Страница 63 из 67
Vstal, obešel vycpanou létající pijavku a pomalu vykročil po galerii. Vypadal dost nevalně, protože mnozí lidé se zastavovali a s obavami ho pozorovali. Nakonec k němu přistoupilo jedno děvče a nesměle se zeptalo, jestli nepotřebuje nějak pomoci. „Co tě to vede, holčičko,“ řekl Lovec. Násilně se usmál, zajel dvěma prsty do náprsní kapsy a vytáhl neuvěřitelně krásnou lasturu. „Vypadáte moc špatně,“ řekla. „Už nejsem mladý, holčičko,“ řekl Lovec. „My dědkové už málokdy vypadáme k světu. Musíme toho s sebou uvnitř moc nosit.“
Děvče mu jistě neporozumělo, ale on si ani nepřál, aby pochopilo. Pohladil je po vlasech a šel dál. Teprve nyní se napřímil, aby se po něm už lidé neohlíželi.
‚To by mi tak ještě scházelo, aby mě litovala děvčata,‘ pomyslel si.,Jsem pěkně rozklížený. Určitě jsem se už neměl vracet na Zemi. Měl jsem natrvalo zůstat na Jajle, usadit se na okraji Tisíce Bažin a klást pasti na rubínové úhoře. Nikdo nezná Tisíc Bažin lépe než já, a tam bych byl ještě k něčemu. Je tam hodně práce pro lovce, který nemusí nikdy střílet…‘
Zastavil se. Tady se vždycky zastavoval. V protáhlé skleněné skříňce na kusech šedého pískovce stála vrásčitá vycpanina nevzhledné šedivé ještěrky se třemi páry ošklivých nožek. U neinformovaných návštěvníků nevzbuzovalo šestinohé zvíře žádné emoce. Jen málo z nich znalo okouzlující příběh tohoto šestinoha. Avšak Lovec měl a vždycky vnímal pocit jakéhosi pověrečného nadšení nad mohutnou silou života, když se tady zastavil. Tato ještěrka byla zabita deset parseků od Slunce, tělo bylo preparováno a vycpaný exponát stál na tomto místě dva roky. Jednoho krásného dne se zničehonic před očima návštěvníků z vrásčité šedé kůže vyhrnuly desítky titěrných, mrštných šestinohů. Samozřejmě hned v pozemském ovzduší zahynuly z nadbytku kyslíku, ale pozdvižení kolem toho bylo obrovské a zoologové doposud nemají potuchy, jak k něčemu takovému mohlo dojít. Život je ve skutečnosti to jediné, co je třeba ctít…
Lovec pomalu procházel galeriemi, přecházel z pavilónu do pavilónu. Zářijové hřejivé slunce, dobré teplé slunce Země, osvětlovalo zvířata zalitá do skloplastu, zvířata, která se narodila pod jinými slunci stovky miliard kilometrů odtud. Téměř všechna je Lovec znal, mnohokrát je viděl, nejenom v Muzeu. Občas se zastavil před novými exponáty, pročítal divoká jména stejně divoce vyhlížejících zvířat a známá jména lovců. Maltézský kord, Kropenatý dzo, Velký tsi-lin, Malý tsi-lin, Kapucín blanitý, Černé strašidlo, Královna-Labuť… Simon Kreitzer, Vladimír Babkin, Bruno Bellard, Nicolas Droueau, Jean Salier mladší… Znal je všechny a byl teď z nich všech nejstarší, i když nepatřil mezi nejúspěšnější. Měl radost, když zjistil, že Salier mladší konečně ulovil šupinatého krytožábernatce, že Voloďka Babkin dopravil na Zemi živého slimáka pásového a Bellard zastřelil na Pandoře hrbonosce s plovací blanou, na kterého chodil už několik let…
Tak se dostal až do desátého pavilónu, kde byla řada jeho vlastních trofejí. Tady se zastavoval téměř u každého exponátu, vzpomínal a vzpomínky vychutnával. ‚Tohle je Létající koberec, Plachtící list. Čtyři dny ho stopoval. Bylo to na Růženě, kde tak zřídkakdy prší, kde kdysi zahynul vynikající zoolog Ludwig Porta. Létající koberec se přemisťuje nesmírně rychle a má vynikající sluch. Není možno na lov jezdit, musí se za ním pěšky ve dne v noci, vyhledávat nepatrné olejovité stopy na listí stromů. Vystopoval jsem ho a od té doby se to doposud nikomu nepodařilo. Ješitný Salier se nejednou dal slyšet, že to byla náhoda.‘ Lovec s hrdostí přejel prsty přes písmena vyražená na informující tabulce: ‚Uloven a preparován lovcem P. Gnědych.“ Vystřelil jsem na něj čtyřikrát, ani jednou jsem neminul, přesto byl ještě živý, když padal k zemi, lámal větve se zelenými listy. To bývalo, když jsem ještě střílel…
A tady je bezhlavá příšera z těžkovodních bažin na Vladislavě. Bez očí, bez tvaru. Nikdo vlastně ani nevěděl, jakou podobu jí dát při vycpávání, a nakonec ji upravili podle nejúspěšnější fotografie. Hnal jsem ji přes bažiny ke břehu, kde bylo vykopáno několik pastí. Do jedné z nich spadla a dlouho tam řvala, válela se v černé kaši, bylo třeba dvou kbelíků beta-novokainu, než ji vůbec uspali. Bylo to docela nedávno, před nějakými deseti lety, tehdy jsem už nestřílel… Bylo to příjemné setkání.
