Spunt

„To máš tak, Stasi,“ pronesl zamyšleně. „Těžko na tom co vysvětlovat. Je to zkrátka servisrobot přestavěný na šicí stroj. Na stroj, který šije, rozumíš tomu? Jeden z nich, asi ta žena, měl velmi zvláštního koníčka.“

„Aha,“ reagoval jsem poněkud tupě. „A byl to opravdu servisrobot?“

„Nepochybně,“ pronesl s jistotou Vanderhoose.

„Pak je to jasné. Z palubní kybertechniky nechybí ani šroubek,“ řekl jsem a s těmito slovy Komovovi seznam vrátil. „Což je téměř rarita. Asi ani jednou nepřistávali na svízelné planetě.“

„Díky,“ utrousil Komov. „Až bude čistopis znaleckého posudku hotov, prosil bych vás o podpis do rubriky Ztráty a odpisy palubní kybertechniky.“

„Ale vždyť jsme právě konstatovali, že k žádným ztrátám ani odpisům nedošlo,“ namítl jsem.

Komov se ani neobtěžoval nějak to komentovat, a tak s vysvětlením přispěchal Vanderhoose:

„To je jen taková rubrika — Ztráty a odpisy palubní kybertechniky. A ty tam potvrdíš, že ke ztrátám ani odpisům nedošlo.“

„Tak…,“ pronesl Komov a shrábl lejstra na hromádku. „Vás bych snažně poprosil, vážený Jakove, abyste tohle všechno uvedl do nějaké definitivní podoby, podepíšeme to a ještě dneska bychom to mohli odvysílat. Pokud už nikdo nemá co dodat, tak bych šel.“

Dodat věru nebylo co, a on šel. Vanderhoose se s těžkým povzdechem odlepil z křesla, zvážil v ruce štůsek papírů, podíval se dlouze na mě a na Majku a odešel taky.

„Vanderovi se to evidentně nezamlouvá,“ poznamenal jsem, když jsem si na talíř nakládal maso.

„Mně taky ne,“ ujistila mě Majka. „Připadalo mi to všechno… nedůstojné, či co. Neumím si to vysvětlit, možná jsem jen dětsky naivní… ale snad by byla na místě… třeba minuta ticha, nebo tak něco… A my? Šup šup, jako autíčko na klíček — poloha kosterních nálezů, ztráty a odpisy, topografické souřadnice… Fuj! Jako ve škole při pozemcích!“

Bezvýhradně jsem s ní souhlasil.

„Ten Komov pomalu člověka nenechá ani hubu otevřít!“ běsnila dál. „Všechno je mu jasné, všechno mu připadá triviální, ale ve skutečnosti to ani zdaleka není tak jednoduché. Třeba s tím meteoritem a obzvlášť s tím smazaným palubním deníkem. Já nevěřím, že je mu všechno tak jasné. Určitě má něco za lubem, a Vander si to uvědomuje taky, jenom neví, jak na něj… nebo si myslí, že to není podstatné.“

„Třeba je to opravdu nedůležité,“ zabručel jsem nejistě.

„Však taky neříkám, že je to důležité!“ ohradila se příkře Majka. „Jen se mi nelíbí Komovovo chování. Nerozumím mu. A vůbec — ten chlap mi nesedí. Co mně se o něm lidi navykládali — a dneska kudy chodím, tudy počítám, kolik dnů s ním ještě budu muset strávit A zaručuju ti, že tohle bylo naposled!“

„Snad už to tu chvíli vydržíš,“ zkoušel jsem ji utěšit, „však zbývá sotva dvacet dní.“

S tím jsme se rozešli. Majka měla namířeno do své kajuty, kde hodlala třídit a pořádat svá čísla a ubytovatelské náčrtky, a já odkráčel do velína, kde mě čekalo malé překvapení: Tom mi hlásil, že základy jsou dokončeny a obřadně mi navrhoval, abych přišel práci převzít. Hodil jsem na sebe kožich a rozběhl se ke staveništi.

Slunce už zapadlo a soumrak zhoustl. Je to zvláštní soumrak — takový tmavofialový, jako zředěný inkoust. Měsíc tu na obloze nenajdete, ale o to hojnější je polární záře, a jaká! Nad černým oceánem nehlučně vlají gigantické praporce duhového světla, stáčejí se a zase rozvinují, třepetají a zachvívají se jako ve větru, přelévá se v nich bílá, zelená a růžová — náhle vše hasne, před očima zůstávají jen nejasná barevná kola a skvrny, a záře opět vystřeluje z nebytí, mizí hvězdy, mizí soumrak, svět je v mžiku politý nevídanými, leč nadpřirozeně čistými barvami: mlha nad močálem je rudomodrá, ledovec v dáli září jako jantarový balvan a po pláži bleskurychle klouzají smaragdové stíny.

