Spunt

Ukázalo se, že Komovovi taky nebylo do zpěvu. I když jeho zkoušky byly trošku jiného druhu. Povahy spíš intelektuální. Už druhý den po příletu, když vypouštěl do jezera pantské ryby, zpozoroval ve vzdálenosti sotva dvaceti kroků od místa, kde stál, jasně rudou skvrnu, která se rozplynula a zmizela dřív, než se k ní odhodlal přiblížit. Příštího dne objevil na samém vrcholu kóty 12 leklou rybku, evidentně jednu z těch, které sotva vypustil. Ráno čtvrtého dne se probudil s přímo hmatatelnou jistotou, že v jeho kajutě někdo je. Nikdo cizí tam nakonec nebyl, ale Komov zaslechl mlasknutí průlezové blány. Když vyšel z lodi, objevil za prvé mozaiku z kamenů za zádí a za druhé další kameny a klacky na přistávací ploše. Po debatě se mnou se definitivně utvrdil v přesvědčení, že se v okolí lodi děje něco nedobrého. Téměř jistě už věděl, že pátrací skupiny musely přehlédnout nějaký mimořádně důležitý faktor, a jen hluboká víra v to, že rozumný život se přehlédnout nedá, ho odradila od těch nejrozhodnějších kroků. Omezil se jen na komplex opatření, který by zabránil vpádu „zvědavých povalečů". Právě proto se snažil, seč byl, nastylizovat znalecký posudek tak, aby nevyvolával ani ty nejmenší pochyby. Moje stísněnost potvrzovala předběžný Komovův závěr, že neznámé bytosti mohou hravě proniknout na palubu. Rozhodl se, že si na příští vniknutí zvlášť počká, a dnes ráno měl štěstí.

„Shrnuji,“ prohlásil, jako by dospěl ke konci přednášky. „Přinejmenším tato oblast planety je přes komplexní údaje předběžného průzkumu obývána velkými obratlovci, přičemž máme všechny důvody pro předpoklad, že jde o inteligentní bytosti. Řekl bych, že jsou to troglodyti, kteří se přizpůsobili podmínkám života pod zemí. Z právě viděného lze dále usuzovat, že průměrný domorodec anatomicky připomíná člověka, disponuje širokým rejstříkem mimikrických schopností až po schopnost vytvářet ochra

„Jak to — skončil?“ nechtěl jsem věřit svým uším. „A co moje hlasy? Přece to nebyly halucinace?“

Komov přezíravě zkřivil ústa.

„Uklidněte se, Stasi. Jste v naprostém pořádku. Vaše,hlasy‘ se dají snadno vysvětlit, protože hlasové ústrojí toho stvoření je zhruba stejné jako naše. Příbuznost hlasového aparátu, plus nevšední imitační dispozice, plus hypertrofovaná fonetická paměť…“

„Počkat,“ skočila mu do řeči Majka. „Chápu, že mohli odposlechnout naše debaty, ale co ten ženský hlas?“

Komov přikývl.

„Ano, musíme předpokládat, že byli přítomni agónii.“

Majka tiše hvízdla.

„To mi připadá příliš vykonstruované,“ zabručela nakonec pochybovačně.

„Tak mi nabídněte jiné vysvětlení,“ namítl ledovým tónem Komov. „Mimochodem, už brzy bychom měli znát i jména obětí. Pokud se pilot jmenoval Alexandr…“

„No dobře, dobře,“ nedalo to tentokrát mně, „ale co ten dětský pláč…?“

„Můžete s neotřesitelnou jistotou tvrdit, že to byl dětský pláč?“

„S čím jiným bych si tak charakteristický zvuk mohl splést?“

Komov se na mě zadíval, pevně přitiskl ukazovákem horní ret k zubům a zdušeně vyštěkl. Normálně štěkal, jiný výraz se pro ten zvuk nehodí.

„Co bylo podle vás tohle?“ zeptal se. „Pes?“

„Vypadalo to na psa,“ kývl jsem uznale.

„No tak vidíte, a přitom jsem pronesl poměrně běžnou frázi v jednom z leonidských nářečí.“

Cítil jsem se zaskočen. Drahnou dobu se nikdo z nás ostatních nezmohl na slovo. Všechno bylo nepochybně tak, jak to líčil Komov. Všechno se vysvětlilo, všechno do sebe krásně zapadalo, jenže… Vědomí, že všechny strachy jsou za námi a že právě naše parta měla to štěstí a objevila další humanoidní rasu, bylo samozřejmě velmi příjemné, jenže to zároveň znamenalo velmi radikální zásah do našich dalších osudů. A nejen našich. V tuto chvíli muselo být i nezasvěcenému jasné, že s projektem Archa je konec. Planeta je obydlená, a pro Panťany budeme muset hledat jinou. A jestli se navíc ukáže, že domorodci jsou inteligentní, nás odsud samozřejmě vystrnadí a místo nás sem přibude tým Komise pro kontakty. Všechny tyto reality celkem snadno svitly nejen mně, ale i ostatním. Vanderhoose se rozmrzele zatahal za mužnou ozdobu obličeje a mínil:

„A proč by vlastně měli být inteligentní? Podle mě zatím nic neukazuje na to, že by to byly rozumné bytosti, co o tom soudíte, Ge

„Netvrdím, že by na každý pád měli být rozumní,“ namítl Komov. „Jen jsem naznačil, že pro podobný výklad jsou tu všechny důvody.“

„A kde je teda máte, ty vaše důvody?“ pokračoval kapitán ještě mrzutěji. Nic mu nebylo tolik proti mysli jako opuštění vysezeného dolíčku. Tato jeho slabůstka — vroucí láska k vysezeným a zahřátým dolíčkům — byla veřejným tajemstvím. „Tomuhle říkáte všechny důvody? Nanejvýš snad ta vnější podoba.“

„Nejde jen o anatomii,“ ničil ho dál Komov. „Obrazec z kamenů za zádí má jasný a pevný řád, jsou to nějaké znaky. Totéž se týká kamenů a větviček na ranveji… Nechtěl bych nic tvrdit kategoricky, ale takové indicie mluví pro pokus navázat kontakt, je to pokus, který podnikají humanoidi na úrovni pračlověka či počátků prvobytné pospolné společnosti. Tajný průzkum a zároveň snad dary, snad výstraha…“

„Máte pravdu, takhle by to být mohlo,“ hlesl Vanderhoose a zasmušil se.

Následovala další asi minuta rozechvělého ticha a pak se Majka tiše zeptala:

„A z čeho vlastně plyne, že co do stavby těla a psychiky k nám mají tak blízko?“

Komov spokojeně pokýval hlavou.

„V tomto ohledu pracujeme jen se zprostředkovanými důkazy a hypotézami,“ vysvětlil rozšafně. „Ale jsou to důkazy a hypotézy dosti pádné. Především si uvědomme, že domorodci hravě pronikají do lodi. Loď je prostě pustí dovnitř. Pro srovnání připomínám, že ani Tagořan, a dokonce ani Panťan, kteří jsou s námi téměř totožní, průlezovou blánu nepřekoná. Neotevře se jim…“ A já se plácl do čela:

„Můj ty smutku! Ale to znamená, že všichni hošánci byli v pořádku! Domorodci prostě pobíhali kolem Toma a on se bál, aby nenajel na člověka… nakonec asi usoudili, že je to živá bytost, mávali a gestikulovali rukama a náhodou mu vydali pokyn Nebezpečí! Okamžitě do lodi! To je totiž velmi jednoduchý signál,“ a hned jsem ho ukázal. „A hošánci se okamžitě přetlačovali, kdo se do podpalubí procpe jako první… No jasně, takhle to bylo… Však jsem to před chvílí viděl na vlastní oči — Tom na domorodce reagoval, jako by to byl normální člověk.“

„Co máte na mysli?“ otázal se rychle Komov.

„Přece to, že když se dostal před Tomova čidla, ten trouba okamžitě signalizoval Čekám na další pokyny.“

„To je velmi užitečný postřeh,“ pochválil mě Komov. Vanderhoose si ztěžka povzdechl.

„Hm,“ ozvala se Majka. „Takže projektu Archa je odtroubeno. Škoda.“

„Co asi přijde teď?“ zeptal jsem se, aniž jsem oslovil někoho konkrétního.

Odpovědi jsem se nedočkal. Komov sáhl po svých zápiscích, zvedl je a my pod nimi spatřili mikrodiktafon.

„Velice se omlouvám,“ zazubil se roztomile. „Abychom tu zbytečně neztráceli čas, hned jsem naši diskusi zaznamenal. Děkuji vám za trefně nastolené a zformulované otázky. Vás bych, Stasi, poprosil, abyste to ve spěšném impulsu odvysílal přímo do centra. A kopii pošlete na základnu.“

„Chudák Sidorov,“ nevydržel to Vanderhoose. Komov po něm střelil pohledem a znovu se soustředil na své záznamy. Majka odsunula křeslo a vstala.

„Ať je to jak chce, s ubytovatelskými povi

„Okamžik,“ zarazil ji Komov. „Padla tu otázka, co bude dál. Prosím, odpovídám. Jako zplnomocněnec Komise pro kontakty přebírám velení. Celé naše pásmo prohlašuji za zónu předpokládaného kontaktu. Vy, Jakove, sestavte příslušný radiogram. Veškeré práce na projektu se s okamžitou platností zastavují. Kybersoustavu demobilizovat a uložit do podpalubí. Loď bude napříště možno opustit jen s mým výslovným souhlasem. Předpokládám, že dnešní štvanice už zasela do procesu kontaktu první překážky. Nová nedorozumění jsou krajně nežádoucí. Vás, Majo, moc prosím, abyste glyder okamžitě zaparkovala do hangáru. Stas bude tak laskav a začne se věnovat kybersoustavě…“ Výstražně zvedl ukazovák. „Nejdřív ovšem odvysíláte záznam naší debaty…“ Usmál se a chtěl něco dodat, ale vtom zapraskal dešifrátor radiostanice.