Страница 55 из 67
„Jaké je tu ticho,“ řekla Táňa.
Najednou sem doletěla od základny série výbuchů.
„Zatraceně!“ zabručel Fokin. „Proč to dělá?“
Mboga vypustil dýmové kolečko, sledoval ho očima a řekl tiše:
„Já vás, Borjo, chápu. Prvně v životě mi nedělá potěšení naslouchat, jak na cizí planetě pracují stroje.“
„Jenže mně nijak cizí nepřipadá,“ řekla Táňa.
Neznámo odkud přiletěl s hlasitým bzučením velký černý brouk, několikrát nad Výzkumníky zakroužil a znovu odletěl. Táňa vstala a odešla do stanu. Komov také vstal a rozkošnicky se protáhl. Bylo tu obdivuhodně ticho, lidé se tu cítili neuvěřitelně dobře, že Komov zrozpačitěl, když Mboga najednou vyskočil, jako kdyby ho někdo vytřelil, a znehybněl obrácený k řece. Komov tam také pohlédl. K táboru se blížila obrovitá hora. Vrtulník ji částečně skrýval, ale bylo vidět, jak se kolébá a jak se večerní slunce třpytí na vlhkých bocích mohutných jako hroší břicho. Zvíře se pohybovalo poměrně rychle, rozhrnovalo trávu a Komov užasle sledoval, jak se vrtulník naklonil a začal se pokládat na bok. Mezi zdí budovy a vrtulníkem se protáhla nízká mohutná hlava se dvěma velkými výrůstky. Komov viděl dvě malé hloupé oči a připadalo mu, že se dívají rovnou na něho.
„Pozor!“ vykřikl.
Vrtulník se převrátil a v trávě se opíral o listy vrtule. Obluda pokračovala v tažení na tábor. Měla nejméně tři metry do výšky, široké boky se jí pravidelně vzdouvaly a bylo slyšet rovnoměrné hlasité oddychování.
Za Komovovými zády cvakl závěr Mbogovy pušky. Vtom se Komov vzpamatoval a rozběhl se ke stanům. Fokin utíkal po čtyřech, přesto Komova předběhl. Obluda od nich byla dvacet metrů.
„Stačíte rozebrat tábor?“ zeptal se rychle Mboga.
„Ne,“ odpověděl Komov.
„Budu střílet!“ řekl Mboga.
„Počkejte,“ řekl Komov. Vykročil kupředu, mávl rukou a volal: „Stůj!“
Hora živého masa se na chvíli zastavila. Hrbolaté čelo se najednou nakrčilo a rozevřela se tlama velká jako kabina vrtulníku; byla plná zelené rozžvýkané trávy.
„Geňo!“ vykřikla Táňa. „Okamžitě zpátky!“ Obluda ze sebe vydala táhlý sípavý zvuk a začala postupovat ještě rychleji.
„Stůj!“ znovu vykřikl Komov, ale už v tom nebylo příliš přesvědčení. „Podle všeho to je býložravec,“ prohlásil a začal ustupovat ke stanům.
Ohlédl se. Mboga stál s namířenou puškou. Táňa si už zacpávala uši. Vedle Táni s balíkem na zádech stál Fokin. Vousy měl rozježené.
„Tak vystřelí na něj dneska někdo, nebo ne?“ vykřikl nepřirozeným hlasem. „Mám přenášet intravizor, nebo…“
Zahřměl výstřel. Poloautomatická lovecká puška měla ráži 16,3 mm a kulka narazila ze vzdálenosti deseti kroků silou osmi tun. Střela zasáhla přesně střed čela mezi dvěma výrůstky. Obluda naplno dosedla na zadní. Nová rána. Druhý zásah převrátil obludu na záda. Krátké tlusté nohy se křečovitě zachvěly, z husté trávy se k lidem doneslo vydechnutí. Černé břicho se vzdulo a splasklo, pak všechno utichlo. Mboga sklonil pušku. „Pojďme se podívat,“ řekl.
Svými rozměry si obluda nezadala s dospělým africkým slonem, nejvíc připomínala obrovitého hrocha.
„Má červenou krev,“ řekl Fokin. „A co je to tohle?“ Obluda ležela na boku a na břiše se jí táhly tři řady měkkých výrůstků velkých jako pěst. Z nich prýštila třpytící se hustá tekutina. Mboga najednou nahlas nasál vzduch, omočil si v ní špičku prstu a ochutnal ji. „Fuj,“ řekl Fokin.
Ve všech tvářích bylo možno číst stejný výraz. „To je med,“ řekl Mboga.
„Neříkej,“ podivil se Komov. Zaváhal a také si namočil špičku prstu. (Táňa s Fokinem sledovali jeho jednání s odporem.) „Opravdový med!“ zvolal. „Med z lipového květu.“
„Doktor Dixon říkal, že v téhle trávě je hodně sacharidů,“ řekl Mboga.
