Poledne, XXII. století

„To jistě. Koráb posadil dobře. Ale on to nezvedl.“

„Víte,“ říkal Gorbovskij přesvědčivě, „četl jsem vaši monografii o prvocích, je výborná. Naše cesty se ale rozcházejí.“

Sidorov namáhavě polkl a řekl:

„Proč?“

Gorbovskij pohlédl na Walkensteina, pak na Badera.

„On to nechápe.“

Walkenstein přikývl. Nedíval se na Sidorova. Bader rovněž přikývl a pohlédl na Sidorova jakýmsi nedefinovatelným pohledem.

„No tak proč?“ zeptal se vyzývavě Sidorov.

„Máte v krvi příliš šturmování,“ řekl Gorbovskij měkce. „Víte, to je takové Sturm und Drang, jak by řekl ředitel Bader.“

„To je přesné,“ řekl Walkenstein. „Až moc. Něco takového nepotřebujeme. Je to móóc špatná vlastnost. Praští při ní kosti. A vy to dokonce nechápete.“

„Má laboratoř byla zničena,“ řekl Sidorov. „Nemohl jsem jednat jinak.“

Gorbovskij si povzdychl a pohlédl na Walkensteina, který pohrdavě řekl:

„Jdeme, Leonide Andrejeviči.“

„Nemohl jsem jednat jinak,“ paličatě opakoval Sidorov.

„Vaší povi

Sidorov zůstal stát uprostřed chodby a díval se, jak všichni tři odcházejí, jak Bader s Walkensteinem podpírají Gorbovského. Pak se podíval na ruku a uviděl rudé krůpěje na prstech. Šel tedy do lékařského úseku, přidržoval se stěn, protože se motal ze strany na stranu. ‚Chtěl jsem to udělat, jak nejlépe jsem dovedl,‘ uvažoval. ‚Nejdůležitější přece bylo přistát. Přivezl jsem kontejnery s mikrofaunou. Má to obrovskou cenu. I pro Gorbovského: dřív nebo později bude muset sám přistát a projet Vladislavou. A baktérie ho zabijí, když je nezneškodním. Udělal jsem to, co je nutné. Na planetě modré hvězdy Vladislavě je život. Samozřejmě, udělal jsem to, co jsem musel.‘ Několikrát si zašeptal: ‚Udělal jsem to, co jsem musel.‘ Cítil však, že to tak docela není. Prvně si to uvědomil tam dole, když stáli u planetoletu až po pás v klokotající naftě a na obzoru se zvedaly sloupy gejzírů a když se ho Gorbovskij zeptal: ‚Tak co navrhujete teď, abychom udělali, Michaile Albertoviči?‘, a když Walkenstein řekl něco neznámým jazykem, vstoupil zpátky do planetoletu. Pak si to také uvědomil, když se Skyt Alex potřetí odpoutal od povrchu té strašné planety a znovu sebou plácl do naftového marastu, protože ho srazila bouře. A teď si to uvědomil znovu.

„Chtěl jsem přece to nejlepší,“ nesrozumitelně řekl Dixonovi, který mu pomáhal ulehnout na stůl.

„Cože?“ řekl Dixon.

„Já jsem tam musel přistát,“ řekl Sidorov.

„Ležte,“ řekl Dixon. Pak zavrčel: „Pudové nadšení…“

Sidorov viděl, jak od stropu sjíždí velká bílá hruška. Zůstala viset docela blízko, až u samé jeho tváře; před očima mu začaly plout tmavé skvrny, uši mu zalehly a najednou Walkenstein začal zpívat svým hrubým basem:

Kdyby ses nevrátil, život dal svůj,

kdo by šel za tebe vpřed?

„Kdokoli…“ umíněně řekl Sidorov se zavřenýma očima. „Každý půjde vpřed…“

Dixon stál vedle něho a sledoval, jak tenká třpytivá jehla kybernetického chirurgického zařízení proniká do zmrzačené ruky. ‚Taková spousta krve,‘ pomyslel si Dixon. ‚Strašná spousta. Gorbovskij je z toho dostal včas. Přijít o půl hodiny později, už by toho mladíčka nikdo nedal dohromady. Jenže Gorbovskij se vždycky vrací včas. Tak to má být. Výsadkáři se musejí vracet, jinak by to nebyli Výsadkáři. A každý Výsadkář byl kdysi takovým Athosem…‘

HLOUBKOVÝ PRŮZKUM

Kabina byla propočtena pro jednoho člověka, a tak v ní teď bylo hodně těsno. Akiko seděla vpravo od Kondratěva na krytu ultrazvukového lokátoru. Aby nepřekážela, tiskla se ke stěně a nohama se opírala o spodní část pultu. Nebylo to nic příjemného, takhle sedět, ale sedadlo před pultem bylo určeno pro řidiče. Bělov také neseděl příliš pohodlně. Seděl na bobku nad otvorem a každou chvíli si střídavě protahoval zdřevěnělé nohy. Když si natáhl pravou, strkal Akice do zad, vzdychal a hlubokým hlasem se anglicky omlouval: ‚Beg your pardon.‘ Akiko a Bělov tu byli jako stážisté. A oceánologové stážisté se musí smířit s malým pohodlím v jednomístných ponorkách Oceánské služby.

