Poledne, XXII. století

Tato teorie byla vypracována dlouho před tímto pokusem. Představovala svět v podobě nekonečného souhrnu vzájemně se pronikajících prostorů s naprosto rozdílnými fyzikálními vlastnostmi. Právě tyto rozdílné vlastnosti umožňovaly prostorům fyzicky existovat, aniž měl jeden na druhý nějakým viditelným způsobem vliv. Stručně řečeno byla to abstraktní teorie a stejně nevedla ke konkrétním vzorcům, jež by bylo možno prověřit experimentem. Avšak z teorie vyplývalo, že různé formy hmoty mají rozdílnou schopnost pronikat z jednoho prostoru do druhého. Bylo rovněž dokázáno, že pronikání nastává tím snáze, čím větší je koncentrace energie. Koncentrace energie elektromagnetického pole při pokusu s kosmolety byla obrovská. Právě to umožňovalo předpokládat, že únik energie se vysvětluje přechodem energie z našeho prostoru do nějakého prostoru sousedního. Faktů bylo málo, avšak myšlenka to byla natolik lákavá, že v ústavu nalezla okamžitě své zastánce.

Experimentálně potvrdit teorii vzájemného pronikání prostorů si dali za úkol spolupracovníci oddělení fyziky neznámých prostorů. Okamžitě odmítli příliš složité, nebezpečné a ne právě přesné pokusy spojené s pohlcováním a vylučováním velkých energií. Navíc při takových pokusech zůstávala otevřená otázka o neznámých polích. Výzkumy prostorového pronikání se měly vést právě s těmi nejrůznorodějšími poli: gravitačním, elektromagnetickým, jaderným. Avšak hlavní předností a největší nadějí byla skvělá myšlenka jednoho z vědců, který postřehl zajímavou podobu mezi psychodynamickým polem lidského mozku a hypotetickým „spojovým polem“; jeho matematický popis byl určen teorií vzájemně se pronikajících prostorů už v dobách, kdy vědci v oboru psychodynamiky neměli ještě k dispozici matematický přístroj. Hypotetické „spojové pole“ bylo polem, které mělo v souladu s teorií maximální schopnost pronikat z určeného prostoru do prostoru sousedního. Dostatečně přesné umělé přístroje přijímače psychodynamického pole (a tím tedy i „spojové pole“) neexistovaly, a tak se využívalo readrů.

Na Planetě bylo deset miliard lidí a jenom sto dvacet dva registrovaní readři. Readři „četli“ myšlenky. Záhada této výjimečné vlastnosti neměla zřejmě šance na vysvětlení. Bylo jenom jasné, že readři jsou obdivuhodně citliví na psychodynamické vyzařování lidského mozku a že tato citlivost je vrozená. Někteří readři byli velice silní: vnímali a dokázali rozšifrovat myšlenku člověka vzdáleného tisíce kilometrů. Někteří vnímali psychodynamické signály jenom na několik kroků. Parapsychologové vedli spory, jestli jsou readři první vlaštovkou věštící evolučně nového člověka nebo jestli je to prostě atavismus, zbytek tajuplného šestého smyslu, který kdysi našim předkům pomáhal orientovat se v původních pralesích. Nejvýko

Jednoduše řečeno pracovníci ústavu pro vesmírnou fyziku se spoléhali na to, že readři dokáží aspoň jednoduše „zaslechnout spojové pole“. Bylo by to skvělým potvrzením teorie vzájemného pronikání prostorů. Na pozvání výzkumného ústavu se sjeli do Kotlinu nejlepší readři Planety. Hlavní myšlenka pokusu byla jednoduchá. Jestliže „spojové pole“ mezi sousedními prostory existuje, pak musí být podle teorie velice podobné psychodynamickému poli lidského mozku, a musí ho tedy vnímat readři. Když je reader izolován ve speciální komoře chráněné před vnějším světem (tedy i před lidskými myšlenkami) silnou vrstvou mezohmoty, pak v této komoře zůstane jen gravitační pole Země, které je lhostejné k psychodynamickému poli a předpokládanému „spojovému poli“, přicházejícímu ze sousedních prostorů. Je samozřejmé, že taková situace pokusu měla daleko k ideálním podmínkám. Rozhodující mohl být pouze kladný výsledek. Záporný výsledek neříkal nic — ani neodmítal, ani nepotvrzoval teorii. Zatím to však byla jediná možnost. Readři byli aktivizováni neutronovými paprsky, které zvyšovaly citlivost mozku, pak je zavřeli do komor a nechali naslouchat.

