Poledne, XXII. století

Přesně v sedmnáct nula nula Peters přistoupil ke dveřím. Těžká deska z titanové oceli se zvedla a do Petersova vědomí se prodral vichr bouřlivých cizích myšlenek. Jako vždycky uviděl napjaté, vyčkávavé tváře fyziků, jako vždycky zavrtěl záporně hlavou. Bylo mu nevýslovně líto těchto mladých šikovných lidí, jak to bude zajímavé, když se rovnou na prahu usměje a řekne: ‚Spojové pole existuje, zachytil jsem je.‘ Co se dá ale dělat, jestli ‚spojové pole‘ buď neexistuje, nebo jestli je nad lidské síly readrů zachytit je.

„Nic,“ řekl nahlas a vykročil na chodbu.

„To mě mrzí,“ řekl jeden z fyziků rozladěně. Vždycky říkal totéž — to mě mrzí.

Peters k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno.

„Poslyš,“ řekl mu, „není toho už dost? Třeba jste udělali nějakou chybu.“

Fyzik se strojeně usmál.

„Ale co vás vede, soudruhu Petersi!“ řekl. „Pokusy teprve začínají. Na začátku jsme ani nic jiného nečekali… Zesílíme aktivizaci… ano, aktivizaci… Jenom kdybyste souhlasili a počkali…“

„Musíme shromáždit rozsáhlý statistický materiál,“ řekl jiný fyzik. „Jenom pak můžeme udělat nějaké závěry… Moc na vás spoléháme, soudruhu Petersi, na vás osobně a na vaše přátele…“

„Ano,“ řekl Peters, „samozřejmě.“

Dobře věděl, že na nic jiného nespoléhají. Jenom na zázrak. Ale co když… Všechno se může stát.

O POUTNÍCÍCH A CESTOVATELÍCH

Voda v hloubce nebyla příliš studená, přesto jsem slušně prostydl. Seděl jsem na dně rovnou pod strží, celou hodinu opatrně otáčel hlavou a upřeně se díval do nazelenalého kalného šera. Musel jsem sedět bez hnutí, protože septopodi jsou živočichové bázliví a nedůvěřiví, dají se zastrašit sebeslabším zvukem, prudším pohybem, pak jsou najednou pryč a vrátí se až v noci, a to je lepší se s nimi vůbec nesetkávat.

Pod nohama mi rejdil úhoř, snad desetkrát přeplul kolem mne vážný pruhovaný okoun a pořád se vracel. Pokaždé se zastavil a poulil na mne své bezmyšlenkovité veliké oči. Jakmile odplul, nad hlavou se mi objevilo hejno stříbřitých drobných rybek, které si z prostoru nade mnou udělalo pastviště. Kolena i ramena jsem měl celá zdřevěnělá, obával jsem se jenom, aby Maška, když se mě ještě nedočkala, nešla také do vody a nechtěla mě hledat a zachraňovat. Nakonec jsem si tak jasně představil, jak čeká rovnou u vody, jak jí je strašně, jak se chce potopit a najít mě, že jsem se rozhodl sám vylézt ven, ale z rostlinstva asi dvacet kroků ode mne konečně vyplaval septopod.

Byl to poměrně velký exemplář. Objevil se bezhlučně a hned se jako přízrak hrnul kulatým šedivým trupem dopředu. Bělavý plášť měkce, jakoby uvolněně a bezvládně pulsoval, naplňoval se vodou a hned zase vyprazdňoval, zlehka se kolébal ze strany na stranu. Konce pokrčených rukou se podobaly velikým kusům starých hadrů, táhly se za tělem a v soumraku se matně leskla škvíra stářím uzavřeného oka. Plaval si pomalu v podivně výhružné strnulosti, jak to mají v tuto de

Pomalu a plynule jsem zvedl značkovač, pohnul hlavní a zamířil na vydutá záda. Stříbřitý drobný předmět se najednou mihl a pak zmizel a mně připadalo, že se víčko nad obrovitým skelnatým okem zachvělo. Uvolnil jsem kohoutek a okamžitě jsem se odrazil ode dna, abych se chránil před jedovatou sépií. Když jsem znovu pohlédl dolů, septopoda jsem neviděl, jenom celistvý modročerný oblak se šířil vodou a potahoval dno. Vynořil jsem se na hladinu a plaval ke břehu.

Byl horký den bez mráčku, nad vodou se vznášel chvějivý opar, obloha byla prázdná a bílá, jenom za lesy se tyčily jako věže nehybné šedomodré mračné hrady.

