Страница 36 из 67
První dojem byl, že se s nimi utrhl výtah. Kondratěv odtáhl ruku od pultu, zašátral napravo od sebe a nahmatal bohaté Akičiny vlasy.
„Uhodila jste se?“ zeptal se.
„Ne, děkuji.“
Naklonil se k ní a vzal ji pod paži.
„Děkuji,“ opakovala. „Děkuji… Já sama.“
Pustil ji a pohlédl na hloubkoměr. Šest set padesát… šest set padesát pět… šest set šedesát.“
„Tak přece pomaleji, Kondratěve,“ prosil Bělov tlumeným hlasem. „Už to stačí.“
Šest set osmdesát metrů. Kondratěv vyrovnal ponorku do horizontální polohy. Bělov hlasitě sykl a svalil se na opěradlo.
„A je to,“ oznámil Kondratěv a rozsvítil.
Akiko se držela rukou za nos, po tvářích jí tekly slzy. „Jiskry z očí,“ promluvila a namáhavě se usmívala.
„Promiňte, Akiko-san,“ řekl Kondratěv.
Cítil se vinen. Tak prudce vůbec sestupovat nemuseli. Prostě ho už přestalo bavit to nekonečné spirálovité klesání. Otřel si pot z čela a ohlédl se. Bělov za ním seděl celý pokroucený, byl svlečený do půli těla a u úst si držel pomačkanou kosili. Měl mokrou popelavou tvář a rudé oči.
„To je ta pečená kachna,“ řekl mu Kondratěv. „Zapamatuj si to, Bělove.“
„Zapamatuju. Dej mi ještě kyslík.“
„Nedám. Otrávil by ses.“
Kondratěv měl chuť zmínit se ještě o těch skleničkách, ale neřekl už nic a zhasl. Ponorka znovu sestupovala po spirále, všichni dlouho mlčeli, dokonce i Bělov. Sedm set metrů, sedm set padesát, osm set…
„Tady je,“ zašeptala Akiko.
Přes obrazovku pomalu přejížděla úzká mlhavá skvrna. Zvíře bylo ještě příliš daleko a nebylo možno ho identifikovat. Mohla to být krakatice, vorvaň, osamělá velryba nebo obrovský žralok a možná že i nějaké neznámé zvíře. V hlubinách je ještě mnoho živočichů, které člověk nezná vůbec nebo jenom povrchně. Oceánská služba dostala hlášení o obrovitých dlouhokrkých a dlouhoocasých želvách, o dracích, o hlubi
Kondratěv pomalu natáčel ponorku, aby mu zvíře neuniklo ze zorného pole.
„Zajeď k němu blíž,“ žádal Bělov. „Jeď blíž!“
Hlasitě dýchal Kondratěvovi do ucha. Ponorka se pomalu přibližovala.
Kondratěv zapojil průhled, na obrazovce se rozsvítily jasné protínající se nitky. Štíhlá skvrna plula vedle kříže.
„Počkej,“ řekl Bělov. „Nepospíchej, Kondratěve!“
Kondratěv se rozzlobil. Sehnul se, nahmatal pod nohama diktafon a strčil ho do tmy přes rameno.
„Co je?“ nespokojeně se zeptal Bělov.
„Diktafon,“ řekl Kondratěv. „Zaznamenej: hloubka osm set, objevili jsme cíl.“
„To stihnem.“
„Ukažte, já to udělám,“ řekla Akiko.
„Beg your pardon.“ Bělov zakašlal. „Kondratěve! Ne aby tě napadlo střílet, nejdřív si to musíme prohlédnout!“
„Tak se dívej,“ řekl Kondratěv.
Vzdálenost mezi ponorkou a zvířetem se krátila. Teď už bylo jasné, že to je obrovitá krakatice. Nebýt stážistů, Kondratěv by už nečekal. Pracovník Oceánské služby nesmí váhat. Žádné zvíře nenadělalo v chovu velryb tolik škody jako velké krakatice. Povi
Kondratěv s lítostí stáhl prst ze spouštěcí páky pro vystřelování torpéd.
„Dívej se,“ opakoval.
Ale nebylo na co se dívat. Hranice viditelnosti v té nejčistší oceánské vodě nepřesáhne pětadvacet třicet metrů, jenom ultrazvukový lokátor umožňoval sledovat cíl do vzdálenosti půl kilometru.
„Kdyby to tak šlo rychleji,“ netrpělivě řekl Bělov.
„Nespěchej.“
Ponorky Oceánské služby chrání planktonové plantáže před velrybami a velryby samy před mořskými dravci. Jejich cílem není vědecký výzkum. Jsou příliš hlučné. Pokud krakatice nezíská zájem o ponorku a nechce se s ní blíže seznámit, uprchne dřív, než je možno rozsvítit reflektory a než si ji kdo stačí prohlédnout. Pronásledování nemá smysl: obrovití hlavonožci jsou schopni vyvinout rychlost třikrát větší než dokáže vyvinout ta nejrychlejší ponorka. Kondratěv spoléhal jenom na neuvěřitelnou odvahu a krutost krakatice, které ji někdy ženou do bitvy se zuřivými vorvani a hejny kosatek.
