Страница 87 из 88
Proto i expedice Temného Plamenu má spasitelské poslání a Jefremov s převahou ukazuje, proč lidstvo nemůže od tohoto poslání upustit, třebaže se — jako žádný zápas o lepší příští — neobejde bez rizika a obětí. Přitom vyslanci Země „nechtějí opakovat omyly starověkých kolonizátorů“, ale — obdobně jako před nimi řadový ruský revolucionář Gusev, jehož na Mars vyslal Jefremovův literární učitel a rádce A. N. Tolstoj(Aelita)- pokládají za svou povi
Obraz rozvinuté technické automatizace, jak jsme jej zčásti už poznali v „Mlhovině v Andromedě“, je zde zcela v duchu fantastického žánru barvitě rozšířen o pohádkové zázraky. Vystřelit z hvězdoletu translační věž a vztyčit ji na vzdáleném kopci bez opuštění korábu není pro posádku žádným problémem, stejně jako proklestit na dálku lesy či vyhloubit podzemní chodby. Totéž platí o neviditelných obra
I v charakteristice postav je patrná autorova snaha více je individualizovat, vdechnout jim emocionální jiskru.
Připomenuli-li jsme už Tolstého utopický román z dvacátých let, pak nelze zamlčet, že historie lásky Pozemšťana ke krásce z jiné planety se zde opakuje v milostném románku astronavigátora a mladičké Tormanťanky, završeným šťastným happy-endem: Vir zůstává na planetě po boku své milé, aby Tormanťanům pomohl připravit revoluci a skoncovat s Hodinou Býka.
Konečně je třeba vyzvednout, jakou úlohu tentokrát Jefremov přisoudil Ženě s velkým Ž. Z třináctičle
V tendencích uvolněné fantastiky jsou zde stránky exotiky i erotiky, humoru i horroru (např. setkání s živočišnou obludou v pustině, obklíčení bandou narkomanů, přepadení velitelky žárlivou Čojovou souložnicí atd.)… Ty sice zbavují román oné vážné filosofické a encyklopedické tvářnosti, jaká převládala v „Mlhovině v Andromedě“, dnešní čtenář jim však uvěří někdy více než některým smrtelně vážně míněným exkursům do estetiky umělecké tvorby.
(Když např. Fai Rodis stojí modelem sochaři nebo naopak zase sama maluje.) Jan Neruda vyslovil v dopise jedné milostivé paní, fingovaném jako fejeton, obavy z toho, aby se z jeho „Písní kosmických“ nestaly nakonec písně komické.
Avšak přes úžasný pokrok, který učinila věda a technika za jedinké století, ukázaly se básníkovy obavy liché. Ani fantastická romaneta jeho přítele Jakuba Arbesa, ani fantastické romány jeho současníka Julesa Verna nepůsobí dnes komicky, nýbrž mile poeticky, a např. ve filmových revokacích Karla Zemana si podmaňují nové generace dalšími estetickými významy.
Představujeme si, že až pravnuci našich prapravnuků vyšlou ke galaxiím Andromedy či souhvězdí Býka sondu s Jefremovovými kosmickými romány (v kódovém jazyce Velkého Okruhu), nikdo se jim tam nevysměje, nýbrž budou pro svůj hluboký humanismus přijaty s láskou a porozuměním, a naši vzdálení bratři a sestry stráví nad nimi chvíle poetického okouzlení, podobně jako nás dnes dojímají mýty a eposy dávných věků…
MILOSLAV WAGNER
V životě Ivana Antonoviče Jefremova (nar. 22. IV. 1907 v obci Vyrice u Leningradu, zemřel 8. X. 1972 v Leningradě se spojila náročná dráha exponovaného vědce s uměleckou drahou dnes nejpopulárnějšího sovětského spisovatele vědeckofantastických románů. Původem z rodiny drsného obchodníka s dřívím, našel po přesídlení do Chersonu a rozpadu rodiny za občanské války horlivý čtenář Verna, Haggarda, Sven Hedina a Przewalského útočiště v rudé autorotě, s níž také jako čtrnáctiletý prodělal perekopské tažení.
Po maturitě v Petrohradě r. 1922 nastoupil do námořní služby, jež mu v létě umožňovala poznávat největší oceány a v zimě studovat na universitě, než mu paleontolog akademik P. P. Suškin, jehož nadšený adept vědy zaujal, opatřil stálé laborantské místo. Budoucímu paleontologovi se už v r. 1927 podařilo zjistit na Severu obrovské naleziště vyhynulých ještěrů, o čemž pojednává i jeho první vědecká práce. Vedle paleontologických expedic se ve třicátých letech pro své zkušenosti a jako důlní inženýr (externě vystudoval hornický institut) účastní též geologických výprav a pomáhá tak industrializující se socialistické zemi odhalovat nerostná bohatství Uralu, Střední Asie a Sibiře.
Ve vědeckém díle jako kandidát (od r. 1940 už jako doktor) biologických věd navazuje na „geotektoniku“ M. M. Těťajeva a s využitím Darwinovy živelné a Engelsovy materialistické dialektiky postupně formuluje zákonitosti nové disciplíny na pomezí paleontologie a historické geologie — tzv. tathonomie (základní, zobecňující díloTafonomija i geologičeskaja letopis, 1950, populárnější výklad v čas.
Priroda 1954, č. 3). V pozdější práci se zaměřuje k biologickým problémům paleozoologie.
Od r. 1944, kdy v časopise Novyj mir vyšly jeho povídky Sem rumbov, se datuje jeho dráha spisovatele vědeckopopulárních a vědeckofantastických příběhů. Povídky téhož roku vycházejí i knižně (některé z nich vyšly pak česky pod titulem Sedm podivuhodných příběhů, 1956, 1968) a po nich i další soubory: Vstreča nad Tuskaroroj, 1945 (česky Setkání nad Tuscarorou a jiné povídky, 1959, 1964, slovensky 1963), Bělyj Rog, 1945 (českyBílý Roh, 1947), Těň minuvšego, 1945 (česky Stín minulosti, 1949, 1950), Almaznaja truba, 1946,Ozero Gomych Duchov,1954, akonečně Buchta radužnych struj, 1959. V povídkové tvorbě, v níž postupně vedle populárně poučného tónu sílí prvek fantastický, zvláštní místo zaujímá první „kosmická“ novela Zvezdnyje korabli, 1947 (česky Hvězdné koráby, 1949, slovensky 1958; česky též pod titulem Návštěvníci z hvězd, v cit. Sedmi podivuhodných příbězích, 1956) a paleontologickou expedicí do Mongolska inspirovaný souborDoroga vetrov, 1954 (česky Cesta větrů, 1961). - Později dává Jefremov přednost rozsáhlým románovým formám, jak je zahájil historickou dilogií ze starého EgyptaVelikaja duga, z níž dříve vyšel druhý dílNa kraju Ojkumeny, 1949 (českyNa konci světa, 1951, slovensky 1959) před částí prvouPutěšestvije Baurdžeda, 1953. Mezník v Jefremovově tvorbě a sovětské fantastice vůbec znamená román Tuma
M. W.
2 vyšlo rusky jakoTais Afinskaja, 1973 (česky Athéňanka Tháis, 1982). (J).