Poledne, XXII. století

„Chceme vám pomoct, Michaile Albertoviči.“

„Nepotřebuju.“

„My jsme jenom chtěli…“ spustil Soročinskij a zarazil se.

Za Sidorovovými zády se vytvořila trhlina.

„Pozor!“ zařval Soročinskij.

Sidorov udělal krok do strany, zakopl o náboj a upadl. Padl tváří dolů, ale hned se převrátil na záda. Kopule se pohnula a ztěžka znovu dosedla rozžhaveným okrajem na zem. Půda se znovu zachvěla. Sidorovovi narazil do tváře žhavý vzduch.

Nad sopkou, kde se matně leskla kopule trčící z okraje kráteru, se vznášel lehký bílý dým. Ještě tam něco doutnalo a občas tlumeně zapraskalo. Galcev měl zarudlé oči. Seděl a objímal rukama kolena, pozoroval sopku. Ruce měl ovázané obinadlem, levou polovinu tváře měl celou černou od bláta a popela, přesto se nešel umýt, i když už slunce dávno vyšlo. U ohně spal Soročinskij, hlavu si přikryl semišovou bundou.

Sidorov si lehl na záda a ruce si založil za hlavu. Neměl chuť dívat se na sopku, na bílý kouř, na zamračenou Galcevovu tvář. Takhle ležet a dívat se do neuvěřitelně modré oblohy bylo nesmírně příjemné. Na takovou oblohu se člověk může dívat celé hodiny. Tohle věděl už v době, kdy byl Výsadkářem, kdy sestupoval na severní pól Vladislavy, kdy seděl sám v rozbitém výsadkovém člunu na Transplutonu. Tam nebyla obloha, jenom černé hvězdné prázdno a oslepivá hvězda — Slunce. Tehdy mu připadalo, že by dal poslední chvíle svého života, kdyby mohl ještě jednou uvidět oblohu. Na Zemi se na něco takového zapomíná příliš rychle. Tak tomu bylo i dřív, kdy celá léta neviděl modrou oblohu a kdy každá sekunda těchto let mohla být jeho sekundou poslední. Výsadkář ale nemohl myslet na smrt. Zato hodně musel myslet na možnou porážku, i když Gorbovskij jednou řekl, že smrt je horší než jakákoliv, třeba i ta nejhorší porážka. Porážka, to je vždycky náhoda, kterou je možno překonat. Kterou je nutno překonat. Jenom mrtví nemohou bojovat. Vlastně ne. Mrtví také mohou bojovat a dokonce porážet.

Sidorov se pozvedl a pohlédl na Galceva. Měl chuť se ho zeptat, na co myslí. Vždyť Galcev býval také Výsadkářem. A jistě si myslel, že na světě není nic horšího než porážka.

Galcev pomalu pootočil hlavu, pohnul rty a najednou řekl:

„Máte červené oči, Michaile Albertoviči.“

„Vy taky,“ řekl Sidorov.

Museli se teď spojit s Fischerem a ohlásit mu všechno, co se stalo. Vstal a ztěžka vykročil trávou k pterokaru. Šel se zvrácenou hlavou a díval se do nebe. Do nebe se člověk může dívat celé hodiny, tak je modré a kouzelně dobré. Nebe, pod které se vracejí lidé.

SETKÁNÍ

Alexandr Grigorjevič Kostylin stál před svým obrovským psacím stolem a prohlížel si lesknoucí se fotografie.

„Buď zdráv, Line,“ řekl Lovec.

Kostylin zvedl lysou hlavu s velkým čelem a zvolal:

„A! Home is the sailor, home from sea!“

„And the hunter home from the hill,"*) řekl Lovec. Objali se.

„Čímpak mě teď oblažíš?“ věcně se zeptal Kostylin. „Přiletěls přece z Jajly, ne?“

„Ano, rovnou od Tisíce Bažin.“ Lovec usedl do křesla a natáhl před sebe nohy. „Jsi čím dál tím tlustší a plešatější, Line. Tenhle sedavý život tě zničí. Příště tě vezmu s sebou.“

Kostylin si sáhl uraženě na své velké břicho.

„Nojo,“ řekl. „Je to strašný. Baroni stárnou, baroni tloustnou… Přivezls něco zajímavého?“

„Ani ne, Line. Jenom samé hlouposti. Desítky dvouhlavých hadů, několik nových druhů polychlopňových měkkýšů… Co to tu máš?“ Natáhl ruku a vzal ze stolu hromádku fotografií.

„To přivezl jeden nováček… Znáš ho?“

„Neznám.“ Lovec si prohlížel snímky. „Docela dobré. Je to samozřejmě z Pandory, co?“

„Samozřejmě že z Pandory. Gigantický korýšovitý pavouk. Nesmírně velký exemplář.“

„Ano,“ řekl Lovec a prohlížel si ultrazvukovou zbraň přiloženou pro porovnání ke žlutému obnaženému břichu pavouka. „Na nováčka to není špatný exemplář. Viděl jsem už ale větší. Kolikrát vystřelil?“

„Říká, že dvakrát. A pokaždé do hlavního nervového centra.“

„Měl střílet smrtící jehlou. Mladíček zřejmě zazmatkoval.“ Lovec si s úsměvem prohlížel fotografii, na níž si mladík hrdě opíral nohu o mrtvou příšeru. „Tak jo, a co doma?“

Kostylin mávl rukou.

„Úplný vdávací blázinec. Všechno se to tam vdává. Marta si vzala hydrologa.“

„Která Marta?“ zeptal se Lovec. „Vnučka?“

„Pravnučka, Paule! Pravnučka!“

„No jo, baroni stárnou…“ Lovec položil na stůl fotografie a vstal. „Tak já půjdu.“

„To už zas?“ zeptal se trpce Kostylin. „Už by toho snad mohlo být dost, ne?“

„Kdepak, Line. Musím. Sejdeme se jako vždycky.“

Lovec povzdychl a odešel. Sestoupil do parku a zamířil k pavilónům. Jako vždy byla i nyní v muzeu spousta lidí. Lidé procházeli alejemi s vysázenými oranžovými palmami z Venuše, seskupovali se kolem terárií a nad bazény s průhlednou vodou; ve vysoké trávě mezi stromy si děti hrály na „marťanskou schovávanou“. Lovec se na chvíli zastavil a díval se. Byla to nesmírně zajímavá hra. Kdysi dávno byli z Marsu na Zemi dopraveni mimikrodoni — velcí ještěři, kteří byli ke všemu kolem nich zcela lhostejní. Skvěle jsou vybaveni k náhlým změnám existenčních podmínek. Mají neuvěřitelné přizpůsobovací schopnosti. V parku Muzea měli naprostou volnost. Děti se bavily tím, že je hledaly. K takové zábavě bylo třeba nesmírně mnoho bystrosti a obratnosti, ještěry potom děti tahaly z místa na místo, aby viděly, jak mimikry mění barvu. Ještěři byli velcí a těžcí; děti je za sebou tahaly za odstávající kůži na spodní části hřívy. Mimikrodoni se nebránili. Zdálo se, že se jim to dokonce líbí.

Lovec minul obrovský průhledný poklop, pod nímž bylo terárium „Loučka z planety Růžena“. V bledě namodralé trávě tam poskakoval a zápolil hmyz podobný našim kobylkám. Lovec si vzpomněl, jak na té planetě před dvaceti lety prvně lovil. Tři dny byl na čekané a tento hmyz, rembové, kolem něho poskakoval, sedal mu na hlaveň pušky. U „Loučky“ bylo vždycky dost lidí, protože rembové byli nesmírně zábavní a pohlední.

Nedaleko od vchodu do hlavního pavilónu se Lovec na chvíli zdržel u sloupového zábradlí kolem bazénu umístěného v hluboké studni. Tady ve vodě osvětlené nafialovělou září neustále kroužilo dlouhé chlupaté zvíře — ichtyomammal, jediné teplokrevné zvíře, které dýchalo žábrami. Ichtyomammal se bez přestání pohyboval; plaval ve stejných kruzích i před rokem, před pěti lety i před čtyřiceti lety, kdy ho Lovec viděl poprvé. Ichtyomammala s velkou námahou získal vynikající Salier. Nyní Salier už dávno nežije, spí věčným spánkem někde v džunglích Pandory, zatímco jeho ichtyomammal neustále krouží v nafialovělé vodě bazénu.

Ve vestibulu pavilónu se Lovec opět zastavil a usedl do lehkého křesla v koutě. Celou střední část světlého sálu zaujímala vycpaná létající pijavka — „sora-tobu-chiru“ (původem z Marsu, Sluneční soustava, uhlíkový cyklus, polychordový druh, skupina dýchající kůží, rod „sora-tobu-chiru“). Létající pijavka byla jedním z prvních exponátů Captonského Kosmozoologického muzea. Už půldruhého století tahle odpudivá příšera cenila zubatou tlamu na každého, kdo vcházel do pavilónu. Devět metrů dlouhá, pokrytá tuhou lesknoucí se srstí, bez hlavy, bez končetin… Kdysi vládce Marsu.

‚Ano, na Marsu se dělo ledacos,‘ uvažoval pro sebe Lovec. ‚Na takové věci se nezapomíná. Před padesáti lety se tahle téměř zcela vymýcená příšera znenadání rozmnožila a znovu začala se svými pirátskými kousky na komunikacích marťanských základen. Tehdy byla přichystána dokonalá štvanice na celé planetě. Drncal jsem se na krauleru a v mračnu zvířeného písku jsem skoro nic neviděl. Vpravo i vlevo ode mne se hnaly žluté písečné tanky plné dobrovolníků, když najednou jeden z nich vjel na písečný přesyp a převrátil se. Lidé se z něj vysypali, a když jsme vyjeli z prachu, Ermler mě chytil za rameno, vykřikl a ukázal před nás. Uviděl jsem stovky pijavek, jak se svíjely na solončáku v nížině mezi písečnými přesypy. Začal jsem střílet, palbu spustili i ostatní, zatímco Ermler něco prováděl s vlastnoručně vyrobeným raketometem, který nemohl v té chvíli za žádnou cenu spustit. Všichni křičeli a nadávali mu, dokonce mu vyhrožovali, že ho zmlátí, ale nikdo nemohl pustit pušku z rukou. Kruh té záplavy se uzavíral, viděli jsme už i záblesky výstřelů z krauleru, které nám jely naproti, když vtom Ermler prostrčil mezi mnou a řidičem rezavou rouru svého děla. Rozlehl se příšerný rachot a já jsem celý ohlušený i oslepený padl na dno krauleru. Solončák byl zahalen hustým černým kouřem, všechny stroje se zastavily, lidé přestali střílet, jenom křičeli a mávali zbraněmi. Ermler po pěti minutách už neměl čím střílet. Kraulery se sjely na solončák a my jsme začali ničit všechno živé, co tu ještě po Ermlerových raketách zůstalo. Pijavky se zmítaly mezi stroji, které je drtily svými pásy, a já jsem neustále střílel a střílel… Tehdy jsem byl mladý a střílel jsem strašně rád. Byl jsem bohužel výborným střelcem, nikdy jsem neminul cíl. Nestřílel jsem ale jenom na Marsu a ne vždycky jenom na odporné dravce. Lepší by bylo, kdybych nikdy v životě pušku nevzal do ruky…‘