Čím dál šel Lovec v desátém pavilónu galerií, tím byly jeho kroky pomalejší. Dál se mu nechtělo jít. Protože dál nemohl jít. Protože se schylovalo k hlavnímu setkání. S každým krokem stále silněji vnímal známý stísněný neklid. Ze skleněné vitríny se za ním už dívaly bílé kulaté oči…
Přistoupil k tomuto malému panelu jako vždycky, svěsil hlavu a nejprve přečetl z tabulky nápis, který se už dávno naučil nazpaměť: ‚Zvířecí svět z Crooxovy planety, hvězdná soustava EN 92, uhličitý cyklus, monochordatus, třída, oddíl, rok, druh — čtyřruký tříprstec. Získán lovcem P. Gnědych, preparován doktorem A. Kostylinem.‘ Pak zvedl oči.
Pod skleněným zvonem na nakloněné vyleštěné desce ležela hlava — vertikálně silně zploštěná, zcela lysá, černá, s plochou oválnou lícní částí. Kůže na této části byla hladká jako na bubnu, nebyla tam ani ústa, ani čelo, ani nosní dírky. Byly tam jenom oči. Kulaté, bílé, s malými černými panenkami, nezvykle rozšířenými. Pravé oko bylo částečně poškozeno a právě to dávalo mrtvému pohledu podivný výraz. Právě takový měl výraz ten čtyřruký, když se nad ním Lovec prvně sklonil v mlze. To už bylo dávno…
Stalo se to před sedmnácti lety. ‚Proč k tomu došlo?‘ uvažoval Lovec.,Já jsem tam přece nechtěl lovit. Croox tvrdil, že tam žádný život není — jenom baktérie a suchozemští ráčci. Přesto když mě Sanders požádal, abych se podíval po okolí, vzal jsem si pušku…‘
Nad kame
Lovec se nesmírně podivil. Byl si jist, že vystřelil anestetickou jehlu, a v takovém případě byl podobný výbuch vyloučen. Chvíli uvažoval, pak vystoupil z vozidla a vydal se hledat kořist. Našel ji tam, kde čekal — přímo pod skálou na kame
Na Zemi se touto trofejí zabýval Kostylin. Po týdnu Lovci oznámil, že trofej je nesmírně poškozena a že nejde o něco, co by mohlo vzbudit zvláštní pozornost — snad jenom tolik, že vzhledem k možné existenci vyšších forem života v oblasti červených trpaslíků Lovci doporučuje, aby propříště opatrněji zacházel s termitovými náboji. ‚Člověka hned napadne, že jsi po něm vystřelil z leknutí,‘ řekl podrážděně.,Já ale naprosto jistě vím, že jsem střílel jehlou,‘ namítal Lovec.,Jenže já jasně vidím, že jsi ho zasáhl termitovým nábojem přesně do páteře,‘ odpověděl Lin. Lovec pokrčil rameny a už se nepřel. Zajímavé by samozřejmě bylo, kdyby šlo zjistit, jak mohlo dojít k takovému výbuchu.