Poledne, XXII. století

„Táňo,“ řekl polohlasně. „Už je čas na spaní.“

„Mně se nechce,“ řekla Táňa. „Procházeli jsme se po břehu.“ (Rju se rozpačitě pohnul.) „U řeky je nádherně. Měsíc a ryby si tam spolu hrají.“

Rju řekl:

„A kde je doktor Mboga?“

„Pracuje,“ odpověděl Komov.

„To je pravda, Rju,“ zaradovala se Táňa. „Jdeme hledat doktora Mbogu.“

‚Beznadějný případ,‘ pomyslel si Komov a obrátil se na druhý bok. Vedle na střeše si šeptali dál. Komov rozhodně vstal, popadl lůžko a vrátil se do stanu. Ve stanu byl pěkný rámus — Fokin spal ze všech sil. ‚Ty jsi pěkná bačkora,‘ pomyslel si Komov, když se uveleboval. ‚Za takové noci máš chodit na námluvy. Ty si necháš narůst vousy a myslíš si, že to máš v kapse.‘ Zabalil se do pokrývky a okamžitě usnul.

Ohlušující rachot ho z postele doslova vymrštil. Ve stanu byla tma. Pak zahřměly další dva výstřely. „K sakru!“ zařval ve tmě Fokin. „Kdo to tu je?“ Ozvalo se krátké zapištění a vítězoslavné Fokinovo volání: „Tak tady jsi! Už tě mám!“ Komov byl celý zapletený do pokrývky a přes veškerou snahu se nemohl vymotat. Zaslechl tlumenou ránu, Fokinovo heknutí a současně se v té chvíli něco tmavého a malého objevilo ve světlém trojúhelníkovitém vstupním otvoru. Komov se vrhl kupředu, Fokin hned za ním, takže se srazili hlavami. Komov zaskřípal zuby a konečně vyletěl ven. Střecha naproti byla prázdná. Když se rozhlédl, uviděl Mbogu běžícího trávou po ulici k řece a hned za ním v patách klopýtajícího Rju s Táňou. A ještě něco Komov uviděl: daleko před Mbogou někdo utíkal. Byl mnohem rychlejší než Mboga, který se zastavil, zvedl v jedné ruce pušku hlavní vzhůru a ještě jednou vystřelil. Stopa v trávě prudce zahnula do strany a zmizela za rohem nejbližší budovy. Za okamžik odtud vyletěl s lehkým, plynulým máváním ohromných křídel pták, který byl ve svitu měsíce bílý.

„Střílejte!“ zařval Fokin.

Utíkal ulicí a každou chvíli upadl. Mboga stál bez hnutí se skloněnou zbraní a hlavou zvrácenou dozadu sledoval let ptáka. Ten udělal nad městem rovnoměrný kruh, nabral výšku a zamířil k jihu. Po chvíli zmizel. A Komov zpozoroval, že docela nízko nad základnou přeletěli ještě tři… čtyři… pět obrovských bílých ptáků, kteří se vznesli z míst, kde pracovaly kybernetické stroje.

Komov seskočil ze střechy. Mrtvé stěny budov vrhaly na trávu husté černé stíny. Tráva byla teď jako stříbrná. Něco mu zazvonilo pod nohama. Sehnul se. Byla to nábojnice. Komov prošel zrůdným stínem vrtulníku. Zaslechl hlasy. Mboga, Fokin, Rju a Táňa mu šli rozčileně naproti.

„Já jsem ho držel v rukou,“ vzrušeně říkal Fokin. „Praštil mě ale do hlavy a vytrhl se mi. Kdyby mě neuhodil, nepustil bych ho. Je měkký a teplý jako malé dítě. A byl nahý…“

„My jsme ho taky skoro chytili, ale najednou z něho byl pták a uletěl nám.“

„Prosím tě — najednou z něho byl pták…“ protestoval Fokin.

„Vážně,“ řekl Rju. „Zahnul za roh a vtom odtud vyletěl pták.“

„No a?“ řekl Fokin. „Vyplašil ptáka a vy jste z toho byli celí pryč.“

„Náhoda,“ řekl Mboga.

Komov k nim přistoupil, zastavili se.

„Co se vlastně stalo?“ zeptal se.

„Už jsem ho držel,“ oznamoval Fokin, „ale něčím mě uhodil do hlavy.“

„To jsem už slyšel,“ řekl Komov. „Jak to všechno začalo?“

„Seděl jsem na bednách a číhal jsem,“ řekl Mboga. „Vidím, že se někdo plíží trávou uprostřed ulice. Chci ho chytit, a tak mu jdu naproti. Uviděl mě však a rozběhl se zpátky. Bylo mi jasné, že ho nedohoním, tak jsem vystřelil do vzduchu. Je mi to strašně líto, Ge

Najednou tu panovalo ticho. Pak se Fokin nechápavě zeptal:

„A čeho je vám líto, doktore?“

Mboga hned neodpověděl. Všichni čekali.

