Poledne, XXII. století

Vajíčko puklo ve dvě hodiny padesát tři minuty. Měsíc nesvítil. Sidorov podřimoval, seděl a byl otočený k ohni pravým bokem. Vedle něho tloukl špačky růžolící Galcev, na opačné straně četl noviny Soročinskij.

Rozlehl se pronikavý zvuk podobající se zvuku stroje, který právě vyplivl hotovou součást.

Vrcholek sopky byl na chvíli ozářen oranžovým světlem. Sidorov pohlédl na hodinky a vstal. Sopka se zřetelně rýsovala na hvězdnatém nebi. Když oči oslepené ohněm přivykly tmě, spatřil spoustu drobných načervenalých světýlek, která se pomalu pohybovala v prostoru, kde bylo umístěno Vajíčko.

„Už to začalo!“ s trochou obav zašeptal Soročinskij. „Už to začalo! Víťo, probuď se, začalo to!“

„Nemohl bys aspoň chvíli mlčet?“ řekl rychle Galcev rovněž šeptem. Z těch tří věděl jenom Sidorov, co se děje na vrcholku. Prvních deset hodin se bude mechanický zárodek přizpůsobovat prostředí. Poté se začne vyvíjet. Všechno, co se nehodí pro vývoj, se přemění, upevní se pracovní orgány — efektory. Pak přijde řada na kryt Vajíčka, který se protrhne. Zárodek si začne získávat potravu z půdy.

Světýlek bylo čím dál tím víc, pohybovala se stále rychleji. Ozvalo se hučení a pískání, skřípání — efektory se zaryly do půdy a rozemílaly tuf na prach.

Puf, puf! Od vrcholku se nehlučně oddělily sloupy svítícího dýmu a stoupaly k hvězdné obloze. Nejistý chvějivý záblesk na okamžik ozářil podivně ztěžka se otáčející tvary.

„Půjdeme blíž?“ zeptal se Soročinskij.

Sidorov neodpověděl. Najednou si vzpomněl, jak se zkoušel první mechanický zárodek, první model Vajíčka. Bylo to před několika lety. Tehdy byl v oboru embryomechaniky ještě úplným nováčkem. Zárodek umístili u stěn v rozlehlém pavilónu patřícím k institutu — celkem osmnáct skříněk podobajících se nedobytným ohnivzdorným pokladnám, uprostřed byla spousta cementu. V něm byly skryty efektorní a digestální systémy. Fischer mávl rukou, někdo zapojil nožový spínač. Seděli v pavilónu do pozdního večera a zapomněli na všechno na světě. Hromada cementu postupně mizela a navečer z páry a dýmu vznikly obrysy standardního litoplastového domku o třech místnostech, s ústředním topením na páru a samostatným elektrickým zařízením. Vypadal přesně tak, jako kdyby ho udělali v továrně, jenom v tom byl rozdíl, že v koupelně zůstal navíc prostor „žaludek“ a složitá spojení efektorů. Fischer pohlédl na domek, dotkl se nohou efektorů a řekl:

„Tak a končíme s tímhle příštipkařením. Musíme udělat Vajíčko.“

Tehdy to slovo bylo vysloveno poprvé. Pak následovalo hodně práce, hodně úspěchů, velmi mnoho neúspěchů. Zárodek se učil sám sebe naladit, sám se pokoušel vyrovnat se změnami situace automatické regenerace. Učil se vyvíjet v domy, v rypadla, rakety, učil se nerozbít se při pádu do propasti, zachovat normální provoz ve vlnách roztaveného kovu, nebát se absolutní nuly… ‚Bane,‘ pomyslel si Sidorov, ‚je dobře, že jsem zůstal na Zemi.‘

Na vrcholku pahorku vylétaly stále častěji do vzduchu sloupy dýmu, praskání, skřípání a hučení se slilo v nepřetržitý jednolitý hluk. Bloudící červená světýlka vytvářela řetězce, ty se slévaly do podivných čar. Nad vším stoupala narůžovělá záře a bylo možno už rozeznat něco obrovitého a neforemného, pohupujícího se jako loďka na vlnách.

Sidorov znovu pohlédl na hodinky. Bylo za pět minut čtyři. Láva a tuf byly zřejmě vhodným materiálem: kopule rostla rychleji než na cementu. Zajímalo ho, co bude dál. Mechanismus přistavuje kopuli shora k okrajům, efektory se přitom zarývají stále hlouběji do sopky. Aby se kopule nepropadla, bude se muset zárodek postarat o pilotové podpěry nebo přesunout kopuli dál od jámy, kterou tam vyryly efektory. Sidorov si představil do běla rozžhavené okraje kopule, k nimž zařízení efektorů přidává stále nové části roztaveného litoplastu.

Na okamžik vrcholek sopky zmizel ve tmě, hluk utichl, bylo slyšet jenom nezřetelné hučení. Zárodek přebudovával funkce energetického systému.

„Soročinskij,“ řekl Sidorov.