Nebudeme-li počítat Bělovovo vzdychání a běžné hučení přehřátého vzduchu v reaktoru, bylo v kabině ticho. Málo místa, ticho a tma. Občas na spektrograf iluminátoru naráželi garnáti a z leknutí vylučovali mračna svítící sliznaté látky. Podobalo se to drobným nehlučným růžovým výbuchům. Jako kdyby někdo vystřeloval titěrné náboje. Při těchto výbuších bylo vidět vážnou Akičinu tvář s lesknoucíma se očima.

Akiko sledovala obrazovku. Hned od začátku se tiskla ke stěně a dívala se, i když věděla, že hledat budou muset dlouho, možná že celou noc. Obrazovka byla pod iluminátorem uprostřed pultu a aby na ni viděla, musela natahovat krk. Dívala se upřeně a mlčela. Byl to její první hloubkový průzkum.

Byla přebornicí v plavání na volný způsob. Měla štíhlý pás a široká mužská ramena. Kondratěv se na ni rád díval a rád by pod nějakou záminkou rozsvítil. Třeba aby naposledy před ponořením zkontroloval zámek vstupního otvoru. Nerozsvítil však. I tak si ji dobře pamatoval: štíhlá a nemotorná jako výrostek, v plátěné bundě s vysoukanými rukávy a v širokých krátkých kalhotách.

Na obrazovce se vynořil výrazný světlý signál. Akičino rameno se přitisklo ke Kondratěvovu. Vnímal, jak natahuje krk, aby lépe viděla, co se děje na obrazovce. Vnímal ji podle vůně parfému a navíc cítil sotva znatelnou vůni oceánu. Akiko vždycky voněla mořskou vodou: strávila v ní za každých okolností nejméně dvě třetiny ze svého času.

Kondratěv řekl:

„Žraloci. Čtyři sta metrů.“

Signál se zachvěl, rozpadl se na drobné skvrny a zmizel. Akiko se odvrátila. Nedovedla ještě číst signály ultrazvukového lokátoru. Bělov to dokázal, protože už měl rok praxe na Kunaširu za sebou, ale seděl vzadu a neviděl na obrazovku. Řekl:

„Žraloci jsou prevíti.“

Pak se zase neopatrně pohnul a řekl basem:

„Beg your pardon, Akiko-san.“

Mluvit anglicky vůbec nemusel, protože Akiko pět let studovala v Chabarovsku a perfektně uměla rusky.

„Neměls tolik jíst,“ řekl rozzlobeně Kondratěv. „A neměls pít. Víš přece, co se stává.“

„Všehovšudy pečená kachna ve dvou lidech,“ řekl Bělov. „A každý dvě skleničky. Nemohl jsem mu to odmítnout. Sto let jsme se spolu neviděli, dnes v noci odlétá. Teď už jistě odletěl. Pouhé dvě skleničky… Copak je to opravdu cítit?“

„Je.“

‚To je hloupé,‘ pomyslel si Bělov. Vysunul dolní ret, vydechl a nasál vzduch.

„Já tedy cítím jen voňavku,“ řekl.

‚Vrták,‘ pomyslel si Kondratěv. Akiko provinile řekla:

„Já jsem nevěděla, že je to tak důležité. To bych se nenavoněla.“

„Voňavka nevadí,“ oznámil Bělov. „Je to dokonce příjemné.“

‚Byl jsem na něj moc přísný,‘ pomyslel si Kondratěv. Bělov se uhodil do hlavy o zámek vstupního otvoru a zasyčel bolestí.

„Co je?“ zeptal se Kondratěv.

Bělov povzdychl, zkřížil nohy a zvedl ruku, aby ohmatal zámek nad hlavou. Byl studený, měl ostré, hrubé hrany. Tiskl k otvoru těžký kryt. Nad krytem byla voda. Sto metrů vody k hladině.

„Kondratěve,“ řekl Bělov.

„Ano?“

„Poslyš, Kondratěve, proč plujeme pod vodou? Pojď, vyjedeme nahoru a otevřeme kryt. Čerstvý vzduch a tak dále…“

„Nahoře je pět balů,“ odpověděl Kondratěv.

‚No jo,‘ pomyslel si Bělov, ‚pět balů, to je pěkná houpačka, zalilo by to otevřený vstupní otvor. Ale sto metrů vody nad hlavou není taky nic příjemného. Za chvíli začneme sestupovat, pak budeme mít nad hlavou dvě stě, tři sta, pět set metrů. Možná že to bude kilometr nebo dokonce tři kilometry. Neměl jsem se sem cpát,‘ pomyslel si Bělov. ‚Měl jsem zůstat na Kunaširu a psát článek.‘

Ještě jeden garnát klepl do iluminátoru. Byl to úplný růžový minivýbuch. Bělov upřel zrak do tmy, kde se na okamžik objevila silueta ostříhané Kondratěvovy hlavy.