Страница 53 из 67
„Vítám vás, Fokine,“ řekl Rju.
„A tohle je Taťána Palejová, inženýrka-archeoložka,“ řekl Komov.
Rju přistoupil blíže a zdvořile sklonil hlavu. Archeoložka měla šedé odvážné oči a oslnivě bílé zuby. Ruku měla pevnou a hrubou. Velká kombinéza na ní plandala.
„Říkají mi Táňa,“ řekla.
„Rju Vaseda,“ řekl Rju. „Rju je jméno, Vaseda příjmení.“
„Mboga,“ řekl Komov. „Biolog a lovec.“
„Kde je?“ zeptal se Rju. „Ach promiňte, prosím. Moc se omlouvám.“
„To nevadí, soudruhu Vasedo,“ řekl Mboga. „Buďte zdráv!“
Mboga byl trpaslík z Konga a nad trávou byla vidět jenom jeho černá hlava pevně převázaná bílým šátkem. Hned vedle hlavy trčela z trávy hlaveň pušky.
„Tohle je Lovec Tora,“ řekla Táňa.
Rju se musel sklonit, aby mohl stisknout ruku Lovci Torovi. Teď věděl, kdo je to Mboga. Lovec Tora je člen výboru pro ochranu života na jiných planetách. Biolog, který odhalil „baktérii života“ na Pandoře. Zoopsycholog, který ochočil zrůdné marťanské „sora-tobu chiru“, létající pijavice. Rju byl z toho, co udělal, velice rozpačitý.
„Jak vidím, jste beze zbraně, soudruhu Vasedo,“ řekl Mboga.
„Mám jenom pistoli,“ řekl Rju, „ale je strašně těžká.“
„Rozumím.“ Mboga souhlasně pokýval hlavou a rozhlédl se. „Přece jen zapálili step,“ řekl potichu.
Rju se ohlédl. Od pahorku až k obzoru se táhla rovina porostlá nádhernou šťavnatou trávou. Tři kilometry od pahorku tráva hořela, zapálil ji reaktor výsadkového modulu. K vybílenému nebi stoupaly husté chuchvalce bílého dýmu. Skrze kouř bylo nejasně vidět výsadkový modul — tmavé vajíčko na třech roztažených nohách. Kolem modulu se černal široký vypálený kruh.
„Za chvíli to přestane hořet,“ řekl Rju. „Je tu hodně vlhko. Pojďte, ukážu vám vaše panství.“
Vzal Kornova za ruku a vedl ho kolem vrtulníku na druhou stranu pahorku. Ostatní šli za nimi. Rju se několikrát ohlédl, s úsměvem na ně kývl a trpce řekl:
„Když člověk vyvede něco takového při přistání, nikdy to není pěkný pohled.“
„Za chvíli to zhasne,“ opakoval Rju.
Za sebou slyšel, jak se Fokin stará o archeoložku: ‚Opatrně, Táněčko, tady je zřejmě nějaká hrouda…‘ ‚To vidím taky,‘ odpověděla archeoložka. Jen koukej na cestu sám.‘
„Tak tady je vaše panství,“ řekl Rju.
Zelenou rovinu protínala široká klidná řeka. V zátočině u řeky se leskla střecha.
„To je moje laboratoř,“ řekl Rju.
Vpravo od laboratoře stoupaly sloupy červeného a černého kouře.
„Tam se staví sklad,“ řekl Rju.
Bylo vidět, jak se tam pohybují nějaké stíny. Na okamžik se zjevil obrovský neobratný stroj na pásech.
„A tamhle je město,“ řekl Rju.
Od základny k městu to bylo něco přes kilometr. Z pahorku vypadaly budovy jako šedivé přízemní cihly. Šestnáct šedivých plochých kvádrů vyčnívajících ze zelené trávy.
„Skutečně,“ řekl Fokin, „to je nevídané.“
Komov mlčky přikývl. Toto město se v nejmenším nepodobalo ostatním. Před objevením Leonidy se Hledači — pracovníci komise pro zkoumání stop po jiných civilizacích ve vesmíru — setkali jenom se dvěma městy. Bylo to opuštěné město na Marsu a na Vladislavě. Obě byla zcela zjevně dílem jednoho stavitele: válcové, mnoho pater pod zem vedoucí budovy ze svítivé křemičité organické látky rozmístěné v soustředných kruzích. A tohle město na Leonidě bylo docela jiné. Dvě řady šedivých krabic z pórovitého vápence.
„Vy jste tam byl po Gorbovském?“ zeptal se Komov.
„Ne,“ odpověděl Rju, „nebyl jsem tam ani jednou. Ostatně jsem na to ani neměl čas. Navíc nejsem přece žádný archeolog, jsem fyzik zabývající se studiem atmosféry. A navíc mě Gorbovskij žádal, abych tam nechodil.“
Od stavby k nim dolehl výbuch, do vzduchu vyletěla hustá, červená oblaka dýmu, skrze která bylo vidět hladké zdi vybudovaného skladu. Pak bylo vidět, jak se kybernetické stroje seřadily a zamířilily k řece.
„Kam to jdou?“ zvědavě se zeptal Fokin.
„Jdou se koupat,“ řekla Táňa.