„Ano.“

„Utíkejte k termokameře a odtáhněte ji dál. Na sopku ale nevystupujte!“

Bylo slyšet, jak si Soročinskij šeptem řekl Galcevovi o baterku, pak už se žlutý paprsek roztancoval po štěrku a zmizel.

Hluk se znovu rozlehl. Opět se nad vrcholkem sopky rozhořelo růžové světlo. Sidorovovi připadlo, že se kopule poněkud posunula, ale nebyl si tím jist. S trochou zlosti ho napadlo, že Soročinského měl poslat k termokameře hned poté, co se zárodek dostal z Vajíčka…

Pak se ozval ohlušující výbuch. Na vrcholku se objevilo rudé světlo. Pomalý rudý blesk se plížil po svahu, až zmizel. Růžová záře zežloutla, byla výraznější, i když teď byla zahalena do hustého dýmu. K uším doletěl prudký výbuch a Sidorov s hrůzou spatřil, jak se v kouři a plamenech, které obklopily vrcholek, zrodil obrovitý stín. Něco velikého a těžkého, osvětleného oslňujícím bleskem, se zakymácelo na tenoučkých chvějících se nožkách. Ozval se další výbuch, ještě jeden žhavý blesk se klikatou cestou rozletěl po svahu. Země se zachvěla a stín, který zůstal nehybně viset v zakouřené záři, se pohnul.

V té chvíli se Sidorov rozběhl k sopce. Uvnitř něco hřmělo a praskalo, vlny žhavého vzduchu člověku podrážely nohy a v rudém plápolajícím světle Sidorov viděl, jak padají kamery a vlečou s sebou kusy lávy. Kamery, jediní svědci toho všeho, co se stalo. O jednu z nich zakopl, povalovala se tu s pokroucenými vzpěrami stativu. Zvolnil krok. Proti němu se sypala rozžhavená žula. Nahoře už byl klid, ale něco tam stále ještě doutnalo. Potom se ozval ještě jeden výbuch a Sidorov uviděl slabší žlutý záblesk.

Z vrcholku sem sestupoval pach horkého kouře a něčeho neznámého, trpkého. Sidorov se zastavil na okraji ohromné strže se strmými stěnami. Dole ležela na boku téměř dohotovená kopule pro šest lidí. V kráteru doutnala rozžhavená struska, na ní bylo vidět, jak chabě a bezmocně se pohybují hemomechanická chapadla zárodku, která ztratila kontakt s ovládáním. Z kráteru se vznášel spálený a nakyslý pach.

„Co se to, prosím vás, stalo?“ řekl Soročinskij naříkavě.

Sidorov zvedl hlavu a spatřil Soročinského, jak stojí na čtyřech na samém okraji kráteru.

„Dědek táhl, táhl…“ smutně deklamoval Soročinskij. „Dědek táhl, bába táhla…“

„Ticho!“ řekl mírně Sidorov.

Začal sestupovat.

„Nedělejte to, je to nebezpečné,“ řekl Galcev.

„Ticho,“ ozval se Sidorov.

Bylo nutno okamžitě zjistit, co se vlastně stalo. Je přece vyloučeno, že příčinou exploze byla vadná konstrukce Vajíčka, toho nejdokonalejšího stroje, který kdy člověk vytvořil. Stroje nejnezranitelnějšího, nejmoudřejšího.

Silný žár ošlehl Sidorovovu tvář. Přimhouřil oči a sklouzl kolem do ruda rozžhavené právě zrozené kopule. Dole se ohlédl. Uviděl roztavené betonové sloupy, rezaté zčernalé dráty železobetonu, široký tmavý průchod, který vedl někam dovnitř sopky. Pod nohama se něco ztěžka převalilo. Sidorov se sklonil, nepoznal hned, co to je. Když to pochopil, bylo mu jasné všechno. Byl to dělostřelecký náboj.

V sopce zel prázdný prostor. Nějací ničemové ho před dvěma sty lety zalili betonem a vytvořili tak místnost, kterou doslova nacpali dělostřeleckými náboji. Mechanismus, který měl za úkol ustavit opěrné body, pronikl dovnitř. Starý beton nevydržel tíhu kopule. Nosníky se zhroutily jako papírové. Stroj se rozhodl, že prostor zalije roztaveným litoplastem. Nemohl vědět, že to je sklad munice. Nemohl dokonce vědět, co to dělostřelecké náboje jsou, protože lidé, kteří mu vytvářeli program, na takové věci zapomněli. Snad je kdysi plnili tritolem. Tritol za dvě stě let přišel vniveč, ne však úplně. Všechno, co vůbec mohlo vybuchnout, vyletělo do vzduchu. A mechanismus se proměnil v hromadu trosek…

Shora se sem kutálely kamínky. Sidorov pohlédl nahoru a uviděl sestupujícího Galceva. Z protilehlé strany se dolů spouštěl Soročinskij.

„Co vy sem ještě lezete?“ zeptal se Sidorov.

Soročinskij odpověděl slabým hlasem: