Poledne, XXII. století

Michajlov už spal s hlavou položenou na Zvancevovo rameno.

Drobný černovlasý řidič rychle uháněl se svým těžkým autem a potichu si prozpěvoval, a téměř nepohyboval rty. Byla to nějaká zpola zapomenutá písnička. Zvancev nejdřív naslouchal a potom najednou uviděl vrtulníky letící nízko nad cestou. Bylo jich šest. Pak pomyslel na to, že se v této mrtvé zóně znovu rozproudí život. Daly se do pohybu plynoucí cesty. Lidé pospíchali ke svým domovům. Začala pracovat zařízení pro mikropočasí a signální světelné sloupy na silnici. Někdo odtrhával kus překližky s rozklepanými písmeny. Rozhlas oznamoval, že Velké kódování skončilo a že dopadlo uspokojivě. Na vrtulnících zřejmě přiletěla tisková skupina, budou do celého světa vysílat obraz přízemních žlutých budov a rozteklých svíček před vypnutými pulty. Někdo přirozeně bude chtít budit Kašpara, ale nepustí ho k němu, možná že to bude muset dostat na srozuměnou názorněji. A celý svět se brzy dozví, že se člověk velice brzy stane věčným. Nikoli lidstvo, ale člověk, každý jednotlivec, každá osobnost. Dejme tomu, že ze začátku to budou ti nejlepší… Zvancev pohlédl na řidiče. „Soudruhu,“ řekl mu s úsměvem, „chcete žít věčně?“

„Chci,“ odpověděl řidič a také se usmíval. „Ale já budu žít věčně.“

„To já chci taky,“ řekl Zvancev.

PŘÍRODOVĚDA VE SVĚTĚ DUCHŮ

Laborant Kočin po špičkách přistoupil ke dveřím a nahlédl do ložnice. Reader*) spal. Byl to poměrně starý člověk, který měl nesmírně nešťastný výraz ve tváři. Ležel na boku s dlaní podloženou pod tváří. Když Kočin pootevřel dveře, reader zamlaskal a řekl hlasitě:

„Ještě jsem se nevyspal. Chce se mi spát.“ Kočin přistoupil k posteli a zatřásl mu ramenem: „Už je čas, soudruhu Petersi. Vstaňte, prosím…“ Peters otevřel kalné oči. „Ještě půl hodinky!“ řekl žadonivě. Kočin zkroušeně zavrtěl hlavou:

„To nejde, soudruhu Petersi. Kdybyste se přespal…“

„Ano,“ povzdechl si Peters. „Otupím.“ Usedl a protáhl se. „Víš, co se mi teď zdálo, Georgi? Zdálo se mi, že jsem u sebe na farmě v Yukonu. Že se mi vrátil syn z Venuše a já že mu ukazuji chov bobrů. Víš, Georgi, jaké já mám bobry? Jsou úplně jako lidi.“

Reader vylezl z postele a začal se rozcvičovat. Kočin věděl, že Petersův syn přede dvěma lety zahynul na Venuši, že se Petersovi nesmírně stýská po jeho ženě, že nedůvěřuje svým mladším pomocníkům na farmě a má velký strach o bobry, že to tu pro něho je velice smutné, že se tu nudí a že se mu nelíbí, co tu dělá.

„No nic!“ řekl Peters a energicky přitom otáčel chlupatým trupem. „Nemusíš mě litovat, chlapče Georgi! Mně je to přece jasné: když je to potřeba, tak je to potřeba a nedá se nic dělat…“

Kočin se provinile začervenal. Má takový pocit, že se nikdy nebude umět chovat v přítomnosti readra. Neustále dochází k trapným situacím…

„Jsi hodný kluk, Georgi,“ řekl laskavě Peters. „Lidé většinou nemají rádi, když jim někdo čte myšlenky. Proto my readři dáváme přednost samotě, a když se přece jenom objevíme mezi lidmi, snažíme se co nejvíce mluvit — vždyť lidé velmi často berou naše mlčení za nějaký výrobní postup. Máte tady jednoho mladíčka, který si v mé přítomnosti neustále opakuje nějaké matematické vzorce. Co to má za smysl? Nerozumím ani jedinému, zato mi je ale úplně jasné, že se až chorobně bojí, abych neodhalil jeho něžný vztah k jedné mladé dívce…“

