Poledne, XXII. století

„Dobrýtro, hoši,“ řekla.

„Dobrýtro, Táněčko,“ řekl Fokin. „Nevidělas náhodou máslo?“

„Kdes byla?“ zeptal se Komov navztekaně.

„Koupala jsem se,“ odpověděla Táňa.

„Jak to?“ řekl Komov. „Kdo ti to dovolil?“

Táňa si odepjala od pasu zbraň v černém pouzdře.

„Genočko,“ řekla mu. „Tam žádní krokodýlové nejsou. Je tam nádherná voda a travnaté dno.“

„Nevidělas máslo?“ zeptal se Komov.

„Máslo jsem neviděla, ale jestlipak jste vy náhodou neviděli moje střevíce?“

„Já jsem je viděl,“ řekl Fokin. „Máš je tamhle na střeše.“

„Tam právě nejsou.“

Všichni tři se otočili a pohlédli na střechu. Střevíce tam skutečně nebyly. Pak Komov pohlédl na doktora Mbogu. Ležel v trávě ve stínu a tvrdě spal s malou pěstí podloženou pod tváří.

„Prosím tě,“ řekla Taťána, „k čemu by jemu byly moje střevíce?“

„Nebo máslo,“ dodal Fokin.

„Třeba mu to tu překáželo,“ zavrčel Komov. „Tak já udělám něco bez másla…“

„A bez střevíců.“

„Dobře, dobře,“ řekl Komov. „Běž a postarej se o intravizor. A ty, Táňo, taky. A složte ho co nejrychleji.“

Na snídani přisel Rju. Hnal před sebou velký černý stroj na šesti hemomechanických nohou. Za strojem se táhla až od základny široká ušlapaná cesta. Rju se vyškrábal na střechu a usedl ke stolu, stroj se zastavil uprostřed ulice.

„Poslyšte, Rju,“ řekl Komov. „U vás na základně se nic neztratilo?“

„Jak to myslíte?“ přeptal se Rju.

„No jestli nenecháváte něco na noc venku a ráno to třeba nemůžete najít.“

„Ani bych neřekl.“ Rju pokrčil rameny. „Občas nemůžu najít takové maličkosti, všelijaké zbytky… kousky vodičů, plastolitu. Myslím si, že to uklízejí mé automaty. To jsou strašně šetrní kamarádi, všechno se jim hodí.“

„Mohly by se jim hodit taky střevíce?“ zeptala se Táňa. Rju se zasmál.

„To nevím,“ řekl, „ale asi sotva.“

„A může jim na něco být krabice s máslem?“ zeptal se Fokin.

Rju se přestal smát.

„Vám se ztratilo máslo?“ zeptal se.

„A taky střevíce.“

„To ne,“ řekl Rju. „Automaty do města nechodí.“

Obratně jako ještěrka se na střechu budovy vyškrábal Mboga.

„Dobré jitro,“ řekl. „Opozdil jsem se…“

Táňa mu nalila kávu. Mboga vždycky snídal šálek kávy.

„Tak jsme tedy okradeni,“ řekl s úsměvem.

„To jste tedy nebyl vy?“ zeptal se Fokin.

„Ne, já jsem to nebyl. Ale v noci přes město dvakrát přeletěli ti včerejší ptáci.“

„Tak tedy střevíce,“ řekl Fokin. „Já jsem je někde…“

„A co tu krabici s máslem?“ netrpělivě řekl Komov.

Nikdo neodpovídal. Mboga zamyšleně upíjel kávu.

„Po dva měsíce se mi nic neztratilo,“ řekl Rju. „Mám ale všechno v kopuli… A tam jsou automaty. Pořád tam něco bouchá, je to tam samý kouř.“

„Tak dobře,“ řekl Fokin a vstal. „Jde se pracovat, Táněčko. Kdo by to byl řekl, že střevíce…“

Odešli a Komov začal sbírat nádobí.

„Dnes večer kolem vás vytvořím ochra

„Snad by to šlo,“ řekl zamyšleně Mboga, „ale já bych to nejdřív chtěl zkusit sám. Ge

„Tak dobře, doktore Mbogo,“ řekl Komov ne příliš nadšeně.

„V tom případě přijdu taky,“ přihlásil se Rju.

„Přijďte,“ souhlasil Mboga. „Ale bez těch vašich kybernetických strojů, prosím vás.“

Ze sousední střechy sem dolehl výbuch nespokojenosti.

„Pane bože, přece jsem ti říkala, abys balíky rozložil podle označení.“

„A co jsem asi udělal?“

„Tak tohle je podle tebe nějaké pořadí? Index E-7, A-2, G-16… Tuhle zase F…“

„Tedy Táňo! Na mou duši… Přátelé!“ uraženě začal ječet přes ulici Fokin. „Kdo ty balíky zpřeházel?“

„No prosím!“ zvolala Táňa. „Bedna F-9 tu vůbec není!“

Mboga potichu dodal:

„Nám se zase ztratilo prostěradlo!“

„Cože?“ přeptal se Komov. Byl celý bledý. „Hledejte pořádně!“ dal příkaz, seskočil ze střechy a rozběhl se k Fokinovi s Táňou.