„Medonosná obluda,“ řekl Fokin. „A my jsme ji pro nic za nic zabili.“
„My!“ zvolala Táňa. „Pane bože, jdi odklidit ten intravizor.“
„No dobrá,“ řekl Komov. „Co teď? Takové vedro, hned vedle tábora taková obluda…“
„To už je moje práce,“ řekl Mboga. „Odstěhujte si stany aspoň o dvacet kroků níž. Všechno si to proměřím, pořádně si ho prohlédnu a zničím ho.“
„Jak?“ zeptala se Táňa.
„Dezintegrátorem. Mám dezintegrátor. Táňo, jdi teď pryč: to, co budu dělat, není nic příjemného.“
Ozvalo se dupání, za stany se objevil Rju s velkou automatickou pistolí.
„Co se stalo?!“ zeptal se celý udýchaný.
„Zabili jsme jednoho z těch vašich hrochů,“ vážně mu vysvětloval Fokin.
Rju si rychle všechny prohlédl a hned se uklidnil. Zastrčil pistoli za opasek.
„Zaútočil na vás?“ zeptal se.
„To se nedá tak říct,“ řekl Komov rozpačitě. „Já si myslím, že byl jednoduše na procházce, ale museli jsme ho zastavit.“
Rju pohlédl na převrácený vrtulník a přikývl.
„Nedal by se třeba sníst?“ volal ze stanu Fokin.
Mboga pomalu odpověděl:
„Tak si myslím, že už se o to někdo pokoušel.“
Komov a Rju k němu přistoupili. Mboga ohmatával široké a hluboké zářezy na hřbetě zvířete.
„To je po pěkně velkých tesácích,“ řekl Mboga. „A ostrých jako břitva. Někdo si z něho ukrajoval tak dvě tři kila najednou.“
„To je hrůza,“ řekl Rju upřímně.
Vysoko na obloze se ozvalo zvláštní táhlé volání. Všichni zaklonili hlavy.
„To jsou oni!“ řekl Rju.
Nad město se střemhlav snášeli velcí světle šedí ptáci podobající se orlům. Klesali jeden za druhým z obrovské výšky, těsně nad hlavami lidí roztáhli široká měkká křídla a stejně prudce zamířili vzhůru. Lidi ovanula vlna teplého vzduchu. Byli to obrovští ptáci, větší než kondoři na Zemi, a dokonce než létající dravci na Pandoře.
„Dravci!“ vzrušeně řekl Rju. Sáhl po pistoli za pasem, ale Mboga ho pevně uchopil za ruku.
Ptáci proletěli nad městem a mířili na západ do tmavofialového nebe. Když zmizel poslední, ozvalo se stejné poplašné volání.
„Já už jsem málem střílel,“ promluvil ulehčeně Rju.
„Vím,“ řekl Mboga, „ale mně připadalo…“ Vtom se zarazil.
„Ano,“ řekl Komov. „Mně taky…“
Komov se po chvíli uvažování rozhodl nejen odsunout stany dál o dvacet kroků, ale dokonce je umístit nahoře na ploché střeše jedné z budov. Byly to nízké budovy, měřily pouhé dva metry a dostat se nahoru nebylo nic složitého. Na střechu sousední stavby vytahali Táňa s Fokinem balíky s nejce
Mboga měl co dělat s pozůstatky zvířete celou noc za svitu reflektorů. Za svítání se ulice naplnila pronikavým sykotem, nad město se vznesl obláček bílé páry a zableskla se oranžová záře. Fokin, který před tím nikdy neviděl, jak působí dezintegrátor, jenom v plavkách vyletěl ze stanu, ale spatřil už jenom Mbogu, který pomalu uklízel reflektory, a obrovskou hromadu šedivého popela na zčernalé trávě. Z medonosné obludy zůstala jenom dokonale vypreparovaná zrůdná hlava zalitá do průhledné hmoty. Byla určena pro Captonské kosmozoologické muzeum.
Fokin popřál Mbogovi dobré ráno a zalezl rychle zpátky do stanu dospávat, jenomže se srazil s Kornovem. „Kampak,“ zeptal se Komov. „Samozřejmě obléknout,“ důstojně odpověděl Fokin. Bylo svěží průzračné jitro, jenom na jihu na nafialovělé obloze stála nehybně rozcuchaná oblaka. Komov seskočil do trávy a šel chystat snídani. Chtěl dělat smažená vajíčka, ale brzy zjistil, že nemůže najít máslo.
„Borisi,“ zavolal, „kde je máslo?“
Fokin byl právě v podivné pozici, zabýval se jógou.
„Nemám ponětí,“ řekl hrdě.
„Měls přece včera službu.“
„Jo… službu… Pak musí být máslo tam, kde bylo včera večer.“
„A kde bylo včera večer?“ zeptal se znovu Komov podrážděně.
Fokin si s viditelnou nespokojeností uvolňoval hlavu, kterou měl pod pravým kolenem.
„Copak já vím?“ řekl. „Přece jsme pak znovu všechno přestavovali.“
Komov povzdychl a začal trpělivě prohledávat bednu za bednou. Máslo nenašel. Pak tedy přistoupil k budově a stáhl Fokina za nohu dolů.
„Kde je máslo?“ zeptal se.
Fokin otevřel ústa, ale vtom vyšla za rohem Táňa v blůzce bez rukávů a v krátkých kalhotách. Měla mokré vlasy.