„Byli nejméně dva,“ řekl. „Jednoho jsem uviděl já, druhý byl u vás ve stanu. Když jsem utíkal kolem vrtulníku… Tak takhle to bylo,“ zakončil najednou své vyprávění. „Musím se na to podívat, je pravděpodobné, že se mýlím.“

Mboga neodpověděl a zamířil k táboru. Ostatní se na sebe podívali a vykročili za ním. U budovy, na které stál vrtulník, se Mboga zastavil.

„Tady někde to bylo,“ řekl.

Fokin s Táňou okamžitě vstoupili do černého stínu, Rju s Komovem vyčkávavě hleděli na Mbogu.

„Nic tu není,“ řekl Fokin zlostně.

„Co jsem to jenom viděl?“ bručel si pro sebe Mboga. „Co jsem to mohl vidět?“

Podrážděný Fokin vystoupil ze tmy, tmavý stín lopatek vrtulníku mu přejel po tváři.

„Podívejte!“ řekl Mboga nahlas. „To je zvláštní stín!“

Shodil z ramene pušku, rozběhl se a vyskočil na zeď.

„Račte dál,“ pozval ostatní nahoru.

Na střeše za trupem vrtulníku byly jako ve výkladní skříni vyrovnány pouzdro s máslem, bedna s označením F-9, pár pantofli, kapesní mikroelektroměr v pouzdře z plastické hmoty, čtyři neutronové akumulátory, kus ztuhlé skelné plastické hmoty a černé brýle.

„Tak tady mám pantofle!“ zvolala Táňa. „A brýle. Včera jsem je utopila v řece…“

„Jéje…“ řekl Fokin a opatrně se kolem sebe rozhlédl.

Komov se najednou zarazil.

„Rju, musím se okamžitě spojit se Slunečnicí! Fokin a Táňa tuhle výstavu vyfotografují. Za půl hodiny se vrátím.“

Seskočil ze střechy, rychle vykročil a pak se rozběhl ulicí k základně. Rju ho mlčky sledoval.

„Co je?!“ zakvílel Fokin.

Mboga si sedl na bobek, vytáhl maličkou dýmku, beze spěchu si ji zapálil a pak řekl:

„Jsou to lidé, Borjo. Krást věci mohou i zvířata, ale jenom lidé je mohou vracet.“

Fokin zacouval a sedl si na podvozek vrtulníku.

Komov se vrátil sám. Byl velice vzrušen a vysokým kovovým hlasem dal příkaz k likvidaci tábora. Fokin na něho vychrlil spoustu otázek. Žádal vysvětlení. Komov mu stejným kovovým hlasem citoval: „Rozkaz kapitána hvězdoletu Slunečnice. Během tří hodin zlikvidovat synoptickou základnu a archeologický tábor, odstranit všechny kybernetické systémy a všichni včetně fyzika Vasedy se vrátit na palubu Slunečnice.“ Fokin se s údivem podřídil a pustil se do práce s nebývalou energií.

Během dvou hodin vykonal vrtulník osm cest a nákladní kybernetické stroje vyšlapaly od základny širokou cestu v trávě. Ze základny zbyly jenom prázdné stavby, všechny tři systémy robotů byly zahnány do skladové místnosti a byl jim odňat veškerý program.

V šest hodin ráno místního času, když se na východě rozsvítila zelená záře, lidé se shromáždili u výsadkového korábu, a tady to už Fokin nemohl vydržet:

„Tak tedy dobrá,“ spustil nic dobrého nevěštícím sípavým šepotem. „Tys nám, Ge

„Pane bože,“ řekla Táňa a Fokin se odmlčel:

„Vůbec tomu nerozumím,“ zasípal.

„Jste přesvědčen, že jsme těmi nejlepšími mozky lidstva?“ zeptal se Mboga.

Komov zlostně zabručel:

„Co jsme se tu nadělali chyb. Spálili jsme celé pole, zašlapali zaseté plochy, stříleli jsme… A co v oblasti základny…“ Mávl jenom rukou.

„Kdo to mohl ale tušit?“ řekl provinile Rju.

„Ano,“ řekl Mboga, „nadělali jsme spoustu chyb. Věřím však, že nám rozuměli. Jsou na to dostatečně civilizovaní.“

„Co je to za civilizaci?“ řekl Fokin. „Kde mají nějaké stroje? Kde mají nějaké pracovní nástroje? A kde mají nějaká města?“

„Ty buď zticha, Borisi,“ řekl Komov. „Stroje, města… Člověče, otevři jenom oči! Umíme my létat jako ptáci? Máme takové obludy, co dávají med? Je to tak dlouho, co byl u nás vyhuben poslední komár? Stroje…“

„Biologická civilizace,“ řekl Mboga.

„Cože?“ přeptal se Fokin.

„Biologická civilizace. Žádné stroje, ale genetika, selekce, výcvik. Kdo si dokáže představit, jaké přírodní síly přemohli? A kdo dokáže říci, čí civilizace je na vyšším stupni?“

„Dovedeš si to představit, Borko?“ řekla Táňa, „cvičené baktérie!“