Mboga ho dlouho sledoval a pak se zadíval na jih za řeku. Bylo slyšet, jak Komov na sousední střeše řekl: „Tak co se vám vlastně ztratilo?“ — „VČG,“ odpověděla Táňa. „Tak co z toho děláte vědu? Sestavte jiný.“ — „To bude trvat nejméně dva dny,“ rozzlobeně odpověděla Táňa. „Tak co chceš tedy dělat?“ — „Musíme to vykrojit,“ řekl Fokin. Na střeše panovalo ticho.

„Podívejte se, Rju,“ řekl Mboga a díval se za řeku.

Rju se ohlédl. Zelenou rovinou za řekou se kolébala spousta ‚hroších‘ hřbetů. Ani ho nenapadlo, že by za řekou mohla být taková spousta těch zvířat. ‚Hroši‘ mířili k jihu.

„Podle mého názoru odcházejí,“ řekl Mboga.

Komov se rozhodl přespat pod širým nebem. Vytáhl ze stanu lůžko, uložil se na střeše a ruce si podložil pod hlavu. Obloha byla do tmavomodra, na východním obzoru pomalu stoupal zelenooranžový kotouč s nevýraznými okraji. Byla to Palmira, Leonidin Měsíc. Od temné roviny za řekou sem doléhaly tlumené táhlé výkřiky, to zřejmé volali ptáci. Nad základnou se chvílemi rozsvěcely krátké záblesky, něco tam slabě skřípalo a praskalo.

‚Musíme postavit ohradu,‘ pomyslel si Komov. ‚Kolem města táhnout vodič se slabým napětím. Jestli to ale dělají ptáci, tak ohrada není na nic. Nejspíš to jsou ptáci. Pro ně to nic není odtáhnout bednu. Pro ně by zřejmě nebylo nic těžkého odnést člověka. To se přece už taky stalo: na Pandoře okřídlený drak chytil člověka s těžkým ochra

Mezi mihotavými hvězdami přejela po zenitu jasná bílá tečka. Komov se pozvedl na loktech a očima ji sledoval. Byla to Slunečnice, půldruhého kilometru dlouhý výsadkový hvězdolet určený pro superdálkové lety. Nyní kroužil kolem Leonidy ve vzdálenosti dvou megametrů. Stačí požádat o pomoc a za chvíli tu je. Má ale smysl volat o pomoc? Ztratil se pár pantoflí, dvě bedničky a náčelníka něco napadlo…

Bílá tečka pozvolna ztrácela na jasu a zmizela — Slunečnice se dostala do stínu Leonidy. Komov si znovu lehl, ruce si založil za hlavu. ‚Není ta planeta příliš dokonalá?‘ uvažoval. ‚Teplé zelené roviny, vonící vzduch, idylická říčka bez krokodýlů… Možná že tohle všechno je pouhý zastírací manévr, za nímž jsou skryty nějaké neznámé síly. Nebo snad je všechno podstatně jednodušší? Táňa ztratila pantofle kdovíkde v trávě; Fokin je jak známo pěkný popleta a ztracené bedny teď leží někde pod hromadou součástek exkavátoru. Celý den dneska pobíhal, rozhlížel se jako zloděj od hromady ke hromadě.‘

Komov pravděpodobně na chvíli usnul, a když se probudil, byla už Palmira pěkně vysoko. Ze stanu, kde spal Fokin, se ozývalo mlaskání a chrápání. Na sousední střeše někdo šeptal.

„…Jakmile se lano utrhlo, odletěli jsme a Saburo zůstal dole. Hnal se za námi a volal, abychom se zastavili, pak mě určil za kapitána a dal mi příkaz, abych se zastavil. Já jsem samozřejmě hned mířil na translační stožár. Tam jsme uvízli a zůstali jsme tam viset celou noc. A celou noc jsme jeden na druhého křičeli — jestli Saburo má jít k učiteli nebo nemá. Saburo jít mohl, ale nechtěl, my jsme zase chtěli, a nemohli jsme, ale ráno si nás všimli a sundali nás.“

„To já jsem byla tichá holčička. Nejvíc ze všeho jsem se bála všech možných mechanismů. Kybernetických zařízení se bojím dodnes.“

„Těch se bát nemusíte, Táňuško. Jsou hodní.“

„Já je nemám ráda. Je mi nepříjemné, když jsou jako živí a přitom živí nejsou…“

Komov se otočil na bok a díval se. Táňa a Rju seděli na vedlejší střeše se svěšenýma nohama.,Jako vrabčáci,‘ pomyslel si Komov. ‚A zítra budou celý den zívat.‘