Страница 54 из 67
„Hmmm,“ řekl Rju. „Snad… Ale teď vás zvu ke mně.“
Archeologové se předem sklonili a zamířili k nízkým dveřím. Mboga šel jako poslední, jako jediný téměř nemusel hlavu sklánět.
Rju se zdržel na prahu. Rozhlédl se a uviděl udupanou půdu, zažloutlou sešlapanou trávu, fádní hranici litoplastu a pomyslel si, že to tu skutečně páchne spáleninou.
Město se skládalo z jediné ulice, velice široké, zarostlé hustou trávou. Ulice vedla téměř přesně po rovníku a končila poblíž řeky. Komov se rozhodl rozbít tábor uprostřed města. S prací začali ve tři hodiny místního času (den a noc na Leonidě znamenalo sedmadvacet hodin a několik minut).
Vedro jako kdyby se vystupňovalo. Naprosté bezvětří, nad šedými souběžnými budovami se chvěl horký vzduch, jenom v jižní části města, nedaleko řeky, bylo nepatrně chladněji. Fokin se o tom vyjádřil, že to tu voní senem a trochu jako na chlorelové plantáži.
Komov vzal Mbogu a Rju, který se jim nabídl, že pomůže, sedl do vrtulníku a vydal se k výsadkovému modulu pro zařízení a potraviny, zatímco Taťána s Fokinem se zabývali fotografováním města. Zařízení moc neměli, takže všechno převezli nadvakrát. Když přiletěli prvně, Fokin, který pomáhal při vykládání, oznámil, že všechny budovy ve městě si jsou svými rozměry velice podobné. ‚To je velice zajímavé,‘ řekl zdvořile Rju. ‚To dokazuje,‘ oznámil Fokin, ‚že všechny budovy mají jedno a totéž určení. Teď zbývá už jenom zjistit,‘ dodal v hlubokých úvahách,jaké určení to je!‘
Když se vrtulník vrátil podruhé, Komov uviděl, že Táňa s Fokinem vztyčili vysokou tyč a na ní vyvěsili neoficiální vlajku Hledačů — bílou plochu se sedmihra
Prvně ji vztyčili nad kruhovými ulicemi prázdného města na Marsu. Tehdy ještě panovaly názory, že město i sputniky Marsu jsou přírodního původu. Tehdy ještě i ti nejodvážnější Hledači považovali město i sputniky za jediné stopy tajuplně zmizelé marťanské civilizace. Pak lidé museli prolétat mnoho parseků, překopat mnoho půdy, než došli k jediné hypotéze: prázdná města a opuštěné sputniky jsou dílem bytostí z daleké neznámé soustavy planet A pak přišlo tohle město na Leonidě…
Komov vyvalil z kabiny vrtulníku poslední balík, seskočil do trávy a prudce zabouchl dveře. Rju k němu přistoupil a shrnoval si rukávy:
„Teď dovolte, Ge
„Samozřejmě,“ řekl Komov. „Děkuji, Rju. Zajděte k nám na večeři.“
Rju pohlédl na hodinky a řekl: „Děkuju, ale neslibuji vám to.“
Mboga si opřel karabinu o zeď nejbližší budovy, nafukoval stan rovnou uprostřed ulice. Zakýval na Vasedu a usmál se na Komova, až se mu rozšířily bledé rty na vrásčité tváři.
„Skutečně dokonalá planeta, Ge
Ukázal hlavou na Fokina a Táňu. Oba archeologové kolem sebe vyšlapali trávu a měli teď práci se stavbou expresní laboratoře. Inženýrka měla na sobě hedvábné tričko a krátké kalhoty. Její těžké boty stály v plné kráse na střeše budovy, kombinéza se povalovala vedle na balících. Fokin v trenýrkách si zuřivě přetahoval přes hlavu propocenou bundu.
„Pane bože,“ říkala Táňa, „jak jsi to zapojil akumulátory?“
„Hned to bude, Táněčko,“ zamumlal Fokin.
