Spunt

„Děkuju,“ řekl jsem a lokl si.

Zvedla hlavu.

„Á, to jsi ty?“ pronesla nepříliš nadšeně. „Co bys rád?“

„Stavil jsem se jen tak,“ ujistil jsem ji dobromyslně. „Jak ses provětrala?“

„Něco takového mě ani nenapadlo,“ opáčila a láhev mi sebrala. „Sedím tu jako v kriminále, včera večer jsem nedělala nic, tak se mi tu nahromadilo plno restů… Na trajdání po venku nemám ani pomyšlení.“

Vrátila mi limonádu, já bezmyšlenkovitě usrkl a snažil jsem se přemoct podivný chaos, který zavládl v mém nitru, ale vtom jako by mi z očí spadla rouška — Majka byla skutečně oblečená jen tak podomácku, do huňatého svetru a krátkých kalhot, na hlavě měla šátek a vlasy pod šátkem byly ještě vlhké.

„Ty ses sprchovala?“ otázal jsem se tupě.

Něco odpověděla, ale já už beztak všemu rozuměl. Vstal jsem. Pečlivě jsem postavil láhev na židli a něco zabručel — už ani nevím co. Neznámo jak jsem se ocitl v chodbě, potom ve své kajutě, kdovíproč jsem zhasl stropní svítidlo, kdovíproč rozsvítil malou noční lampičku, svalil se na ustlanou postel a obličej zabořil do polštáře. Zase jsem se třásl po celém těle. Vzpomínám si, že hlavou mi vířily jakési útržkovité myšlenky, něco jako „no tak teď už je všechno v loji“, „všechno to bylo zbytečný“ a „tohle je definitivní konec“. Přistihl jsem se, jak už se zase zaposlouchávám. A zase jsem něco slyšel, něco, co jsem slyšet neměl. Tak jsem se vymrštil, prohrabal jsem noční stolek, vzal si prášek pro spaní a strčil tabletu pod jazyk. A ulehl jsem. Po stěnách capkaly ještěrky, sešeřelý strop se pomalu otáčel, lampička chvílemi téměř hasla, aby se vzápětí rozhořela palčivým jasem, po koutech bezútěšně bzučely ulovené mouchy zápolící se smrtí. Myslím, že se zastavila Majka, s obavou si mě prohlédla, něčím mě přikryla a zmizela, načež se objevil Vadik, posadil se do nohou postele a utrhl se na mě: „Co se tu povaluješ! Čeká na něj celá komise, a pán se klidně válí v kanafasu.“ „Mluv hlasitěji, buď tak laskav!“ vyplísnila ho Ninon. „Asi má něco s ušima, myslím, že neslyší.“ Nasadil jsem kame

Oči jsem měl dokořán a ve světle lampičky jsem před sebou někoho spatřil, nějakého člověka. Stál hned vedle lůžka, nakláněl se ke mně a soustředěně se mi díval přímo do obličeje. V tom šeru mi připadal tmavý, skoro černý — hotový výjev z horečnatého snu, pokroucená figura bez tváře, celá roztřesená, bez pevných obrysů, a stejně chvějivý a nepevný odlesk se mu usadil na prsou i na rameni.

Už jsem přesně věděl, jak to dopadne, ale vztáhl jsem po něm ruku, ta jím prošla jako vzduchem, on se zakolébal, začal se rozplývat a nakonec zmizel beze stopy. Zvrátil jsem se na záda a zavřel oči. Víte, že alžírský bej má přímo pod nosem bouli? Hned pod ním… Byl jsem zmáčený jako myš a horkem jsem nemohl vydržet. Téměř jsem se dusil.

Kapitola čtvrtá

PŘÍZRAKY A LIDÉ

Probudil jsem se pozdě s olověnou hlavou, ve které dozrávalo pevné odhodlání sejít se hned po snídani někde o samotě s Vanderhoosem a poctivě mu všechno vyklopit. Myslím, že ještě nikdy v životě jsem se necítil tak nešťastný. Všechno pro mě skončilo, proto jsem se ani nenamáhal s rozcvičkou — jen jsem tělo vystavil intenzivnější iontové sprše a zničeně jsem se odplahočil do jídelny. Až ve dveřích jsem si uvědomil, že po těch včerejších nepříjemnostech jsem dočista zapomněl instruovat kuchaře o požadavcích na dnešní snídani, což mi zasadilo poslední ránu. Zahuhlal jsem nesrozumitelný pozdrav, uvědomil si, že sklíčeností a hanbou rudnu jako vařený rak, posadil se na svou židli a plaše jsem obhlédl stůl, samozřejmě s úpornou snahou nesetkat se s jediným pohledem. Byla to věru klášterní snídaně, taková postní krmě. Všichni se živili černým chlebem a mlékem. Vanderhoose si svou skývu vylepšil solí. Majka si skývu pomázla máslem. Komov skývu žvýkal jen tak na sucho a mléka se ani nedotkl.

