Hodina Byka

Před žádnou, žádnou záhadou své šíje neskloníme, o nebes klenby nejzazší svým duchem zazvoníme!

(Z Nerudových Písní kosmických, Lumír 1877) Od úsvitu jednotlivých civilizací, snad už od počátků svého polidštění hledá člověk lepší předobraz své budoucnosti:

zaslíbenou zemi, ostrov spravedlivých, sluneční stát, pozemský ráj, jakých metafor už zde nebylo použito! A čím je mu rodná Země těsnější, tím častěji vzhlíží ke hvězdám — jako náš Jan Neruda před sto lety. A vytvářením snu o lepším příštím svého rodu nejlepší básníci a myslitelé zároveň napomáhají realizaci onoho lepšího příštího. Jestliže však v „éře Rozděleného Světa“ — abychom pokračovali v terminologii přečteného románu — bylo toto úsilí převážně záležitostí filosofických traktátů a sociálních utopií (například Konfucoius, Plato

Není na tom nic překvapujícího, uvědomíme-li si v duchu zákonitostí společenského vývoje rozhodnou úlohu výrobních sil, a dnes tudíž i vědeckého a technického rozvoje.

Revoluční skoky ve vývoji techniky (od XIX. století jen v oblasti energetiky: pára — elektřina a spalovací motory — atom a raketový pohon), provázené analogickými vlnami autorského i masového zájmu o vědeckofantastickou literaturu (Verne — Wells — science-fiction po první i druhé světové válce a po vstupu člověka do kosmu), přinášely však tomuto novodobému literárnímu žánru nejen novou látku a nesčetně podnětů, ale i nová úskalí. Buď že v něm v důsledku přívalu nových vědeckých a technických poznatků bytněla poznávací složka na úkor základní funkce umělecké literatury, kterou je výpověď o člověku a jeho vztahu k světu, čili že vědeckofantastický román degradoval na úroveň populárně zábavné literatury, byť s nelepšími osvětářskými úmysly. Nebo že na druhé straně nové objevy neposkytovaly autorovi pouze novou látku, materiál a rámec jeho uměleckého vyjádření, ale že se přitom měnil sám jeho vztah k nim, že nejednou k nim zaujal negativní, nihilistické stanovisko. Oprávněné obavy ze zneužití vědy a techniky proti člověku, jemuž dokázali Wells či Čapek, Bradbury či Lem dát tak mistrovsky satirickou podobu (byť někdy s idylickou koncovkou), vyrostly v současné západní science-fiction do obludných horrorů, plných pesimismu a bezvýchodnosti.

Akceptujeme-li pojetí vědecko-utopické fantastiky jako synkretického žánru, vzešlého ze vzpomenutých utopií o lepším příštím, dále z verneovského dobrodružného románu výchovného s optimistickou vírou v technický pokrok a vítězství dobrých sil v člověku, a konečně z poeovskyradcliffovské poetizace tajemna, fantasmagorie a iracionálna, pak pravě zde naopak neúměrně zbytněla posledně jmenovaná složka.

Nadějí literárního světa — obdobně jako onoho neliterárního — je Sovětský svaz, jeho literatura. Totiž nadějí, že optimistická perspektiva, víra v pozitivní síly člověka, nekonečné poznávání a konečné vítězství humanismu z vědeckofantastické literatury nezmizí, že její hlavní proud půjde za světlou vizí lepšího příštího. V současném sovětském literárním dění zaujal vědeckofantastický proud významné místo právě díky Ivanu Jefremovovi. Ironií osudu autorovi, který přece svým „původním povoláním“, jakožto světový specialista-paleontolog a zakladatel nového pomezního oboru paleontologie a historické geologie, tzv. tathonomie, i „měl všechny předpoklady“ vést vědeckou fantastiku spíše směrem pouhého popularizátorství.

A po vědeckých úspěších jako by počátky Jefremovovy umělecké dráhy této tendenci nasvědčovaly. Ony povídkové „neobyčejné příběhy“ a „podivuhodná setkání“, „cestopisné zápisky“ a „stíny minulosti“ atd. čerpají z jeho vlastní vědecké práce, z exotických výprav za poznáním přírody, neznámých zemí či dávné minulosti, a nikde nepřekračují hranici reality, hranici vědecky dostupného a zdůvodnitelného.

