Страница 35 из 67
Kondratěva samozřejmě nic takového nenapadlo. Kondratěv je docela jiný, ne takový jako mnozí lidé. Jednak je z minulého století, jednak má železné nervy. Stejně železné, jako je ten zámek. Může se vykašlat na neprozkoumaná tajemství hlubin. Zabývá se zkoumáním metod přesného výpočtu celkového stavu a variacemi obsahu proteinu na hektar planktonového pole. Jeho zajímají dravci, kteří zahubili mladé velryby. Šestnáct mladých velryb za kvartál, jedna jako druhá výstavní kusy, ty nejlepší. Téměř pýcha tichooceánských chovatelů velryb.
„Kondratěve!“
„Ano?“
„Nezlob se.“
„Já se nezlobím,“ řekl vztekle Kondratěv. „Co tě to napadlo?“
„Tak mi připadlo, že se zlobíš. Kdy začneme sestupovat?“
„Už to bude.“
Ťuk… ťuk-ťuk-ťuk-ťuk… Celé hejno krevet. Jak novoroční ohňostroj. Bělov křečovitě zívl a spěšně zavřel ústa. Takhle to udělá — bude mít neustále zavřená ústa.
„Akiko-san,“ řekl. „How do you feel?“
„Děkuju, dobře,“ zdvořile odpověděla Akiko.
Podle hlasu bylo možno usoudit, že se neohlédla. ‚Taky se zlobí,‘ ujistil se Bělov. ‚To proto, že je zamilovaná do Kondratěva. Kondratěv se zlobí a ona taky. Dívá se na Kondratěva zdola nahoru a říká mu jenom — soudruhu ponorkový mistře —. Nesmírně si ho váží, doslova mu tak prokazuje hlubokou úctu. Ano, je do něho zamilovaná až po uši, to vědí všichni. Určitě to ví i Kondratěv. Jenom jí samé to ještě není jasné. Chudáček, moc štěstí neměla. Člověk se železnými nervy, ocelovými svaly a kovovou tváří. Ten Kondratěv je monument. Člověk buddha. Člověk sám sobě sochou. A socha svého století. Také veškerého hrdinství minulosti.‘
Ve dvě hodiny v noci Kondratěv zapojil světlo a vytáhl mapu. Ponorka visela nad středem prolákliny osm deset mil na jihozápad od plovoucího Kunaširu. Kondratěv roztržitě označil nehtem místo na mapě a prohlásil:
„Sestoupíme.“
„Konečně,“ zavrčel Bělov.
„Soudruhu ponorkový mistře,“ řekla Akiko, „budeme klesat po vertikále?“
„Nejsme v batyskafu,“ řekl suše Kondratěv. „Budeme klesat spirálovitě.“
Sám nevěděl, proč to řekl tak suše. Možná proto, že znovu uviděl Akiko. Myslel si, že si ji dobře pamatoval, ale ukázalo se, že za několik hodin té tmy si k ní přisnil rysy jiných žen, které se jí vůbec nepodobají. Žen, které se mu líbily dřív. Kolegyň z práce, hereček z různých filmů. Za světla tyhle rysy zmizely, připadala mu křehčí, hranatější, opálenější, než si ji představoval. Byla jako dospívající chlapec. Tiše seděla vedle něho se sklopenýma očima, s rukama položenýma na nahých kolenou. ‚To je zvláštní,‘ pomyslel si, ‚nikdy před tím jsem si nevšiml, že by voněla.‘
Zhasl a vedl ponorku do hloubky. Přední část se silně naklonila. Bělov se opřel koleny o opěradlo křesla. Viděl teď přes Kondratěvovo rameno na svítící ciferníky a obrazovku ultrazvukového lokátoru v horní části pultu. Na obrazovce se rozsvěcely a mizely třepotající se jiskry: zřejmě to byly ryby z velkých hloubek; byly však ještě natolik vzdáleny, že je nebylo možno určit. Bělov soustředil pohled na ukazatele a hledal hloubkoměr. Byl první zleva. Červená ručička se pomalu blížila ke značce „200“. Stejně pomalu pak mířila ke značce „300“, pak „400“… Pod ponorkou zela tříkilometrová propast a plavidlo bylo jako titěrný drobeček v nepředstavitelně velké spoustě vody. Bělov najednou pocítil, že mu něco brání v dýchání. Tma v kabině byla tak dokonalá a nemilosrdná, jako studená a slaná voda za palubou. ‚Už to začíná,‘ pomyslel si Bělov. Nadechl se a vzduch zadržel v plicích. Pak zamhouřil oči, chytil se oběma rukama opěradla křesla a začal v duchu počítat. Když mu před zavřenýma očima začaly plout barevné kruhy, hlasitě vydechl a přejel si dlaní po čele. Bylo mokré.