Peters vzal ručník a zamířil do koupelny. Kočin si rychle utřel z čela studený pot.,Ještě štěstí, že já nejsem do nikoho zamilovaný!‘ neupřímně si pomyslel. ‚Kátěnka by se mohla urazit. Jsou to skvělí lidé tihle readři! To by mě zajímalo, jestli taky něco slyší za dveřmi té koupelny. My ho samozřejmě pěkně dopalujeme těmi svými pokusy, ale on nám nezůstane nic dlužen… Ten mladíček je přirozeně Peťka Bystrov. Jednom by mě zajímalo, ke komu ty sympatie chová?‘

„Tak tohle vám neřeknu,“ prohlásil Peters, když se objevil ve dveřích koupelny. Navlékl si svetr. „Tak, Georgi, jsem připraven. Kam jdeme dnes? Zase do výzkumné komory?“

„Zase tam,“ řekl Kočin. „Jako vždycky. Snad se ale nasnídáte? Máte ještě čtvrt hodinky.“

„Ne,“ řekl Peters. „Když se najím, tak mi to tak nemyslí. Dejte mi jenom glukózu.“

Vykasal si rukáv. Kočin vytáhl z kapsy plochou krabičku s ampulkami a aktivizovanou glukózou, jednu vzal a přitiskl ji přísavným zařízením k vystouplé Petersově tepně na ruce. Když se glukóza vstřebala, Peters cvrnknutím odstranil prázdnou ampulku a stáhl si rukáv.

„Tak si to jdeme odtrpět,“ řekl s povzdechem.

Ústav vesmírné fyziky byl vybudován asi před dvaceti lety na ostrově Kotlin ve Finském zálivu. Starý Kronštadt byl definitivně odstraněn, zůstaly jenom šedivé omšelé zdi staré pevnosti a zlatý pomník účastníkům Velké revoluce v parku vědeckého městečka. Na západ od Kotlinu bylo postaveno umělé souostroví, na němž byly rozmístěny raketodromy, letiště, shromažďovače energie a elektrárny ústavu. Nejzápadnější ostrovy tohoto souostroví patřily takzvaným „hlučným laboratořím — občas odtud bylo slyšet výbuchy a bylo vidět požáry. Teoretické práce a „tiché“ výzkumy se dělaly v dlouhých nízkých budovách vlastního ústavu na Kotlinu.

Ústav pracoval v čele vědecké fronty. Rozsah prací byl nesmírně široký. Problém přitažlivosti. Deritrinitace. Otázky nové fyzikální axiomatiky. Teorie diskrétního prostoru. A mnoho a mnoho dalších odbornějších, specifičtějších otázek. Nejednou se ústav pustil do řešení otázek, které, jak se nakonec ukázalo, byly beznadějně složité a nedostupné. Experimentální přístup k těmto problémům vyžadoval nesmírné množství energie. Vedení ústavu každou chvíli zneklidňovalo Světovou radu svými jednotvárnými žádostmi o získání hodinového, dvouhodinového a někdy i celode

Před čtyřmi lety udělala skupina vědců z ústavu pokus, jehož cílem bylo zaměřit rozptýlenou energii při sigma-deritrinitaci. Na hranici sluneční soustavy daleko za oběžnou dráhou Transplutonu byla dvěma párovým automatickým kosmoletům udělena relativistická rychlost a byla pozorována jejich srážka při relativní rychlosti 295 tisíc kilometrů za sekundu. Došlo k hroznému výbuchu; hmota obou hvězdoletů se téměř celá proměnila v záření, hvězdolety zmizely v oslepujícím záblesku, zanechaly po sobě jenom řídký obláček kovových výparů. Když bylo dokončeno měření, vědci zjistili, že se část energie ztratila: šlo o velice malou část, ale zcela jasně změřitelné množství energie ‚zmizelo‘. Z pohledu kvalitativního na tom nebylo nic zvláštního. V souladu s teorií sigma-deritrinitace určitá část energie musela zmizet v daném prostorovém bodu, aby se objevila v té či jiné podobě v nějakých třeba nesmírně vzdálených oblastech od místa pokusu. V tom právě spočívala podstata D-deritrinitace a k něčemu podobnému došlo svého času se známým Tajmyrem. Avšak z kvantitativního hlediska úbytek energie převýšil vypočtenou mez. Část energie ‚zmizela‘ neznámo kam. Pro vysvětlení vzniklého rozporu se zákony uchování energie byly uvedeny dvě varianty. Jednou z nich byla hypotéza o tom, že energie se vytvořila v dosud neznámé formě, například v podobě pole, které věda doposud nezná a pro jehož zachycení a propočtení zatím neexistovaly přístroje. Jako druhá varianta posloužila Teorie vzájemného pronikání prostorů.