Svou poutavou a přístupnou formou v nejednom připomenou historické obrázky našeho E. Štorcha. Dokonce děj první kosmické povídkyNávštěvníci z hvězdsetrvává výhradně na Zemi a vychází z reálných faktů. Nález dinosauřích koster s neobvyklými průstřely byl vědecky popsán v tehdejší paleontologické literatuře. Teprve na základě tohoto nálezu z doby křídové (kdy po myslící bytosti, jež jediná by mohla vlastnit takovou zbraň, nemohlo být na Zemi ještě ani potuchy), jakož i na základě prokázaného zjištění, že dinosauří kostry se zachovaly v oblastech horského zvrásnění, vzniklého předpokládaným rozpadem uranu, a konečně na základě tehdy populární Šmidtovy kosmogonické hypotézy, podle níž se naše planetární soustava mohla dočasně octnout v relativní blízkosti jiných galaxií, konstruuje Jefremov poutavé vyprávění o možných návštěvnících naší Země. Přibýt mohli z jiné galaxie, jež se 1 Pomocí této nové pomezní disciplíny (překrývání, splývání dvou styčných oborů, z něhož posléze vznikne samostatná specializace, je pro moderní vědu vůbec příznačné) Jefremov po živelně dialektickém postřehu Darwinově určil zákonitosti vzájemně se podmiňujících biologických a geologických procesů v usazeninách s praktickými důsledky pro studium někdejších životních podmínek a pro zjišťování nalezišť nerostů organického původu, tehdy dostala do blízkosti naší planetární soustavy, a při hledání atomových zdrojů pro zpáteční let mohli způsobit průstřely obtěžujícím je obludám. Dodejme ještě, že tato „nefantastická“, avšak napínavá povídka, typicky těžící z několika vědních oborů souběžně, vyšla už r. 1947 — tedy dvacet let předVzpomínkami na budoucnost, v nichž na Západě Erich von Däniken v obdobném žánru až příliš neseriózně rozehrál téma údajných „božských návštěvníků“.

Kromě početné povídkové tvorby ověřil si Jefremov v historické dilogii ze starého EgyptaVelký oblouk(1952–1953) nejen umění kompozice dobrodružného syžetu a psychologické kresby postav v rozsáhlé románové stavbě, ale především zde vykrystalizovala jak jeho vědeckofantastická představivost, tak jeho třídně materialistické pojetí dějin.

Tak, vyzbrojen vědeckou i uměleckou zkušeností a mimořádnou erudicí, přistoupil k svému nejvýznamnějšímu vědeckofantastickému románuMlhovina v Andromedě(1957), který mu rázem získal světovou proslulost. Jistě i proto, že svět, nadšený úspěchy sovětské kosmonautiky, chtěl se pochopitelně dozvědět, z jakého vědeckotechnického a ideového prostředí se zrodil první kosmický krok lidstva, tím spíše, že Jefremovův román vznikal ještě před vypuštěním prvých družic a sám první kosmický hrdina jej uvedl mezi svou oblíbenou četbou: „Zamilovali jsme si jeho malebné obrazy budoucnosti, zalíbily se nám popisy mezihvězdných cest a byli jsme zajedno s autorem, že technický pokrok dosažený lidstvem za několik tisíc let by bez vítězství komunismu byl nemyslitelný“ (z besedy J.

Gagarina s novináři v Pravdě 26. V. 1961).

„Mlhovina v Andromedě“, která podle autorova svědectví byla zároveň zaměřena polemicky k antihumanistické vědeckofantastické produkci západní, byla v dosud největší monografii o sovětské vědeckofantastické literatuře z pera A. F. Britikova (1970) označena přímo za mezník ve vývoji tohoto žánru, kdy právě dík marxistické aplikaci dialektiky přírodních zákonů na historické procesy v nejširším, přímo kosmickém měřítku dosáhl Jefremov tak žádoucí pozitivní perspektivnosti. Z podtextu veškerého Jefremova díla přesvědčivě vyplývá, že se vůbec nemusíme obávat žádného přepadení kosmickými gangstery, jak to např. se sadistickými podrobnostmi líčí západní comics. Neboť jen vysoce vyvinutá společnost, která „dokáže spojit národy vlastní planety v jednu bratrskou rodinu, zničit nerovnost, útisk, rasové předsudky… bude mít dost sil k tak velkolepému překonání mezihvězdných prostor“(Návštěvníci z hvězd). Neboť „nikoliv zbožná přání, abstraktní morální hodnoty, nýbrž sama železná životní nutnost přivedla zemský rozum k socialistickému řádu“(Mlhovina v Andromedě).