V trávě před naším stanem seděl neznámý člověk v pestrých plavkách, kolem hlavy měl ovázaný šátek. Byl opálený a vypadal, jako kdyby byl samý sval, ve skutečnosti byl však neuvěřitelně šlachovitý, jako kdyby měl pod kůží spletena lana. Na první pohled bylo možno poznat, že je to člověk nadmíru silný. Před ním stála moje Máša v modrých plavkách — dlouhé nohy, černá, s drdolem vyrudlých vlasů nad vystouplými obratly. Kdepak, neseděla nad vodou v očekávání svého otce, vášnivě něco povídala tomu šlachovitému strejdovi a mávala přitom rukama. Bylo mi až trapné, že mě sama neuviděla. Ale ten strejda si mě všiml. Rychle otočil hlavu, chvíli se díval, pak se usmál a zamával otevřenou dlaní. Maška se obrátila a radostně vykřikla:

„Tak tady ho máte!“

Vyškrábal jsem se na trávu, stáhl si masku a otřel si obličej. Strejc mě s úsměvem pozoroval.

„Kolik jsi jich označkoval?“ zeptala se Maška věcně.

„Jednoho.“ Čelisti jsem měl celé ztuhlé.

„Prosím tě,“ řekla Máša. Pomohla mi stáhnout akvastat a já jsem se roztáhl na trávě. „Včera označil dva,“ vysvětlovala Máša. „Předevčírem čtyři. Jestli to půjde takhle dál, budeme muset odjet k jinému jezeru.“ Vzala ručník a začala mi třít záda. „Jsi jako čerstvě mražený houser,“ oznámila mi. „Tohle je Leonid Andrejevič Gorbovskij. Je to astroarcheolog. A tohle je, Leonide Andrejeviči, můj otec. Jmenuje se Stanislav Ivanovič.“

Šlachovitý Leonid Andrejevič zakýval hlavou a usmíval se.

„Pěkně jste tam prostydl,“ řekl. „A tady je tak nádherně — slunce, travička…“

„Za chvilku to přejde,“ řekla Máša a třela mi záda, seč mohla. „Je to v podstatě veselý člověk, jenom strašně prostydl…“

Bylo mi jasné, že tu o mně napovídala kdovíco a teď usiluje o to, aby mi nepokazila reputaci. Ať se snaží. Neměl jsem na nic podobného čas — cvakaly mi zuby.

„My jsme tu s Mášou o vás měli strach,“ řekl Gorbovskij. „Dokonce jsme se chtěli potopit za vámi, jenže já to neumím. To vy si asi nedovedete představit člověka, který se při práci nemusel ještě ani jednou potápět…“ Svalil se na záda, otočil se na bok a podepřel se o ruku. „Zítra odlétám,“ sdělil důvěrně. „A nemám potuchy, kdy si zase budu moci poležet na travičce u jezera a kdy se budu moci potápět s akvastatem…“

„Tak do toho,“ navrhl jsem mu.

Pozorně prohlédl na akvastat a sáhl si na něj.

„To jistě,“ řekl a lehl si na záda.

Založil si ruce za hlavu, díval se na mě a pomalu mrkal řídkými řasami. Bylo v něm něco neuvěřitelně přitažlivého. Nedokážu ale říct, co to bylo. Snad to byly oči — důvěřivé, trochu posmutnělé. Nebo to, že mu odstávalo ucho od šátku a působilo tak legračně. Když se na mě vynadíval, sklouzl pohledem na modrou vážku houpající se na trávě. Rty se mu něžně protáhly, jako kdyby chtěl zapískat.

„Vážka…“ řekl. „Malinká vážka. Modrá… Od jezera… Kráska… Pozorně si sedí, kouká, kde by co slupla…“ Vztáhl k ní ruku, ale vážka sklouzla z trávy a obloukem odletěla k rákosí. Sledoval ji pohledem a pak znovu ulehl. „Je to všechno moc složité, přátelé,“ řekl a Maška se do něho hned vpila kulatýma očima. „Je přece dokonalá, nádherná a vším spokojená. Snědla mouchu, rozmnožila se a zbývá jí čas i na umření. Jednoduché, nádherné, racionální. Žádná duševní nejistota, žádné trápení pro lásku, ani uvědomělost, ani smysl pro existenci…“

„Stroj!“ řekla najednou Maška. „Nudné kybernetické zařízení.“

Tak tohle je moje Maška! Málem jsem se rozchechtal, ale udržel jsem se, jenom jsem zafuněl, připadlo mi, že se na mě nespokojeně podívala.

„Nudný,“ souhlasil Gorbovskij. „Právě. A teď si, soudruzi, představte jedovatou žlutozelenou vážku s červenými příčnými pruhy, s rozpětím křídel sedm metrů, odporný černý sliz na čelistích… Představujete si to?“ Zvedl obočí a pohlédl na nás. „Vidím, že jste si to nepředstavili. Utíkal jsem před nimi jako šílený, a to jsem držel v rukou zbraň… A tak se naskýtá otázka — co mají společného tahle dvě nudná kybernetická zařízení?“

„Ta zelená,“ řekl jsem, „ta je z jiné planety, že je to tak?“