„Opatrně, opatrně,“ opakoval jemně a prosebně Bělov.
„Chceš kyslík?“ zeptal se ho Kondratěv vztekle.
Akiko se mu zlehýnka dotkla ramene. Už chvíli stála skloněná nad obrazovkou a její vlasy ho šimraly do tváře a ucha.
„Ika nás vidí,“ řekla.
Bělov vykřikl:
„Nestřílej!“
Skvrna na obrazovce, teď byla veliká a téměř kulatá, se poměrně rychle vrhla dolů. Kondratěv se spokojeně usmál. Krakatice mířila pod ponorku, odkud měla ve zvyku útočit. Neměla v úmyslu utíkat. Sama se rozhodla pro boj.
„Neztrať ji,“ šeptal Bělov.
Akiko také řekla:
„Ika utíká.“
Stážisté stále ještě nechápali, o co jde. Kondratěv začal naklánět nos ponorky. Silueta krakatice se znovu objevila na protínajících se čarách. Stačilo jen stisknout spoušť a z netvora by létaly kusy.
„Nestřílej,“ opakoval Bělov. „Jenom nestřílej.“
‚To by mě zajímalo, kam se poděla ta jeho nemoc z hloubky?‘ pomyslel si Kondratěv. Řekl:
„Krakatice teď bude pod námi. Postavím ponorku na nos. Připravte se na to.“
„Dobře, soudruhu ponorkový mistře,“ řekla Akiko.
Bělov neřekl ani slovo a začal se všemožně vrtět a dělat si pohodlí. Ponorka se zvolna natáčela. Cíl na obrazovce se zvětšoval a dostával podobu mnohacípé hvězdy s mihotajícími se paprsky. Ponorka znehybněla nosem dolů.
Krakatice byla zřejmě zaskočena podivným chováním zvolené oběti. Váhala jenom několik sekund. Pak se vrhla do útoku. Prudce a jistě, jak to dělala určitě tisíckrát za svého nepředstavitelně dlouhého života.
Cíl na obrazovce se rozplynul a zaplnil celou její plochu.
Kondratěv zapojil okamžitě všechny reflektory: dva po stranách vstupního otvoru a jeden pode dnem. Vytrysklo oslnivé světlo. Průhledná voda dostala žlutozelenou barvu. Akiko krátce vydechla. Kondratěv se na ni úkosem podíval. Seděla na bobku nad iluminátorem a držela se rukou za okraj pultu. Pod rukou jí bylo vidět poškrábané koleno.
„Podívejte!“ řekl chraptivě Bělov. „Podívejte se, tamhle je! Tak se koukejte!“
Nejprve byla světélkující mlha za iluminátorem nehybná. Pak se v ní začaly zmítat nějaké stíny. Mihlo se v ní něco dlouhého a pružného, za okamžik spatřili krakatici. Spíše však viděli široké bezbarvé tělo, dvě upřené oči v dolní části a pod nimi jako zrůdné vousy dva svazky tlustých pohybujících se končetin. Všechno se to v jediném okamžiku vrhlo na iluminátor a zastínilo světlo reflektoru. Ponorka se prudce zachvěla, něco odporně zaskřípalo o kryt, jako když nůž přejíždí po skle.
„No tak,“ řekl Kondratěv, „už jste se pokochali?“
„Ta je obrovská!“ obdivně pronesl Bělov. „Akiko-san, všimla jste si, jak je obrovská?“
„Ó-ó-ika,“ řekla Akiko.
Bělov řekl:
„Nikdy jsem nenasel ani zmínku o takových obrovských exemplářích. Obdivuji tu vzdálenost mezi očima, je to nejméně dva metry. Co myslíš, Kondratěve?“
„Tak nějak.“
„A co vy, Akiko-san?“
„Půl druhého dva metry,“ odpověděla Akiko a odmlčela se.
„To v běžném měřítku obnáší… Bělov zašeptal a lámal si prsty. „To obnáší délku trupu nejméně třicet metrů a váhu…“
„Poslyšte,“ netrpělivě ho přerušil Kondratěv, „už jste se vynadívali?“
Bělov řekl:
„Ne, ne, počkej ještě. Musíme se od ní nějak odpoutat a celou ji vyfotografovat.“
Ponorka se znovu zakymácela a znovu bylo slyšet protivný skřípavý zvuk rohovitých čelistí o kov.
„To není velryba, prevíte,“ zlověstně bručel Kondratěv a řekl: „Dobrovolně nás teď nepustí a bude se plazit po ponorce tak dvě hodiny, nejméně dvě hodiny. Já ji ale setřesu, dostane se do proudu horké vody z trysek. Pak se prudce otočíme, vyfotografujeme ji a odstřelíme. Souhlasíte?“