Peters s Kočinem šli pomalu hlavní ulicí akademického městečka. Bylo mlhavé ráno, trochu sychravo, slunce ještě nevyšlo, ale před nimi někde nesmírně daleko v obrovské výšce růžově svítily mřížovité věže energetických přijímačů. Peters vykračoval s rukama založenýma za zády a pod nos si broukal písničku o tom, jak „Johny comming down to Chailon poor old men“. Kočin šel sebejistě vedle něho a snažil se na nic nemyslet. U jednoho z domků si Peters najednou přestal zpívat a zastavil se.

„Musíme počkat,“ řekl.

„Proč?“ informoval se Kočin.

„Severson mi říkal, abych na něj počkal.“ Peters kývl směrem k domku. „Už si obléká kabát.“

‚Dvakrát patnáct devatenáct,‘ řekl si pro sebe Kočin. ‚Dva readři — to je jako dvakrát víc… pět na kdoví kolikátou, nebo něco takového.‘

„Skutečně je Severson sám? Nikdo ho nedoprovází?“

„Dvakrát patnáct je třicet,“ zavrčel Peters. „To tedy nechápu, proč jste Seversonovi nedali průvodce.“

Ve dveřích domku se objevil Severson.

„Nenadávejte, mladíku,“ řekl přísně Kočinovi. „My jsme ve vašich letech bývali zdvořilejší…“

„No tak, Seversone, dědo,“ řekl Peters. „Sám dobře víš, že si nic takového nemyslíš… Díky, spal jsem dobře. Víš, že se mi zdálo o bobrech? Jako kdyby se vrátil můj Harry z Venuše…“

Severson sestoupil na chodník a vzal Peterse pod paží.

„Tak jdeme,“ řekl. „Bobři… Já si sám připadám v poslední době taky jako bobr. Tobě se nejvýš zdají sny, ale mně… už jsem ti vyprávěl, že se mi narodila vnučka, Petersi? Vyprávěl… a já ji nedokážu uvidět ani ve snu, protože jsem ji ještě ani jednou neviděl ve skutečnosti… Strašně se stydím, Petersi. Na stará kolena se zabývat takovými nesmysly! Ty víš, že je to nesmysl, nic mi neříkej…“

Kočin se vlekl za dvojicí důstojných readrů a opakoval si pro sebe: ‚Integrál nuly je nekonečno, „e“ ve stupni minus X2, odmocnina z pí půl… kružnicí nazýváme geometrické místo bodů stejně vzdálených…‘

Starý Severson bručel:

„Já jsem lékař, v mé vesničce znám všechny od sedmého kolena dopředu i dozadu, všichni znají mne. Celý život naslouchám lidským myšlenkám… Celý život jsem den co den přicházel někomu na pomoc, protože jsem slyšel jeho myšlenky… Teď se stydím a nemohu dýchat, stydím se a nemohu dýchat, když jsem naprosto sám v těch hloupých kasematech a poslouchám — co to poslouchám? — šeptání přízraků! Šeptání vymyšlených duchů, kterým daly život něčí blouznivé představy. Neodporuj mi, Petersi, jsem dvakrát starší než ty!“

Nepsaný kodex readrů mu zakazoval mluvit pouze v myšlenkách, když byl přítomen někdo třetí. Tím třetím nereadrem byl Kočin, který si v duchu neustále opakoval: ‚Matematická naděje celkového výsledku náhodných veličin se rovná součtu jejich matematických nadějí… Kdybych tak mohl tomu člověku něco povědět… Tak tedy součtu jejich matematických nadějí…‘

„Vytrhli nás od běžné práce…“ pokračoval ve stížnostech Severson. „Zahnali nás do takové šedivé mlhy… Nesnaž se odporovat, Petersi, povídám, že zahnali! Mě taky zahnali! Nemohl jsem odmítnout, když mě o to žádali, ale nic mi nebrání v tom, abych takovou prosbu nebral jako násilí spáchané na osobnosti… Ticho, Petersi, jsem starší než ty! Ještě nikdy v životě jsem neměl důvod litovat, že jsem reader… Tys toho někdy litoval? No, to je tvoje věc. Samozřejmě, bobři readra nepotřebují… Ale lidé, nemocní a strádající lidé, ti ho potřebují…“

„Počkej, dědo,“ řekl Peters. „Jak vidíš, i zdraví potřebují readry… Zdraví, ale strádající…“

„Kde tu vidíš nějakého zdravého?“ vykřikl Severson. „To myslíš tyhle fyziky — alchymisty? Co myslíš, proč jsem ještě odtud neodjel? Nemůžu je přece otrávit, sakra! Kdepak, mladíku,“ zastavil se najednou a obrátil se na Kočina, „takových, jako jsem já, je jenom pár! Takových starých a zkušených readrů. Nemusíte si pořád breptat to své blábolení, já moc dobře slyším, kam mě posíláte! Petersi, nezastávej se ho, mlíčňáka, moc dobře vím, co říkám. Jsem starší než vy, i když se ten váš věk znásobí!“