Červená ručička minula značku „200“. Vypadalo to krásně i zlověstně: červená ručička a zelené číslice ve tmě. Rubínová ručička a smaragdové číslice. 200, 300… 1000… 3000… 5… ‚Naprosto nechápu, proč jsem oceánologem? Proč nejsem třeba hutníkem nebo zahradníkem? Příšerný nesmysl. Ze sta lidí jenom jeden trpí nemocí z hloubky. A tenhle jeden se stane oceánologem, protože se mu líbí zabývat se hlavonožci. Je prostě z hlavonožců úplně bez sebe. Cephalopodes, i když jsou oškliví. Proč mě nezajímá něco jiného? Třeba takoví králíci. Nebo dešťovky. Tlusté dešťovky v mokré půdě pod pálícím sluníčkem. Žádná tma, žádný strach před slaným bahnem. Jenom země a slunce.‘ Nahlas pak řekl:
„Kondratěve!“
„Ano?“
„Poslyš, Kondratěve, chtěl by ses zabývat dešťovkami?“
Kondratěv se sklonil a zašátral rukou ve tmě. Něco hlasitě cvaklo a do Bělovova obličeje narazil proud ledového kyslíku. Dychtivě se nadechoval, zíval a zalykal se.
„To stačí,“ řekl. „Děkuju.“
Kondratěv odpojil kyslík. Mohl se samozřejmě vykašlat na desťovky. Červená ručička se přeplazila přes značku „300“. Bělov se znovu ozval:
„Kondratěve!“
„Ano?“
„Jsi si jist, že jde o krakatici?“
„Já ti nerozumím.“
„Že velryby roztrhaly krakatice.“
„Nejspíš to byly ony.“
„Třeba to byli žraloci.“
„Třeba.“
„Nebo třeba vorvani.“
„Snad i vorvani. I když vorvani napadají většinou matky. V hejnu byla spousta matek. A žraloci napadají jenom osamělé kusy.“
„Ne, to byla ika,“ řekla Akiko slabým hlasem. „Ó-ó-ika.“
Ó-ika je obrovitá hlubi
„Ano,“ řekl Bělov. „Určitě to byla krakatice.“
„Nejspíš,“ řekl Kondratěv.
,Je to jedno, ať je to krakatice nebo ne,‘ pomyslel si. V takových propadlinách mohou vládnout stvoření podstatně strašnější než je krakatice. Je nutné je najít a zničit, nebo od nich nebude klid, když už jednou ochutnaly velrybí maso. Pak ho napadlo, že jestliže narazí skutečně na něco neznámého, stážisté mu zůstanou určitě na krku a budou od něho chtít vědět, co to je. Stážisté si vždycky pletou pracovní ponorku s výzkumným batyskafem.
Čtyři sta metrů.
V kabině bylo velice dusno. Ionizátory se nedokázaly vyrovnat se svou úlohou. Kondratěv cítil, jak mu za zády ztěžka dýchá Bělov. Zato Akiko nebylo vůbec slyšet; člověk by si mohl myslet, že tu vůbec není. Kondratěv uvolnil do kabiny ještě trochu kyslíku. Pak pohlédl na kompas. Jejich ponorku natáčel příčně ke směru plavby silný proud.
„Bělove,“ řekl Kondratěv. „Poznamenej: teplá vrstva, hloubka čtyři sta čtyřicet, směr jiho-jiho-západ, rychlost dva metry za sekundu.“
Zaskřípala páčka diktafonu a Bělov do něho něco zabručel slabým hlasem.
„Úplný Golfský proud,“ řekl Kondratěv. „Menší Golfský proud.“
„Dvacet čtyři.“
Akiko bázlivě řekla:
„To je divná teplota. Zvláštní.“
„Jestli je pod námi sopka,“ zasténal Bělov, „tak to může být zajímavé. Have you ever tasted rybí polévku z krakatice, Akiko-san?“
„Pozor,“ řekl Kondratěv. „Teď uniknu z proudu. Podržte se něčeho.“
„To se snadno řekne,“ bručel Bělov.
„Dobře, soudruhu ponorkový mistře,“ řekla Akiko.
‚Můžete se přidržet mne,‘ chtěl jí navrhnout Kondratěv, ale styděl se. Prudce naklonil ponorku na levý bok a strhl ji příkře dolů. ‚Jééé,‘ zaječel Bělov a upustil diktafon Kondratěvovi za krk. Pak Kondratěv pocítil, že se mu do ramene zabořily Akičiny prsty, zabořily se a pak slouzly.
„Chyťte se mě kolem ramen,“ dal příkaz.
V tom okamžiku jí prsty znovu povolily a bezmála upadla na hranu pultu. V poslední chvíli tam stačil nastavit ruku, takže mu obličejem narazila do lokte.
„Promiňte,“ řekla.
„Áááá… ne tak prudce,“ zasténal Bělov. „Ne tak prudce, Kondratěve!“