„Kdepak, tohle není Pandora,“ řekl Komov. Vytáhl z balíku druhý stan a začal k němu připojovat odstředivé čerpadlo. ‚No jo, to není Pandora,‘ pomyslel si a vzpomínal, jak se na Pandoře prodírali temnými džunglemi, jak měli na sobě těžké obleky s dokonalou ochranou, jak jim ruce vytahoval neskladný dezintegrátor s uvolněnou pojistkou. Pod nohama jim to čvachtalo, při každém kroku se na všechny strany rozbíhala nejrůznější mnohonohá havěť a nad hlavou spleteninou lepkavých větví jim svítila dvě krvavá slunce stojící blízko sebe. Kdyby tak šlo jenom o Pandoru! Na všech planetách, které měly atmosféru, postupovali Hledači i Výsadkáři s maximální opatrností, hnali před sebou řadu průzkumných robotů, samohybných kybernetických laboratoří, toxikoanalyzátory, kondenzovaná mračna univerzálních virofobů. Okamžitě po přistání musel kapitán korábu termitem vypálit bezpečnostní plochu. Za největší zločin byl považován návrat na koráb bez předběžné dezinfekce a dezinsekce. Neviditelné zrůdy horší než mor a lepra číhaly na neopatrné. Tak tomu bylo před pouhými třiceti lety.
Tak to mohlo být i nyní na dokonalé planetě Leonidě. Tady je také mikrofauna, a je velice bohatá. Avšak před třiceti lety nalezl maličký doktor Mboga na strašné planetě Pandoře „baktérii života“, profesor Karpenko odhalil na Zemi bioblokádu. Jedna injekce de
Když se slunce sklánělo k západu a nebe na východě se z bělavé barvy změnilo na tmavofialovou, usedli k večeři. Napříč ulice stály tři stany, balíky a bedny se zařízením byly pečlivě naskládány podél zdi jedné z budov. Fokin vzdychal a připravoval večeři. Všichni měli hlad, proto se rozhodli na Rju nečekat. Z tábora ho bylo vidět, jak sedí na střeše své laboratoře a něco provádí s anténami.
„Nevadí, něco mu necháme,“ slíbila Táňa.
„Ale co,“ namítl Fokin, když si pochutnával na telecím mase, „až mu vytráví, tak přijde.“
„Ten vrtulník jsi nepostavil moc šikovně, Geňo,“ řekla Táňa. „Nevidíme takhle vůbec na řeku.“
Všichni najednou pohlédli na vrtulník. Bylo tomu skutečně tak.
„Krásný výhled na řeku je ze střechy,“ řekl chladnokrevně Komov.
„To není pravda,“ řekl Fokin, který seděl k řece zády, „vůbec se není na co dívat.“
„Jak to, že ne?“ namítl Komov. „Copak na to telecí nevidíš?“
Po jídle si Fokin lehl na záda a díval se do nebe.
„Já teď zrovna přemýšlím,“ začal uvažovat a utíral si při tom vousy ubrouskem, „jak se do těch hrobů dostaneme?“ Zapíchl prst ve směru nejbližší budovy. „Budeme to kopat, nebo zeď prořízneme?“
„To přece není žádný problém,“ řekl líně Komov. „Problém je, jak se dovnitř dostávali ti, co to postavili. Ti taky rozřezávali zdi?“
Fokin zamyšleně pohlédl na Komova a zeptal se: „Co ty o nich vlastně víš? Ti se třeba dovnitř vůbec dostávat nemuseli.“
„Jasně,“ řekla Táňa. „Nová myšlenka stavitelská. Člověk si sedl na trávu, udělal si kolem dokola zdi a strop a… a…“
„A odešel,“ dokončil to Mboga.
„A co když to skutečně jsou hrobky?“ řekl Fokin vyzývavě. Chvíli tu myšlenku všichni vážili.
„Jak to vypadá s rozborem, Taťáno?“ zeptal se Komov.
„Vápenec,“ řekla Táňa. „Uhličitan vápenatý. Se spoustou příměsí, přirozeně. Víte ale, čemu se to všechno nejvíc podobá? Korálovým útesům. A ještě pravděpodobnější je to, že celá budova se skládá z jednoho jediného kusu…“
„Monolit přírodního původu.“
„Přírodní původ!“ zvolal Fokin. „Charakteristická zákonitost: když se objeví nové stopy, hned se najde někdo, kdo prohlásí, že je to dílo přírody…“
„Zítra vezmeme intravizor a uvidíme,“ slíbila Táňa. „Nejdůležitější je, že vápenec nemá nic společného s jantarinem, ze kterého je postaveno město na Marsu. A taky na Vladislavě.“
„To pak znamená, že se ještě někdo potuluje po planetách,“ řekl Komov. „Bylo by dobré, kdyby nám po sobě zanechali něco podstatnějšího.“
„Najít tak knihovnu,“ vydechl Fokin. „Nebo nějaké stroje!“ Chvíli se odmlčeli. Mboga si nacpával krátkou dýmku. Seděl teď na bobku a zamyšleně se díval nad stany do světlé oblohy. Jeho drobná tvář pod bílým šátkem vyjadřovala naprostý klid a vyrovnanost.