního zdraví, nadšení, pocit zářivých perspektiv ve mně vybuchl s novou silou.

„Jak ty můžeš něčemu takovýmu rozumět, mřeně moje mrňavý!“ vyhrkl jsem, div jsem se nerozplakal štěstím, a třásl jí jako pytlem otrub. „Jak ty můžeš rozumět halucinacím! Ty jim ani rozumět nemusíš! Žij si klidně a šťastně a takovýma věcma si hlavinku nemoř.“

Majka zmateně mrkala, pokusila se z mého objetí vyvinout, ale já s ní ještě naposled řádně zalomcoval, pevně ji uchopil kolem ramen a vlekl zpátky k lodi.

„Co je ti?“ bránila se chabě Majka. „Blázníš, nebo co…? A už mě proboha pusť, k čemu tyhle telecí důvěrnosti.“

„Kráčejme směle,“ deklamoval jsem euforicky. „Kráčejme! Oblíbenec doktora Mbogy nám asi pěkně zasolí — cítí mé srdéčko, že jsme to s tou honičkou krapet přepískli, anžto jsme se na ni měli vykašlat…“

Majka se mi vytrhla, zůstala stát, pak klesla do podřepu objala si kolena, přitiskla se k nim čelem a zkusila se překulit dopředu.

„Ne,“ zakroutila hlavou, když se znovu vztyčila. „To mi nejde na rozum.“

„Ani to nepotřebuješ,“ uklidnil jsem ji. „Komov nám to všechno vysvětlí. Nejdřív nás sepsuje, že by od nás pes kůrku nevzal, ale pak vše vysvětlí…“

„Je ti taky taková zima?“ poskočila na místě. „Běžíme, ne?“

A rozběhli jsme se. První příval jásavé úlevy pominul a já si zkusil srovnat v hlavě, co se tu odehrálo.

Vypadá to tak, že planeta je ve skutečnosti obydlená. A jak obydlená! Téměř normálně vzrostlými humanoidními bytostmi, možná dokonce inteligentními, možná dokonce civilizovanými!

„Stasi,“ oslovila mě v běhu Majka, „a co když je to Panťan?“

„Kde by se vzal?“ podivil jsem se.

„No… to nevím, ale uvažovat by se o tom dalo, ne? Všechny detaily projektu přece neznáme. Třeba přesun už začal.“

„Ale ne,“ prohlásil jsem přesvědčivě. „Na Panťana nevypadal. Panťani jsou urostlí rudokožci… A hlavně jsou oblečení, můj ty smutku, kdežto tohle je naháč!“

Zastavili jsme se až před průlezem a já jí dal galantně přednost.

„Brrr,“ otřásla se a zimomřivě si mnula ramena. „Tak co, jde se na koberec?“

„Na peršan,“ přikývl jsem.

„Přímo z Tabrízu.“

„Pětkrát šest metrů,“ upřesnil jsem.

Opatrně jsme se prokradli až do velína, ale uniknout nevítané pozornosti se nám nepodařilo. Už jsme byli očekáváni. Komov přecházel s rukama za zády z rohu do rohu, Vanderhooseho spodní čelist v plné pohotovosti mířila do prázdna a kapitán si licousy namotával na ukazováky — pravý na pravý, levý na levý. Sotva jsme se ocitli v Komovově zorném poli, zastavil se, ale Majka ho nepustila ke slovu.

„Unikl nám,“ oznámila samozřejmě. „Přímo přes bažinu, a to naprosto unikátním způsobem.“

„Mlčte prosím,“ přerušil ji Komov.

Teď to začne, pomyslel jsem si a horečně se přelaďoval na to, jak budu muset odmlouvat a odsekávat. Jenže jsem neuhodl. Komov nás vybídl, abychom se posadili, sám si také sedl a obrátil se na mě:

„Poslouchám vás, Popove. Vyprávějte všechno od začátku až do konce. Do těch nejmenších detailů.“

Zajímavé bylo, že mě to nijak nepřekvapilo. Takto nastolená otázka mi připadala docela přirozená. A já vyprávěl opravdu všechno: o šramotech, o zvláštním pachu, o dětském pláči, o ženině sténání, o zvláštním včerejším podvečerním dialogu i o černém přízraku z dnešní noci.

Majka mi naslouchala s úžasem, kdežto Komov mi neúhybně hleděl přímo do očí — ty jeho byly opět přimhouřené, pozorné a chladné, tvář ztvrdla, kousal si spodní ret a čas od času propletl prsty a praskal klouby. Když jsem skončil, bylo chvíli úplné ticho. Pak se Komov zeptal;

„Jste si jist, že to byl dětský pláč?“

„No… ano… V každém případě něco velmi podobného…“

Vanderhoose si hlučně povzdechl a pleskl dlaní do opěradla křesla.

„A tys to všechno musel přetrpět!“ zvolala účastně Majka. „Chudáčku Stasi!“

„Musím ti upřímně říct, Stasi…,“ hodlal mentorovat Vanderhoose, ale Komov ho přerušil.

„A ty kameny?“

„Co kameny?“ nepochopil jsem.

„Kde se vzaly ty kameny?“

„Myslíte na staveništi? Asi je tam natahali kybeři. Proč se na to ptáte?“

„Zajímá mě, kde je ti kybeři vzali…“

„N

„Široko daleko je jen písčitá pláž,“ pokračoval Komov. „Nikde ani kamínek. Kybeři staveniště vůbec neopustili. Kde se tedy na přistávací ploše vzaly kameny a kde se tam vzaly větve?“ prohlédl si nás všechny a ušklíbl se. „To jsou zatím otázky jen rétorické. Můžu pouze dodat, že za naší zádí, přímo pod koncovým majákem, je z kamenů sestavená celá mozaika. A zajímavá mozaika. Možná by stálo za to dodat… ale promiňte, Stasi. Už jste skončil? Děkuji. Tak si poslechněte, jak se celou tu dobu vedlo mně.“