Já neměl chuť na nic, už představa, že něco pojídám, mi připadala příšerná. Vzal jsem do ruky sklenici mléka a usrkl. Koutkem oka jsem zaznamenal, že mě sleduje Majka a že by se moc ráda zeptala, co se to se mnou děje. Jenže se na nic nezeptala a Vanderhoose se jal velmi květnatě a procítěně nahlas meditovat, jaká je to z hlediska lékařské vědy užitečná věc, taková redukční dieta, a jak je dobře, že tentokrát máme právě tuto snídani a ne jinou. Podrobně nám vysvětlil, co že je to půst a co je to velký půst a s neskrývanou úctou se rozpovídal o prvních křesťanech, kteří své věci spolehlivě rozuměli. Zároveň nám ihned přiblížil veselé masopustní hodování, ale dosti brzy si uvědomil, že se příliš nechal unést věrným líčením lívanců s kaviárem, nakládanými rybami a dalšími pochoutkami, zarazil se a začal si trochu nejistě uhlazovat licousy. Zábava vázla. Dělal jsem si o sebe velké starosti. Majka si o mě taky dělala velké starosti. Pokud jde o Komova, ten stejně jako včera nebyl ve své kůži. Oči měl zarudlé, většinou se díval do stolu, čas od času zvedal hlavu a ohlížel se, jako by na něj někdo volal. Nadrobil kolem sebe až hanba mluvit a drtil chléb v prstech dál, až jsem měl chuť plácnout ho přes prsty jako dítě. A tak jsme seděli jako opaření a chudák Vanderhoose se samou snahou mohl přetrhnout, jak nás chtěl rozptýlit a rozveselit.

Zrovna se mořil s nějakou sáhodlouhou a velenudnou historkou, kterou si jako obvykle vycucal z prstu a nějak ji nemohl docucat ke zdárnému konci, když Komov náhle vyrazil zvířecký, přiškrcený zvuk, jako by se mu suché chlebové sousto vzpříčilo v krku. Zvedl jsem oči od stolu a zděsil jsem se. Komov seděl nepřirozeně vzpřímený, s oběma rukama zaťatýma do hrany stolu, rudé oči upřené někam za mě mu lezly z důlků a pokožka obličeje vůčihledně bledla. Ohlédl jsem se. A ztuhl. U zdi mezi filmotékou a šachovým stolkem stál můj noční přízrak.

Teď jsem ho viděl naprosto zřetelně. Byl to člověk, nebo přinejmenším humanoid — maličký, vychrtlý, docela nahý. Kůži měl tmavou, skoro černou, leskla se jako namaštěná. Tvář jsem nepostřehl nebo si ji nezapamatoval, ale nápadné bylo, že stejně jako v mé noční můře byl ten človíček celý pokřivený a jakoby rozmazaný. A stejně nápadné byly i jeho oči, velké, tmavé, naprosto nehybné a slepé jako oči sochy.

„Ale to je on! To je on!“ zakřičel Komov.

Ukazoval prstem přesně na opačnou stranu a tam se před mýma očima přímo ze vzduchu zhmotnila nová postava. Byl to stále týž znehybnělý blýskavý přízrak, ale teď strnul v póze typické pro překotný pohyb, v běhu, vypadal jako fotografie sprintéra při startu. A ve stejném okamžiku se mu Majka vrhla pod nohy. Křeslo s rachotem odletělo stranou, bojovně vřeštící Majka proskočila postavičkou a vrazila do obrazovky videofonu; jen jsem si stačil všimnout, jak se přízrak rozkolísal a začal tát, protože Komov už řval:

„Dveře! Dveře!“

Ano, kdosi malý, šedivý a matový jako stěna jídelny se neslyšně rozběhl, proklouzl dveřmi a zmizel na chodbě. Vrhl jsem se za ním.

Dnes už je až hanba na to vzpomínat, ale tehdy mi bylo úplně jedno, co je to za bytost, odkud se vzala, proč tu je a co tu chce — zaplavila mě nezměrná úleva, protože už jsem věděl, že touto minutou nadobro skončily všechny mé blouznivé vidiny a strachy a taky se mě zmocnilo vášnivé přání dohnat, popadnout, zkroutit do kozelce a přivléct.