„Budou teď srovnávat zával,“ vysvětlil Rju. „Sklad už je téměř hotový. Celý jejich systém dostane jiný program. Budou stavět hangár a vodovod.“
„Vodovod?!“ nadšeně řekl Fokin.
„Přesto by bylo lepší posunout základnu dál do města,“ řekl váhavě Komov.
„To je rozhodnutí Gorbovského,“ řekl Rju. „Není vhodné vzdalovat se příliš od základny.“
„To je správné,“ souhlasil Komov. „Jenom aby kybernetické stroje nepoškodily město…“
„Co vás to vede. Vůbec se tam nedostanou.“
„To je ale dokonalá planeta!“ řekl Mboga.
„Ano,“ radostně přitakal Rju. „Řeka, vzduch, zeleň, žádní komáři, žádný škodlivý hmyz…“
„Úplně dokonalá planeta,“ opakoval Mboga.
„Dá se tu koupat?“ zeptala se Táňa.
Rju pohlédl na řeku. Byla nazelenalá, kalná, byla to ale opravdová řeka s opravdovou vodou. Leonida byla první planetou, na níž byl vzduch vhodný k dýchání a opravdová voda.
„Já si myslím, že ano,“ řekl Rju. „Je tedy pravda, že já sám jsem se nekoupal, ale to proto, že jsem neměl čas.“
„To my se budeme koupat každý den,“ řekla Táňa.
„Aby ne!“ zvolal Fokin. „Každý den! Třikrát de
„Tak jo,“ řekl Komov. „A co je to tamhle?“ Ukázal prstem na spoustu plochých pahorků na obzoru.
„To nevím,“ řekl Rju. „Tam ještě nikdo nebyl. Walkenstein zničehonic onemocněl a Gorbovskij musel odletět. Stačil mi tu vyložit jenom zařízení a byl pryč.“
Chvíli stáli mlčky a dívali se na pahorky na obzoru. Pak Komov řekl:
„Za takové tři dny si vyletím podél řeky.“
„Jestli tu jsou ještě nějaké stopy,“ řekl Fokin, „pak je musíme hledat poblíž řeky.“
„To jistě,“ zdvořile souhlasil Rju. „Teď ale pojďme ke mně.“
Komov se ohlédl na vrtulník.
„Nevadí, klidně tu může zůstat,“ řekl Rju. „Hroši na tyhle kopce nechodí.“
„Cože?“ řekl Mboga. „Hroši?“
„Já jim tak říkám. Zdálky připomínají hrochy, zblízka jsem je ovšem neviděl.“
Začali sestupovat z pahorku.
„Na druhé straně je tráva nesmírně vysoká, viděl jsem jim jenom hřbety.“
Mboga šel vedle Rjua měkkým pružným krokem. Tráva jako by ho obtékala.
„Pak tu jsou ještě ptáci,“ pokračoval Rju. „Jsou velcí a někdy létají strašně nízko. Jeden mi málem srazil lokátor.“
Aniž zpomalil, Komov pohlédl na oblohu a zaclonil si oči.
„Musím odeslat radiogram na Slunečnici. Nemohl bych použít vaší vysílačky?“
„Beze všeho,“ řekl Rju. „Víte, Percy Dixon chtěl jednoho zastřelit, mluvím zase o těch ptácích, ale Gorbovskij to nedovolil.“
„A proč?“ zeptal se Mboga.
„To nevím,“ odpověděl Rju. „Gorbovskij se strašně rozzlobil a chtěl dokonce všem odebrat pušky.“
„Nám je odebral,“ řekl Fokin. „Byl z toho veliký skandál na Radě. Prostě to bylo dost trapné a Gorbovskij nás všechny odrovnal svou autoritou.“
„Jedině u Lovce Tory se mu to nepodařilo,“ poznamenala Táňa.
„Ano, já jsem si pušku vzal,“ řekl Mboga. „Já ale Gorbovského chápu. Tady člověka ani nenapadne střílet.“
„Stejně má ale Gorbovskij někdy podivné nápady,“ dal se slyšet Fokin.
„To je možné,“ řekl Rju zdrženlivě.
Došli k prostorné kopuli laboratoře s nízkými kulatými dveřmi. Nahoře se otáčely v různých směrech tři zamřížované mísy lokátorů.
„Tak tady si můžete postavit stany,“ řekl Rju. „A když budete potřebovat, dám příkaz strojům a ty vám postaví něco solidnějšího.“
Komov pohlédl na kopuli, podíval se na oblaka zarudlého a černého dýmu za laboratoří, pak se ohlédl na šedivé střechy a řekl provinile:
„Poslyšte, Rju, mám obavy, že bychom vám tu překáželi. Co kdybychom se usadili rovnou ve městě?“
„Pak je to tu cítit nějakou spáleninou,“ dodala Táňa, „a já se navíc bojím kybernetických strojů…“
„Já se jich bojím taky,“ řekl rozhodně Fokin.
Rju uraženě pokrčil rameny.
„Jak si přejete,“ řekl, „podle mého tu je velmi hezky.“
„My si postavíme stany,“ řekla Táňa, „pak se k nám přestěhujete. Uvidíte, že se vám to bude líbit.“