Poledne, XXII. století

„Jestli dovolíte, tak se vykoupu, soudruhu ponorkový mistře,“ řekla Akiko.

„Vykoupejte se,“ dal Kondratěv zdvořile souhlas a odvrátil se.

Akiko se svlékla, složila si oblek na okraj vstupního otvoru a vyzkoušela nohou vodu.

Červené plavky na ní vypadaly jako černé, nohy a ruce nepřirozeně bílé. Zvedla ruce a nehlučně sklouzla do vody.

„Já půjdu taky,“ řekl Bělov.

Svlékl se a vklouzl do vody. Voda byla teplá. Bělov odplaval k zádi a řekl:

„Je to nádhera. Máš pravdu, Kondratěve.“

Pak si vzpomněl na fialové chapadlo silné jako sloup elektrického vedení a rychle se vyšplhal na ponorku. Když se dostal ke vstupnímu otvoru, na kterém seděl Kondratěv, řekl:

„Voda je teplá jako čerstvě nadojené mléko. Měl by ses vykoupat.“

Mlčky seděli, zatímco Akiko se šplouchala ve vodě. Její hlava vypadala jako černá skvrna na podkladě třpytících se vln.

„Zítra je všechny pobijeme,“ řekl Kondratěv. „Všechny, co tam zůstaly. Musíme si pospíšit. Velryby potáhnou za týden.“

Bělov si jenom povzdechl a neřekl nic. Akiko připlula a zachytila se za okraj vstupního otvoru.

„Soudruhu ponorkový mistře, mohu jít zítra zase s vámi?“ zeptala se odhodlaně.

Kondratěv pomalu řekl:

„Samozřejmě že můžete.“

„Děkuji, soudruhu ponorkový mistře.“

Na jihu se nad obzorem zvedl paprsek reflektoru a zapíchl se do nebe. Bylo to znamení z Kunaširu.

„Jedem,“ řekl Kondratěv a vstal. „Polezte, Akiko-san.“

Vzal ji za ruku, zlehka jí pomohl z vody. Bělov zamračeně oznámil:

„Já se podívám, jak mi vyšel film. Jestli to bude špatné, pojedu s vámi také.“

„Ale bez koňaku,“ řekl Kondratěv.

„A bez voňavky,“ dodala Akiko.

„A vůbec, já si řeknu Chen Čolovi,“ řekl Bělov. „Ve třech je v téhle kabině moc těsno.“

ZÁHADA ZADNÍ NOHY

„Vaše první kniha se mi nelíbila,“ řekl Parnkala. „Není v ní nic, co by mohlo překvapit představivost seriózního člověka.“

Biotechnik Gibsonské rezervace Jean Parnkala a dopisovatel Evropského informačního střediska spisovatel Jevgenij Slavin si hověli v lehátkách ve vyrudlém žhnoucím stínu na verandě Gold Creeku. Na nízkém stolku mezi lehátky stála upocená pětilitrová sifonová láhev. Stanoviště Gold Creek bylo umístěno na vrcholu pahorku a z verandy byl nádherný rozhled na žhavou modrozelenou savanu Západní Austrálie.

„Knížka musí přirozeně povzbuzovat představivost,“ pokračoval Parnkala, „jinak to není knížka, ale špatná učebnice. V podstatě se to dá říci takhle: účelem knihy je budit ve čtenáři představivost. Ovšem vaše první knížka měla i druhý, neméně důležitý úkol: měla k nám přenést názory a hlediska člověka vaší hrdinské doby. Mnoho jsem od té knížky očekával, ale bohužel, zřejmě jste při práci to nejdůležitější hledisko někde zapomněl. Jste příliš citlivý, příteli Žeňo!“

„Všechno je to jednodušší, Jeane,“ řekl Žeňa líně. „Mnohem jednodušší, kamaráde. Neměl jsem ani nejmenší chuť postavit se před lidstvo jako nějaký utopický socialista naruby. Ale v podstatě to je naprosto správné, knížka je to šedivá…“

Naklonil se z lehátka a natočil ze sifonu do úzkého poháru pěnivé kokosové mléko. Číše se okamžitě orosila.

„Ano,“ řekl Parnkala, „neměl jste chuť stát se utopickým socialistou naruby. Příliš jste uspěchal tu psychologickou přeměnu, Žeňo. Moc jste toužil po tom, abyste tu přestal být cizím. A to bylo zbytečné. Vy jste měl zůstat cizí co nejdéle: mohl jste vidět takové věci, kterých si my ani nevšimneme. A copak není nejdůležitější úlohou každého spisovatele všímat si toho, co nevidí druzí? Vyvolává to představivost a nutí k přemýšlení.“

„Snad,“ řekl Žeňa.

Odmlčeli se. Široko daleko panovalo hluboké ticho, ospalé ticho polední savany. O překot zurčely cikády. Přeletěl slabý vítr, rozšuměla se tráva. Zdálky sem dolehlo pronikavé volání — byly to hlasy emu. Žeňa se najednou prudce posadil a natáhl krk.

