Страница 86 из 88
Neboť „člověk je jedinou silou ve vesmíru, která může jednat rozumně a navzdory sebefantastičtějším překážkám vést k vědomému a všestra
Sovětská kritika, která vysoce vyzvedla encyklopedický charakter „románového eposu myšlenky a snu“ (E. Brandis a VI. Dmitrijevskij ve své společné monografii o autorovi z r. 1963), „příkladnou syntézu románu filosofického, sociálně psychologického, vědecky technického, dobrodružného, utopického a románu o pracovním hrdinství“ (J. Rjurikov), zaujala apologetické stanovisko i k dílčím výhradám, vzešlým spíše z okruhu samotných spisovatelů. Tak vytýkali- li Jefremovovi kupř. určitou schematičnost, racionalismus a asketismus postav, hájila jej kritika tvrzením, že schematičnost hrdinů vědeckofantastického žánru vyplývá — jak potvrzují i postavy J. Verna — z výjimečnosti jejich prostředí, v němž ideje a intelekt nutně potlačují jejich emoce a vášně… Kritizovala-li např. M. Šagiňanová vyumělkovanost „esperantských“ vlastních jmen, bránila kritika tuto zřejmou poplatnost Marrově teorii o splývání jazyků poukazem na souvislost pozůstatků jme
(Země a člověk, resp. Pozemšťané jsou centrem vesmíru), poukazoval Britikov na to, že působení, odraz objektivních přírodních zákonů kdekoli a v kterémkoli vědomí vede k jednotnému myšlení, k universálnímu vesmírnému fenoménu rozumu, jehož prismatem také autor vesmír nazírá.
Nesměl by to však být spisovatel Jefremovovy fantazie a elánu, aby na sebemenší podněty v další tvorbě nezareagoval.
Hned v následující, citované už kosmické povídce Cor Serpentis(Hadí srdce, 1959) líčí setkání vesmírné lodi Pozemšťanů s kosmickým korábem ze vzdálené planety s odlišnou, pro Pozemšťany smrtelnou atmosférou. Nedojde ovšem k obávanému konfliktu, jak jím kdysi strašili „spisovatelé z pochmurného období konce kapitalismu“; astronauté a astronautky tak odlišných dvou světů přes rozdílnost svého tělesného ústrojí, přes fantastickou vzdálenost mezi jejich planetami při setkání naopak pochopí“ všepřekonávající sílu a moc lidské lásky“!
Na Ostří břitvy — jak se nazývá předposlední román z r. 1963 — vyhnal Jefremov svůj pokus o polemicky antifreudovskou a antihomoge
A tak faktickým obsahovým i uměleckým navázáním na úspěšnou „Mlhovinu v Andromedě“ je až románHodina Býka(1969). Viděli jsme, že Jefremovova umělecká metoda vždy oscilovala mezi sdělením a vyjádřením, racionálním a emocionálním, reálně věrohodným a fantasticky smyšleným. Jestliže se v počátečním období přikláněl více k první krajnosti a v „Ostří břitvy“ se citlivá střelka jeho tvorby pojednou jakoby rozdvojila, pak v posledním románu pozorujeme zřetelné její vychýlení směrem k uměleckosti, emocionálnosti a fantastičnosti.
Nikoli ovšem jenom proto, že děj probíhá ještě o dvě tři generace „budoucněji“ než děj „Mlhoviny v Andromedě“, jejíchž hrdinů je zde už legendárně vzpomínáno, a že se zde také nakonec realizuje sen, na němž oni ještě ztroskotali:
vítězství nad prostorem — a tím i časem — překročením tzv. nulového prostoru, vstup do zakřiveného „černého“
antiprostoru, na základě dialektiky a symetrického zrcadlení utopicky předpokládaného. Tento umělecky velice lákavý způsob osvobození z časoprostorových pout a okamžitého překonání libovolných vzdáleností, prodloužení mládí do padesáti a lidského věku do sto padesáti a více let, byl už autory vědeckofantastických povídek hojně exploatován.
I našemu autorovi, jak se v románě dočítáme, tam koncem éry Rozděleného Světa“ „sklouzly“ tři hvězdolety a šťastnou“ náhodou tak zabydlily planetu „Utrpení“ (Tormans) — cíl výpravy a dějiště nového románu.
