Poledne, XXII. století

‚Šedesát dva krát dvacet jedna,‘ usilovně přemýšlel Kočin, celý červený a zpocený vzteky. ‚To máme… To máme… Šestkrát dva… To tedy lžeš, dědečku, tolik ti být nemůže… A vůbec… Na půlnočním nebi anděl se vznáší… Kdo to napsal? Lermontov…‘

Nad městem se rozlehl ochraptělý hlas z reproduktoru: „Soudruzi, pozor! Vysíláme upozornění místní mikrobiologické stanice. Od devíti třiceti do deseti pěti bude nad východním cípem ostrova Kotlin středně silně pršet. Západní hranice deště — kraj parku.“

„Jsi předvídavý, Seversone,“ řekl Peters, „vzal sis kabát.“

„Vůbec nejsem předvídavý,“ zavrčel Severson. „Jednoduše jsem si přečetl hlášení meteorologů už v šest ráno, když se o počasí ještě dohadovali…“

‚Tak takhle je to!‘ nadšeně si pomyslel Kočin.

„Ty jsi výborný reader,“ s úctou v hlase řekl Peters.

„Nesmysl!“ stroze odpověděl Severson. „Třiadvacet kilometrů. Ty bys taky tu myšlenku dokázal zachytit, ale tys spal. Já trpím nespavostí na tomhle ostrově věčné mlhy.“

Když došli na okraj městečka, dohnal je třetí reader. Byl to mladý člověk, na první pohled imponující, s pěstěnou sebejistou tváří. Malebně se zahalil do módní zlaté tógy. Doprovázel ho Péťa Bystrov.

Zatímco si readři mlčky vyměňovali pozdravy, Péťa Bystrov na ně kradmo pohlédl, přejel si rukou po krku a jenom rty řekl:

„Je to se mnou špatné!“

Kočin rozhodil rukama.

Kočin s Bystrovem zpomalili a následovali je několik kroků pozadu. Najednou Severson vykřikl nakřáplou fistulí:

„Račte laskavě mluvit nahlas, McConti! Račte mluvit slovy v přítomnosti mladých lidí — nereadrů!“

„Seversone, dědo!“ řekl Peters a káravě na něho pohlédl.

McConti elegantním pohybem mávl cípem tógy a pohrdavě řekl:

„Klidně to mohu opakovat i slovy. Nemám co skrývat. Nemohu nic zachytit v těch nesmyslných komorách. Tam ani není co zachytit. Ujišťuji vás, že tam ani není co zachytit.“

„To se vás netýká, mladíku!“ pronikavě vykřikl Severson. „Jsem z vás nejstarší, přesto tady sedím a budu sedět tak dlouho, dokud to vědci budou potřebovat. Jestli od nás vědci jednou chtějí, abychom tu seděli, pak k tomu mají důvod. (,Seversone, dědo!‘ řekl Peters.) Ano, je to samozřejmě nudnější než sedět na křižovatkách zahalený do nepřístojného zlatého hábitu a poslouchat cizí myšlenky! A pak ohromovat děvčata! Nehádejte se se mnou, McConti, vy to děláte!“

McConti povadl a chvíli šli všichni mlčky. Pak Peters řekl:

„McConti má bohužel pravdu. Nemyslím v tom, že naslouchá cizím myšlenkám, samozřejmě… Já v té komoře taky nedokážu nic zachytit. A ty taky ne, dědo Seversone. Mám obavy, že pokus nedopadne dobře.“

Severson něco nesrozumitelného zabručel.

…Těžká deska z titanu pokrytá z obou stran vrstvou mezohmoty pomalu sjížděla dolů a Peters zůstal sám. Usedl do křesla před prázdným stolkem a připravoval se na deset hodin nepřetržité nudy. Podle podmínek celého experimentu se nedoporučovalo ani číst, ani psát. Bylo zapotřebí jenom sedět a „poslouchat“ ticho. Ticho to bylo naprosté. Mezohmota nepropustila zvenku ani jedinou myšlenku a tady v té komoře Peters prvně v životě pociťoval zvláštní nepříjemný pocit hluchoty. Zřejmě ani konstruktér těchto komor neměl potuchy, jak vhodné bylo pro tento pokus takové ticho. „Ohluchlý“ reader chtě nechtě naslouchal a snažil se zachytit aspoň náznak signálu. Navíc konstruktéři nevěděli, jaké utrpení znamená pro readry, kteří byli zvyklí neustálému hluku lidských myšlenek, odsedět v hluché komoře deset hodin. Peters pojmenoval tuto komoru mučírnou, mnozí readři se toho chytli a pojmenování převzali.