„Co to je?“ zeptal se.

Kolem stanoviště napůl ponořen do vysoké trávy uháněl podivný stroj — dlouhá kolmá tyč, zřejmě byla na kolečkách, s třpytícím se a otáčejícím kotoučem na konci. Stroj měl nesmírně hloupý vzhled. Poskakoval, pohupoval se a mířil na jih.

Parnkala zvedl hlavu a pohlédl tím směrem.

„Jo,“ řekl, „o tom jsem vám zapomněl říct. To jsou zmetky.“

„Jaké zmetky?“

„To nikdo nemá ani potuchy,“ řekl Parnkala klidně.

Žeňa vyskočil a rozběhl se k zábradlí. Přitroublá dlouhá tyč se rychle vzdalovala, kymácela se a po chvíli zmizela z očí. Žeňa se obrátil na Parnkalu.

„Jak to, že o tom nikdo nemá ani potuchy?“ zeptal se.

Parnkala upíjel kokosové mléko.

„Prostě nemá,“ opakoval a utíral si rty. „Je to nesmírně legrační příběh, ten se vám bude líbit. Poprvé se objevily před půldruhou dekádou — takové tyče na jednom kole a otáčející se talířky. Často je člověk může vídat v savaně mezi Gold Creekem a Poaldem, předevčírem jedna taková tyč přeběhla po hlavní ulici Gibsonu. Jeden talíř rozšlapali emu. Viděl jsem to, veliká hromada střepů z plastické hmoty špatné kvality a pozůstatky radioaparatury na zcela odporné keramice. Vypadá to na školní práce. Spojili jsme se s Gibsonem, ale tam nikdo nic nevěděl. A jak se ukázalo, vůbec nikdo nic neví.“

Parnkala znovu pozvedl pohár k ústům.

„Příliš lhostejně o tom hovoříte, příteli Jeane!“ nedokázal se ovládnout Žeňa. V jeho představách se rodil jeden obrázek za druhým.

Parnkala se usmál:

„Jen seďte, Žeňo. Nemá smysl se vzrušovat. Tyhle zmetky nikomu žádnou škodu nedělají, emu ani klokani se jich nebojí, a vy jste mě navíc nenechal domluvit — už se o ně zajímají v Jackoyi. Jsou… Kam jdete, Žeňo?“

Žeňa se spěšně chystal k odchodu. Cpal si do kapes diktafonové cívky, pouzdra s mikroknihami a své vlastní otrhané knížky.

„Jackoy, mám takový pocit, že je to středisko australské kybernetiky,“ řekl. „Tam sestrojili nějaký zajímavý stroj, že je to pravda?“

„Ano, stroj SRI,“ řekl Parnkala uraženě.

Byl nesmírně roztrpčen, že redaktor Slavin odjíždí tak brzy. S Žeňou se příjemně povídalo, a on nesmírně rád poslouchal.

„Proč právě SRI?“

„Sběrač rozptýlených informací. Stroj jako archeolog, tak nějak jsem to slyšel.“

Žeňa se zastavil.

„Třeba ty zmetky pocházejí odtamtud?“

„Vždyť vám říkám, že nikdo nic neví,“ roztrpčeně řekl Parnkala. „Nikdo nemá o ničem ani potuchy. Ani v Jackoyi, ani v Gibsonu, nikde na světě… Aspoň ještě povečeřte, Žeňo…“

„Ne, ne, děkuji, spěchám. Tak, drahý Jeane, děkuji vám za pohosti

Vědecké městečko Jackoy leželo ve stínu zrůdných černých akátů, jejichž koruny měly v průměru čtyřicet padesát metrů. O kus dál na břehu hlubokého jezera s modrou průhlednou vodou se bělaly rozvaliny farmy nějakého starého přistěhovalce. Mezi městečkem a rozvalinami jasně vystupoval obdélník přistávací plochy. Nebyl na ní žádný stroj. Ani lidé.

Ostatně pterokar žádnou přistávací plochu nepotřeboval, a tak Žeňa obletěl akáty a pokoušel se najít místo co nejblíže k městečku. Asi půl kilometru od městečka náhle spatřil nebývalý rozruch. Nejdřív ho napadlo, že tam hrají ragby. V trávě se míhala a převracela hromada propletených černých a bílých lidských těl. Z ní se ozývaly zuřivé výkřiky. ‚Výborně,‘ pomyslel si Žeňa. Jsou perfektně sehraní!‘ Vtom se hromada rozletěla a objevilo se něco kulatého, černého, lesknoucího se, jeden z hráčů v kotrmelcích odletěl stranou, upadl a skrčený zůstal ležet, držel se za břicho. ‚Kdepak,‘ došlo Žeňovi, ‚to není hra.‘ Zpod akátů se vynořili ještě další tři a za chůze si svlékali bundy. Žeňa pospíchal s přistáním.

Když vyskočil z kabiny, zkroucený člověk už seděl, jako před tím se ale držel za břicho a hlasitě volal: