Poledne, XXII. století

Fokin si vztekle kroutil knír.

„Odcházíme odtud proto,“ řekl Komov, „že nikdo z nás nemá právo vzít na sebe odpovědnost za první kontakt.“

,Jak je mi líto, že odtud musíme odejít,‘ myslel si. ‚Nechci odtud odejít, chtěl bych je najít, setkat se s nimi, promluvit si, prohlédnout si je, jak vypadají. Tak se to nakonec přece jenom stalo? Ne nějací ještěři bez mozků nebo nějaké pijavice, ale opravdoví lidé. Celý svět, úplné dějiny… Měli jste tu také války a revoluce? Co jste tu měli dřív — páru, nebo elektřinu? Jaký je smysl vašeho života? Mohl bych si u vás něco přečíst? První zkušenost pro srovnání lidských dějin… A my musíme odejít. Jak se mi nechce! Na Zemi ale už existuje padesát let Komise pro kontakt, padesát let tu studují srovnávací psychologii ryb a mravenců a vedou tu spory, v jakém jazyce říct to první „a“. Teď už se jim mohou lidé vysmát… Jestlipak někdo někdy předvídal biologickou civilizaci? Určitě. S čím vším se vůbec nepočítalo…‘

„Leonid Andrejevič je přece jenom fenomenálně předvídavý člověk,“ promluvil Mboga.

„Ano,“ řekla Táňa. „To je strašné pomyšlení, když si představím, co všechno tu mohl udělat Borka, kdyby měl u sebe zbraň!“

„Proč právě já?“ bránil se Fokin. „A co ty? Kdo se to chodil koupat se zbraní?“

„Všichni jsme byli skvělí,“ řekl Rju a povzdychl si.

„Za dvacet minut startujeme,“ oznámil Komov. „Všichni na svá místa.“

Mboga se chvíli zdržel a ohlédl se. Bílá hvězda EN-23 už vyšla nad zelenou rovinou. Vonělo to tu trávou, teplou půdou, čerstvým medem.

„Ano,“ řekl, „úplně dokonalá planeta. Copak by sama příroda něco takového dokázala?“

Kapitola čtvrtá

JACÍ BUDETE

PORÁŽKA

„Zítra pojedeš na ostrov Šumšu,“ řekl Fischer Sidorovovi.

„Kde to je?“ zamračeně se přeptal Sidorov.

„Severní Kurily. Letíš dnes ve dvaadvacet třicet. Kombinovaným Novosibirsk—Přístav Prozřetelnosti.“

Mechanické zárodky bylo nutno vyzkoušet v nejrůznějších podmínkách. Ústav pracoval především pro meziplanetární letce, proto třicet průzkumných skupin ze sedmačtyřiceti bylo odesláno na Měsíc a na další planety. Zbývajících sedmnáct muselo pracovat na Zemi.

„Tak jo,“ promluvil pomalu Sidorov.

Pořád doufal, že dostane také meziplanetární skupinu. Připadalo mu, že má velké vyhlídky, protože se už dávno necítil tak dobře jako v poslední době. Byl ve vynikající formě a doufal do poslední chvíle. Fischer to však vyřešil jinak, a s ním se naprosto nedá lidsky mluvit, protože u něho v pracovně jsou nějací cizí lidé s upjatými tvářemi. ‚Tak takhle to vypadá, když přichází stáří,‘ pomyslel si Sidorov.

„Tak jo,“ opakoval klidně.

„Severokurilsk je už informován,“ řekl Fischer. „O konkrétním místě průzkumu se dohodneš v Bajkově.“

„Kde to je?“

„Na ostrově Šumšu. Administrativní středisko ostrova.“ Fischer sepjal ruce a začal se dívat oknem. „Sermus taky zůstává na Zemi,“ řekl. „Pojede na Saharu.“

Sidorov mlčel dál.

„Tak to bychom měli,“ řekl Fischer. „Už jsem ti taky vybral pomocníky. Jsou dva. Dobří chlapíci.“

„Nováčkové.“

„Dokáží to,“ řekl rychle Fischer. „Jsou dobře připraveni. Ostatně jeden z nich je z Výsadku.“

„Tak jo,“ řekl lhostejně Sidorov. „To je všechno?“

„Ano. Můžeš vyrazit. Hodně zdaru. Náklad i tvoji lidé jsou na sto šestnáctce.“

Sidorov přistoupil ke dveřím. Fischer zaváhal a pak mu za zády řekl:

„A vrať se brzy, hochu, mám tu pro tebe ještě něco zajímavého.“

Sidorov zavřel za sebou dveře a chvíli zůstal stát. Pak si uvědomil, že laboratoř číslo sto šestnáct je o pět poschodí níž, a šel k výtahu.