‚Odseděl jsem si tu už sto deset hodin,‘ uvažoval Peters. ‚S dnešním dnem to bude už sto dvacet. A nic. Ani stopa po neblaze proslulém „spojovém poli“, na které tak myslí chudáci naši fyzici. Přesto ale — víc než sto hodin, to je už jaksepatří hodně. Na co jenom spoléhají? Sto readrů, každý si tu odseděl přibližně sto hodin, to je deset tisíc hodin. Deset tisíc hodin bez jakéhokoli užitku. Chudáci, chudáci fyzici! A chudáci, chudáci readři! A chudáci moji bobři! Pet Belentin je smrkáč, chlapeček, zoolog úplně na nic… V kostech cítím, že přijde s krmením pozdě. S dekádou se zcela jistě opozdí. Musím mu dnes večer poslat ještě jeden radiogram. Je ale paličatý jako osel, nechce ani slyšet o yukonské specifice… Winter je taky smrkáč, mamlas!‘ Peters začal mít vztek. ‚A Yudgin je paličatý, hloupý zelenáč… Bobry musí mít člověk rád. Mít je rád něžně. Celým svým srdcem. Aby sami vylézali k člověku na břeh a strkali mu tlamičky do dlaní. Mají takové krásné legrační tlamičky… Ale tihleti… chovatelé kožišinové zvěře nosí v hlavě jenom jediné… Chov kožišinové zvěře! Jak z jednoho bobra stáhnout dvě kůže. A ještě mu nechat narůst třetí! Ach, Harry! nejsi tu se mnou… Harry, můj chlapče, jak je mi bez tebe těžko, kdybys to jen tušil!

Jako dnes si to pamatuji, přišel ke mně… Kdy to jen bylo? V lednu… bylo to v únoru… ve sto devatenáctém. Přišel a oznámil mi, že odchází jako dobrovolník na Venuši. Řekl k tomu: — Nezlob se, táto, ale naše místo je teď tam. — Pak dvakrát přiletěl — ve sto jednadvacátém a ve sto pětadvacátém. Staří bobři si ho pamatovali, on si zase pamatoval do jednoho je. Všechno mi řekl, že přijel, protože se mu stýská, ale já jsem věděl, že se přijíždí léčit. Ach, Harry, Harry, mohli bychom teď vzít všechny naše dobré bobry a vybudovat skvělou farmu na Venuši! Teď už je to možné. Teď už se tam převáží spousta různých zvířat… Ty ses toho nedožil, chlapče.‘

Peters vytáhl kapesník, promnul si oči, vstal a začal chodit po komoře. ‚Zatracená hloupá klec…! Jestlipak nás tu budou ještě držet dlouho?‘ Uvědomil si, že se teď takhle zmítá ve své komoře celá stovka readrů. Starý křikloun Severson, který chce být současně jedovatý jako žluč, ale současně i hodný. A ješitný McConti. Kde se berou takoví lidé, jako je McConti? Zřejmě se mohou vyskytnout jenom mezi readry. Protože tahleta vlastnost, ať si tomu říká kdo chce jak chce, je zrůdnost. Naštěstí takoví, jako je McConti, jsou výjimkou i mezi readry. Mezi profesionálními readry takoví vůbec nejsou. Třeba takový Jura Rusakov, reader pro Dálkové spojení. Ve stanicích Dálkového spojení je mnoho profesionálních readrů, ale říká se, že Jura Rusakov je z nich nejlepší. Říká se, dokonce, že je to nejlepší reader na světě. Dokáže zachytit i směr. To dokáže jen málokdo a málokdy. Je readrem od nejútlejšího dětství a od nejútlejšího dětství o tom ví. Přesto je to veselý a hodný chlapec. Dobře ho vychovali, nedělali z něho už od dětství génia a výjimečného člověka. Největším neštěstím pro dítě jsou nadmíru zamilovaní rodiče. Jeho však vychovávala škola, je to nesmírně hodný chlapec. Říká se o něm, že plakal, když přijímal poslední signály z Lovce. Na Lovci zůstal po katastrofě jenom jediný živý člověk — mladý praktikant Valter Saroňan. Velice nadaný mladík, bylo to jasné. Měl železnou vůli. Byl zraněn, umíral a rozhodl se hledat příčinu katastrofy… a našel ji!

Peters zpozorněl. Připadalo mu, že slyší nějaký vedlejší zvuk, jako kdyby nějaký neslyšitelný stín mu přejel vědomím. Ne. Byla to jenom ozvěna od zdí. Zajímavé je, jak by asi přece jenom očekávané TO vypadalo, kdyby existovalo? Georgi tvrdí, že teoreticky by se mělo vnímat jako šum. Nedokáže ale přirozeně vysvětlit, co to ten šum je, a když se o to pokusí, okamžitě sklouzne do matematiky nebo uvádí nepřesvědčivé analogie s rádiem. Fyzici teoreticky vědí, co to je šum, ale nemají o něm žádnou smyslovou představu, readři nemají průpravu teoretickou, slyší ten šum třeba dvacetkrát de

Peters si sedl a natáhl nohy. To si tedy fyzici vymysleli zábavu: lovit duchy z jiného světa. Pohlédl na hodinky. Uplynulo teprve třicet minut. Co se dá dělat, když musíme lovit duchy, tak budeme lovit duchy. Budeme poslouchat.