Urputně jsem si mnul mrznoucí tváře a nos a prohlížel si v tom měňavém svitu hotové základy. Tom, který mě následoval jako věrný pes, úslužně sděloval potřebná čísla a další údaje, a když záře zhasla, neméně úslužně rozsvěcel reflektory. Ticho bylo už tradičně mrtvolné, jen pod nohama mi popraskával mrazem zhrudkovatělý písek. Najednou jsem zaslechl hlasy, Majka s Vanderhoosem se vyšli nadýchat čerstvého vzduchu a dosyta se nabažit té nebeské podívané. Zejména Majce místní polární záře učarovala; bylo to jediné, co se jí na této planetě opravdu zamlouvalo. Byl jsem od lodi asi tak sto metrů a neviděl jsem je, ale hlasy jsem rozlišoval spolehlivě. Zpočátku jsem je poslouchal jen tak na půl ucha — Majka poukazovala na polámané koruny stromů a Vanderhoose hučel cosi o zániku palubní kvaziorganiky — zřejmě znovu probírali příčiny a okolnosti zkázy Pelikána.

Něco mě však na té debatě zaráželo už od začátku, i když jak jsem se už zmínil, jsem ji nejdřív moc neposlouchal. A pak jsem pochopil. Mluvili, jako by jeden druhého nevnímali. Vanderhoose například řekl: „Jeden planetární motor to přežil, jinak by v atmosféře vůbec nemohli manévrovat.“ Kdežto Majka se paličatě držela svého: „To ne, Jakove, aspoň takových deset patnáct let, podívejte se na ty usazeniny…“

Schodištěm v jedné ze základových zdí jsem sestoupil dolů, abych si prohlédl i dno, a než jsem se vrátil na povrch, dialog sice vypadal spojitěji, ale na srozumitelnosti mu to rozhodně nepřidalo. Jako by zkoušeli divadelní hru.

„A co má být tohle?“ ptala se Majka.

„Řekl bych, že hračka,“ odpověděl Vanderhoose.

„Taky bych řekla. Ale proč hračka?“

„Asi koníček. Na tom není nic nepochopitelného, jen celkem běžný koníček.“

Připomínalo to naše kratochvilné zábavičky na základně, když se čekalo na jmenování posádek. Třeba Vadik začal zničehonic hulákat: „Kapitáne, rozhodl jsem se odpojit záďovou sekci a přejít do podprostoru!“ načež si další vtipálek nenechal ujít příležitost a okamžitě odpovídal: „Vaše rozhodnutí schvaluji, kapitáne! A nezapomeňte taky na příďovou část, kapitáne!“ A tak dále. Tato podivná rozmluva ostatně brzy skončila. Jasně mlaskla blána průlezu a znovu nastalo ticho. Prohlédl jsem si poslední komplex základů, pochválil Toma za dobrou práci a přikázal mu, aby přemoduloval Jacka na další etapu. Nebeské praporce zhasly a v nastalé tmě nebylo vidět nic kromě obrysových světel mých kyberů. Cítil jsem, že mi koneček nosu musí každou chvíli upadnout a rozhodl jsem se pro čilý poklus zpátky k lodi. Nahmatal jsem blánu a nedočkavě se vedral do přechodové komory. Přechodová komora je báječné místo. Jedno z nejpozoruhodnějších v celé raketě. Asi proto, že je to po návratu zvenčí první prostora, která člověku skýtá slastný pocit domova — tak jsem se zase vrátil z obklíčení ledové a hrozivé cizoty do útulného, domáckého klidu. Ze tmy do světla. Shodil jsem kožich a rozběhl se k velínu.

Vanderhoose už tam seděl v záplavách papírů, truchlivě se k nim skláněl a zřejmě na čisto přepisoval další stránku znaleckého posudku. Pod jeho prsty vesele cvrlikal šifrovací stroj.

„Hošánci už ty základy sfoukli,“ pochlubil jsem se.

„Nojo,“ zabručel Vanderhoose.

„A co to máte s těma hračkama?“

„Hračky…?“ opakoval roztržitě Vanderhoose. „Jaké hračky?“ zeptal se ještě jednou, ale ve cvrlikání na stroji neustal. „Ach tak, hračky…“ Odložil hotový list a sáhl po čistém.

Chvíli jsem vyčkal a připomněl mu ještě jednou:

„Tak o jaké hračky šlo?“

„O jaké šlo hračky…?“ papouškoval se spikleneckým důrazem v hlase, zvedl hlavu a zadíval se na mě. „Ty stavíš otázku takto? No, to máš tak… Ačkoliv, kdoví co je to za hračky. Tam na Pelikánu… Promiň, Stasi, ale já bych to snad nejdřív dopsal, co o tom soudíš?“

Po špičkách jsem přešel ke svému pultu, chvíli jsem pozoroval usilovnou snahu hošánka Jacka, kterému už pod rukama rostly zdi meteocentra, a pak, zase po špičkách, jsem velín opustil s úmyslem navštívit Majku.

Veškerá osvětlovací tělesa v její kajutě byla v provozu, ona sama seděla s nohama po turecku zkříženýma na lůžku a také byla velice zaneprázdněná. Po stole, lůžku i podlaze si rozprostřela plachty soulepů map, různé skici, roztažené harmoniky leteckých snímků, náčrty a záznamy, a všechno si to postupně prohlížela, pořizovala nějaké výpisky, znovu se skláněla k materiálům a jen tu a tam naslepo sáhla po láhvi se šťávou, kterou měla na židli hned u ruky. Chvíli jsem ji sledoval, potom jsem si vyčíhl moment, kdy láhev židli opustila, a posadil se na její místo sám, takže když Majka, zase poslepu, nápoj vracela na místo, strčila mi ho rovnou do ruky.