Vajíčko — třpytící se koule velká asi jako půl dospělého člověka — stálo v pravém rohu laboratoře, vlevo od něho seděli dva lidé. Když Sidorov vstoupil, povstali. Zastavil se, aby si je mohl prohlédnout. Bylo jim oběma tak pětadvacet, víc určitě ne. Jeden byl vysoký, měl blond vlasy a nehezkou rudou tvář. Druhý byl o něco menší, opálený hezoun španělského typu, oblečený do semišové bundy a těžkých bot do hor. Sidorov zastrčil ruce do kapes, stoupl si na špičky a znovu se zhoupl na paty. ‚Nováčkové,‘ pomyslel si a pocítil najednou takový nával vzteku, že se tomu sám podivil.

„Dobrý den,“ řekl. „Jmenuji se Sidorov.“

Ten opálený ukázal bílé zuby v úsměvu.

„To my víme, Michaile Albertoviči.“ Přestal se usmívat a představil se: „Kuzma Vladimirovič Soročinskij.“

„Galcev Viktor Sergejevič,“ řekl ten se světlými vlasy.

‚To by mě zajímalo, který z nich je z Výsadku,‘ pomyslel si Sidorov. ‚Určitě ten Španěl, Kuzma Soročinskij.‘ Pak se zeptal:

„Kdo z vás byl ve Výsadku?“

„Já,“ odpověděl světlovlasý Galcev.

„Kázeň?“ zeptal se Sidorov.

„Ano,“ řekl Galcev. „Kázeň.“

Pohlédl Sidorovovi do očí. Galcev měl pod výraznými, až ženskými řasami světle modré oči. Nešly nějak s tou jeho hrubou rudou tváří dohromady.

„To jinak nejde,“ řekl Sidorov. „Výsadkář musí být ukázněný. Každý člověk musí být ukázněný. Ostatně to není můj názor. Co dovedete, Galceve?“

„Jsem biolog,“ řekl Galcev.

„Hm,“ řekl Sidorov a obrátil se na Soročinského. „A co vy?“

„Já jsem inženýr lahůdkář,“ podal hlasité hlášení Soročinskij a znovu ukázal bílé zuby.

‚To je tedy něco,‘ pomyslel si Sidorov.,Jeden je odborník na červy a druhý na kremrole. Neukázněný Výsadkář a semišová bunda. To tedy jsou ti praví chlapi. Zvlášť ten rádoby Výsadkář. To vám tedy, soudruhu Fischere, pěkně děkuju, vy se o mě vždycky dobře postaráte.‘ Sidorov si představil, jak Fischer puntičkářsky a pečlivě vybíral ze dvou tisíc dobrovolníků meziplanetárních skupin, pohlédl na hodinky, pak do spisů a řekl: „Sidorovova skupina. Kurily. Athos je věcný člověk, má dostatek zkušeností. Tomu budou úplně stačit tři lidé. Ne, dva. Přece neletí na Merkur. Dáme mu třeba toho Soročinského a toho Galceva. Tím spíš, když Galcev býval Výsadkář.“

„Jste na tu práci připraveni?“ zeptal se Sidorov.

„Ano,“ odpověděl Galcev.

„Samozřejmě, Michaile Albertoviči,“ řekl Soročinskij. „Až z nás ty vědomosti padají!“

Sidorov přistoupil k Vajíčku a poklepal na jeho chladivý povrch. Pak se zeptal:

„Víte, co to je? Třeba Galcev.“

Galcev obrátil oči ke stropu, chvíli přemýšlel a začal povídat jednotvárným hlasem:

„Embryomechanické zařízení MZ-8. Mechanický zárodek, vzor číslo osm. Automatický samostatně se vyvíjející mechanický systém, který obsahuje programové řízení MChF — mechanický chromozóm Fischerův, soustavu regulujících a pracovních zařízení, digestální soustavu a energetickou soustavu. MZ-8 je embryomechanické zařízení, které je schopno za každých podmínek rozvinout se do jakékoli konstrukce uložené programem. MZ-8 je určen…“

„Teď vy,“ řekl Sidorov Soročinskému.

Soročinskij začal drmolit dál:

„Zmíněný exemplář MZ-8 je určen ke zkouškám v pozemských podmínkách. Standardní program šedesát čtyři: vývoj zárodku do hermetické obytné kopule pro šest lidí s uzavřenou plošinou a kyslíkovým filtrem.“

Sidorov pohlédl na okno a zeptal se:

„Váha?“

„Asi půldruhého metráku.“

Pracovníci experimentální skupiny tohle vůbec znát nemuseli.

„Dobře,“ řekl Sidorov. „Teď vám povím něco, co nevíte. Tak za prvé — vajíčko stojí devatenáct tisíc hodin práce vysoce kvalifikovaného člověka. Za druhé skutečně váží půldruhého metráku a tam, kde to bude zapotřebí, je budete tahat na zádech.“

Galcev přikývl, Soročinskij řekl:

„Budeme, Michaile Albertoviči.“

„Tak to je skvělé,“ řekl Sidorov. „Můžete hned začít. Dopravte je k výtahu a sjeďte s ním do vestibulu. Půjdete do skladu, kde dostanete registrační aparaturu. Pak můžete jít po svých. S celým nákladem budete na letišti před desátou večer. Snažte se přijít včas.“