Страница 37 из 67
Ponorka se otřásala stále silněji. Krakatice se zřejmě rozzuřila a pokoušela se ponorku rozpůlit. Na okamžik se v iluminátoru objevilo jedno z jejích chapadel, nafialovělá hadice silná jako sloup elektrického vedení posetý dravě se chvějícími přísavnými bradavkami.
„Fešanda,“ zacukroval Bělov. „Poslouchej, Kondratěve, nemohli bychom se s ní vynořit nahoru?“
Kondratěv zaklonil hlavu a s přimhouřenýma očima pohlédl na Bělová.
„Nahoru?“ promluvil. „Snad. Teď nás nepustí. Kolik podle tebe asi může vážit?“
„Tak sedmdesát tun,“ řekl Bělov nejistě.
Kondratěv si hvízdl a znovu se obrátil k pultu.
„To ale tam nahoře,“ rychle dodal Bělov. „Takže ve vodě…“
„Takže ve vodě to bude také nejméně deset tun,“ řekl Kondratěv. „To nevytáhneme. Připravte se, přijde obrátka.“
Akiko spěšně usedla na bobek a nespouštěla oči z iluminátoru. Měla strach, aby jí neušlo něco zajímavého. ‚Nebýt těch stážistů,‘ uvažoval Kondratěv, ‚už bych s tou zrůdou skoncoval a hledal bych její příbuzné.‘ Byl si jist, že na dně prolákliny se ukrývají děti, vnuci a pravnuci té příšery, potenciální a možná už aktivní piráti na migračních trasách velryb.
Ponorka se vrátila do horizontální polohy.
„To je dusno,“ zavrčel Bělov.
„Držte se pořádně,“ řekl Kondratěv. „Hotovo? Jedem!“
Na doraz posunul rychlostní páku. Plná rychlost, třicet uzlů. Trysky pronikavě zavyly. Vzadu něco buchlo, ozvalo se tlumené zasténání. ‚Chudák Bělov,‘ pomyslel si Kondratěv. Ubral rychlost a otočil směrovou řídicí pákou. Ponorka opsala půlkruh a vrátila se ke krakatici.
„Teď se dívejte,“ řekl Kondratěv.
Krakatice visela dvacet metrů před nosem ponorky, byla bezbarvá, podivně plochá, pokroucená chapadla i trup jí bezvládně visely dolů. Podobala se pavoukovi, kterého někdo spálil sirkou. Oči měla zamyšleně stočeny stranou dolů, jako kdyby o něčem uvažovala. Kondratěv dosud neviděl živou krakatici z takové blízkosti a prohlížel si ji se zájmem i s odporem. Byl to skutečně nebývale velký exemplář. Možná že největší na světě. V takové chvíli by nikoho ani nenapadlo, že jde o mohutného a strašného dravce. Kondratěvovi se v tu chvíli vybavily bezvládně visící vnitřnosti velryb v obrovských nádržích velrybího kombinátu v Petropavlovsku.
Uplynulo několik minut. Bělov se břichem opíral o Kondratěvovo rameno a cvakal kamerou. Akiko něco brumlala do diktafonu (snad japonsky) a nespouštěla z krakatice oči. Kondratěva už bolelo za krkem, navíc měl obavy, aby se krakatice nevzpamatovala a neuprchla nebo znovu nezaútočila na ponorku, pak by musel všechno opakovat ještě jednou.
„Už to bude?“ informoval se Kondratěv.
„Okamžik,“ zasípal zcela nesouvisle Bělov.
Krakatice začala přicházet k sobě. Chapadly jí projela lehká křeč. Obrovité oči jako fotbalové míče se protočily, jako by to byla kuličková ložiska, a upřela oči na reflektory. Chapadla se jí pak napjala jako struny, znovu se sevřela a mírně fialová pokožka se zbarvila do tmava. Krakatice byla opařena, ohlušena a připravovala se k novému skoku. Nehodlala ustoupit. Ani na to nepomýšlela.
„Tak co?“ zeptal se Kondratěv netrpělivě.
„Dobrá,“ nespokojeně řekl Bělov. „Můžeš.“
„Tak ze mě slez,“ řekl Kondratěv.
Bělov ustoupil a opřel se o Kondratěvovo rameno bradou. Zřejmě zapomněl na svou nemoc z hloubky. Kondratěv pohlédl na obrazovku a přiložil pak prst na spoušť.
„Je moc blízko,“ zabručel. „Ale nevadí. Střílím!“
Ponorka se zachvěla.
„Teď!“
Ponorka se znovu zachvěla. Krakatice pomalu rozhodila chapadla, když jí pod očima explodovala dvě pyroxylinová torpéda. Dva mlhavé výbuchy a dvě hromová zarachocení. Krakatice byla zahalena černým mrakem, posléze byla ponorka odmrštěna dozadu, naklonila se na levý bok a roztancovala se na místě.
Když pohyb ustal, reflektory ozářily tmavohnědou pohupující se hmotu, z níž se vyvalily pokroucené beztvaré kouřící chuchvalce. Některé se ještě svíjely a chvěly v paprscích světla, do žlutozeleného prostoru odlétaly matné stíny a mizely ve tmě. Na obrazovce lokátoru se objevilo postupně čtyři, pět, sedm netrpělivě vyčkávajících cílů.
„Žraloci,“ řekl Kondratěv. „Jsou všude.“
„Žraloci jsou pěkná havěť,“ řekl ochraptěle Bělov. „Té krakatice mi je… líto… Takový kus! Jsi barbar, Kondratěve… Co když je to rozumná bytost?“
Kondratěv se odmlčel a rozsvítil. Akiko seděla opřená o stěnu s hlavou skloněnou na rameno. Měla zavřené oči, ústa pootevřená. Čelo, tváře, krk i nahé ruce a nohy se jí leskly potem. Diktafon jí ležel pod nohama. Kondratěv ho zvedl. Akiko otevřela oči a smutně se usmála.
„Hned budeme zpátky,“ řekl Kondratěv.
Pomyslel si: ‚Zítra v noci se vrátím a odstřelím ty ostatní.‘
„Je tu strašně dusno, soudruhu ponorkový mistře,“ řekla Akiko.
„Aby ne,“ řekl vztekle Kondratěv. „K tomu ještě koňak, voňavka…“
Akiko svěsila hlavu.
„To nevadí,“ řekl Kondratěv. „Hned budeme zpátky, Bělove!“
Bělov neodpovídal. Kondratěv se otočil a viděl, že Bělov má zvednuté ruce a ohmatává zámek vstupního otvoru.
„Co to děláš, Bělové?“ zeptal se ho Kondratěv klidně.
Bělov na něho pohlédl svou popelavou tváří a řekl:
„Je tu dusno. Musím to otevřít.“
Kondratěv ho udeřil pěstí do prsou, Bělov padl naznak, až mu vystoupil jeho ostrý ohryzek. Kondratěv rychle otevřel kohout s kyslíkem, pak vstal, překročil Bělova a překontroloval zámek. Byl v pořádku. Pak šťouchl Bělova do žeber. Akiko ho sledovala lesknoucíma se očima.
„Soudruhu Bělove?“ řekla tázavě.
„Blouznil,“ řekl zlostně Kondratěv. „A k tomu nemoc z hloubky.“
Bělov si povzdechl a usedl. Měl ospalé oči, mžouravě hleděl na Kondratěva, na Akiko a řekl: „Co se to stalo, přátelé?“
„Málem jsi nás utopil, chytráku,“ řekl Kondratěv. Otočil ponorku přídí nahoru a zahájil výstup. Byly čtyři hodiny ráno. Kunašir je už zřejmě na místě setkání. V kabině se nedalo téměř dýchat. Nevadí, brzy to skončí. Když se v kabině svítí, ručička batymetru vypadá jako růžová a číslice jsou bílé. Šest set metrů, pět set osmdesát, pět set padesát…
„Soudruhu ponorkový mistře,“ řekla Akiko. „Mohu se na něco zeptat?“
„Můžete.“
„To je přece úspěch, že jsme tak brzy objevili iku?“
„Ona si našla nás. Táhla se za námi aspoň deset kilometrů, sledovala nás. Krakatice to vždycky tak dělají.“
„Kondratěve,“ zasténal Bělov, „nešlo by to rychleji?“
„Nešlo,“ řekl Kondratěv. „Nesmíš o nic přijít.“
,Jak je možné, že jemu nic není?‘ přemýšlel Bělov. ‚Snad je opravdu ze železa. Nebo to všechno je zvyk? Panebože, už abych viděl oblohu! Už abych viděl oblohu a víckrát na hloubkový průzkum nepůjdu. Jen aby se povedly snímky. Jsem unavený. A on ani trochu. Sedí málem hlavou dolů, a nic mu to nedělá. Stačí, abych se podíval, jak sedí, a dělá se mi zle od žaludku.‘
Tři sta metrů.
„Kondratěve,“ řekl Bělov znovu. „Co budeš dělat zítra?“
Kondratěv odpověděl:
„Ráno dorazí Chen Čol a Valcev se svými ponorkami, navečer pročešeme tu proláklinu a zničíme ty zbývající.“
Zítra večer znovu sestoupí do toho hrobu. Říká to klidně a spokojeně.
„Akiko-san.“
„Ano, soudruhu Bělove?“
„What are you going to do tomorrow?“
Kondratěv pohlédl na hloubkoměr. Dvě stě metrů. Akiko si povzdechla.
„Nevím,“ řekla.
Mlčeli. Mlčeli tak dlouho, dokud se ponorka nevynořila.
„Otevři,“ řekl Kondratěv.
Ponorka se houpala na klidném moři.
Bělov zvedl ruce, otočil pojistkami zámku a odklopil kryt.
Počasí se změnilo. Bylo téměř bezvětří, nebe prakticky bez mráčku. Hvězdy byly malé a výrazné, na obloze visel zbytek měsíce. Oceán líně honil drobné fosforeskující vlnky, které pleskaly a zvonily u věžičky se vstupním otvorem.
Bělov se vyškrábal ven první, za ním Akiko a Kondratěv. Bělov řekl:
„To je nádhera!“
Akiko taky řekla:
„Nádhera!“
Kondratěv potvrdil rovněž, že je to pěkné, a zamyšleně dodal:
„Prostě skvělé.“