Výzbroje a výstroje z arzenálu vědeckofantastického žánru je zde vskutku bohatě, to také dělá „Hodinu Býka“ epicky sevřenější a čtenářsky přitažlivější. Už sama kompoziční osnova: rámcový prolog a epilog se odehrávají ještě o dalších sto třicet let hlouběji v budoucnosti, zatímco vlastní příběh expedice Pozemšťanů na temnou planetu Utrpení, obydlené kdysi v dávné minulosti (z našeho hlediska ovšem zase v daleké budoucnosti), Je prezentován jako historický film, promítaný učenlivým žákům z prologu a epilogu. Nazíráním hlavního syžetového pásma z minulosti i z budoucnosti vzniká bezděčný dojem nekonečného plynutí času oběma směry. (Vzpomeňme, že hrdina Clarkovy utopie, známé u nás především v jejím Kubrickově filmovém zpracování, se po absolvování Vesmírné odysey 2001 promění v embryo).
Ani zjištění, že vlastně čteme filmový příběh, není zanedbatelné a vysvětluje např., proč je zde věnováno tolik pozornosti barevným škálám, tancům, kráse žen, kultu nahého těla či typicky filmovým honičkám a gagům.
Přistáním Pozemšťanů na černé planetě se dostává román do tradičních poloh vědeckofantastického žánru. Jeho hnací silou bude nyní prolínání dvou rovin, neustálá konfrontace dvou světů, umožňující adresovat našemu světu a naší společnosti nejzávažnější varování, kritické výtky i ironizující šlehy. To znamená v dosavadní Jefremovově tvorbě značný posun a přimyká jej těsněji do kontextu světové science-fiction. Třeba ovšem přiznat, že v oněch závažných varováních je Jefremov daleko silnější a daleko více svůj než v drobných ironických šlezích, jež se po Wellsovl, Bradburym, Boulleovi a hlavně Lemovi budou zdát čtenáři málo groteskní a příliš krotké.
Temná planeta Utrpení, zrozená podle čínského motta v hodinu Býka čili Démona, je totiž varovným obrazem novodobého inferna, do jakého ji uvrhli potomci Pozemšťanů.
Nejde sice o případ planet, jejichž civilizace zahynuly „na následky předčasného poznání“ — na nukleární sílu, kterou nedokázaly zvládnout. Ale obrazy bezohledné devastace planety, vydrancování přirozených zdrojů, fosforové katastrofy, nadprodukce kysličníku uhličitého a jiných škodlivých zplodin jsou neméně apokalyptické. V jejich sousedství z dnešního hlediska aktuální narážky na obecné nebezpečí hluku v důsledku tranzistorové, motoristické či panelákové mánie apod. působí přece jen nesouměřitelně.
Analogický nepoměr pozorujeme i v zobrazení společenských vztahů. Fašistický diktátor a jeho oligarchická skupinka, obklopená patolízalskými „nickami a nevzdělanci“, potlačujícími každý projev samostatné iniciativy, roztrhla podle hesla „rozděl a panuj“ obyvatelstvo do dvou vrstev, vyšší intelektuální, kterou potřebují, a nižší masovou, které naočkovali přezíravý vztah k životu, zrůdnou filosofii dobrovolné předčasné smrti. A vedle toho opět narážky na bytovou krizi, sportovní profesionalismus, neschopnou propagandu, zbytečné porady atd.
A proti tomu všemu ideální, až idylický obraz života rodné Země, která je v éře Spojených Rukou součásti Velkého Okruhu. Na ní už odumřela rodina i stát a řízení převzaly nejrůznější „akademie“ a „rady“ — skutečný mozek planety: „V mysli si Vir vybavil i další uzel na Azorských ostrovech, kde v klidných dnech je moře tak bezedné a průzračné. A pak cesty za odpočinkem na posvátná místa pravěkých chrámů Řecka, Indie, Rusi… Ani sebemenší obava o budoucnost, kromě přirozených starosti nad svěřenou prací, kromě přání stát se lepším, odvážnějším, vykonat co možná nejvíc ve prospěch celku. Hrdá radost pomáhat každému a zvyk spoléhat se na stejnou podporu a pozornost všech lidí kolem sebe“ (str. 308).