Страница 15 из 67
„Opravdu?“ nadchl se učitel. „Tetrakanetylenové kalhoty?“
„Jo!“ řekl Pavel s pohotovou pýchou.
Lin mu to vztekle záviděl.
„Chlapci,“ řekl učitel, „já ale nevím, jak se spravují!“
Posádka s ulehčením vykřikla. Všichni věděli jak. Všichni toužili po tom, aby to mohli ukázat, aby mohli vyprávět a spravovat.
„Tak pojďte,“ souhlasil učitel. „Jenom navigátor Sidorov nebude spravovat kalhoty, ale bude opravovat průhledovou soupravu. Osud je k němu krutý.“
„Podívejme se!“ řekl Athos, který si na takovou či
Všichni se pustili do práce. I Kapitán. Kdoví proč mu začalo být veselo. ‚Zítra neodjedeme,‘ uvažoval. ‚Dokud se nedáme dohromady…“ Nápad s útěkem mu nepřipadal už tak lákavý, jenom aby nepřišly nazmar vědomosti, které se jim podařilo nashromáždit za čtyři dekády.
„…existují problémy zajímavé a závažné,“ vyprávěl učitel a obratně přitom zacházel s vysokofrekvenčním zařízením, „jsou problémy obrovské jako svět. Jsou ale také ještě problémy malé, ale výjimečně zajímavé. Nedávno jsem přečetl strašně starou knížku, byla velmi zajímavá. V podstatě se tam psalo, že doposud nebyla vyřešena záhada ‚bludiček‘. Znáte je — ty na bažinách? Je jasné, že to jsou nějaké chemiluminiscentní hmoty, ale jaké? Snad fosforečnan sírnatý? Spojil jsem se s Informátorem, a víte, že tahle záhada nebyla vysvětlena dodnes?“
„Proč?“
„Jde totiž o to, že chytit takovou bludičku je nesmírně těžké. Jako Pravda si bliká někde v dálce a do rukou ji člověk uchopit nemůže. Lepellé se dlouhou dobu pokoušel sestrojit kybernetické zařízení pro lov světel, ale ani v nejmenším se mu to nepodařilo…“
Učitele Těnina příšerně bolela hlava. Necítil se dobře. Za poslední čtyři hodiny přečetl a obsáhl čtyři knihy o regeneraci ovzduší, projekt Venuše se naučil nazpaměť. Proto musel využít hypnotického vyzařovače, po němž je třeba si nutně lehnout a dobře se vyspat. Ale pořádně se vyspat nemůže. Možná že si ani nemusel tak přetěžovat mozek, ale nechtěl riskovat. Musel vědět o Venuši a o projektu desetkrát víc než celá čtyřka dohromady, jinak by celé jeho podnikání ztratilo smysl.
Čekal na okamžik, kdy bude moci přejít k tomu hlavnímu, a vyprávěl jim o lovu bludiček, viděl, jak široce se otevírají klukovské oči, jak v nich pulsuje a klokotá plamen velké fantazie, a bylo mu jako vždycky v takovém případě obdivuhodně hezky a radostně, když viděl právě tohle, třebaže se mu hlava mohla rozskočit.
…Chlapci už zatím kráčeli čvachtajícím třasoviskem v opravdových kouzelných baži
Ve chvíli, kdy kalhoty i průhledová souprava byly opraveny, jedno ani druhé už víc nikoho nezajímalo. Pavel si vymyslel poému Bludičky a když si natahoval kalhoty, broukal si už první verše: ‚Pohleď, v dálce bažin bludičky jsou‘.
Kapitán s Athosem nezávisle na sobě vymýšleli plán kybernetického stroje do bažin, který by byl schopen rychle se přemisťovat nejistým terénem a který by reagoval na chemiluminiscenci… Lin jednoduše seděl s otevřenou pusou a myslil si: ‚Kde jsem to jen nechal oči? Zatraceně!‘ Pevně se rozhodl, že zbytek života stráví v bažinách.
Učitel si pomyslel: ‚Už je čas. Jenom je nenutit ke lhaní a přetvářce. Tak do toho, Těnine!‘ A spustil:
„Poslyš, Kapitáne Kornove, co je tohle za strašné schéma?“ zapíchl prst do výkresu s obohacovačem. „Děláš mi starosti, chlapče. Vymyslel sis to pěkně, ale realizace je nebývale špatná…“
Kapitán se rozohnil a pustil se do boje…
O půlnoci učitel Těnin vyšel do parku a zastavil se u svého pterokaru. Obrovitý plochý blok školy ležel před ním. Všechna okna v přízemí už byla tmavá, ale tam nahoře ještě hořela světla. Svítilo se ve dvacítce, kde pětice vynikajících šprýmařů besedovala zcela jistě se svým učitelem Sergejem Tokmakovem, dříve lékařem. Svítilo se v pokoji číslo sto sedm, tam se míhaly stíny a bylo jasné, že někdo někoho mlátí polštářem po hlavě a že ho bude mlátit tak dlouho, dokud proud neslyšných a neviditelných infrapaprsků nepřinutí ke spánku i ty nejneklidnější, což se stane za dvě minuty. Svítilo se v mnoha místnostech těch nejstarších — tam už řešili problémy poněkud důležitější než byly bludičky, nebo jak se spravují roztrhané tetrakanetylenové kalhoty. A svítilo se v osmnáctce…
Učitel vstoupil do kabiny pterokaru a začal se dívat na známé okno. Hlava se mu snad už rozskočila. Měl chuť si lehnout, zavřít oči a na čelo si dát něco studeného a těžkého. ‚Vy moji kluci,‘ uvažoval, ‚copak jsem vás opravdu nezastavil? Jak je to těžké, jak je to složité a jak si člověk není někdy jist, má-li úplnou pravdu, ale nakonec jak se vždycky ukáže, že jednal správně. A jak je to všechno pozoruhodné, radostné a jak bez toho nelze žít…‘
Světlo v osmnáctce zhaslo. Znamená to, že může jít spát. Spát se mu chce, ale je mu líto udělat to. ‚Určitě jsem jim neřekl všechno, co bych jim mohl říct a co by stálo za to… Ne, všechno. Už aby bylo ráno! Jak mi je bez nich smutno a jak se cítím sám! Zatracení kluci!‘ Učitel Těnin se usmál a zapojil motor. Už aby bylo ráno…
V osmnáctce statečně bojovali se spánkem. Kapitán měl řeč. Posádka mlčela.
„To je ostuda! Všichni dostanou výpověď! Lenoši líní! Parta ostudných lenochů a hlupáků! Co jste dělali těch čtyřicet dní? Co ty, Line? Hanba! Ani jediná pořádná odpověď…“
Athos si pohrával s klaviaturou průhledového zařízení a blábolil:
„Tak už nás, Kapitáne, nech! Sám jsi dopadl taky skvěle — z pěti odpovědí čtyři nanic. A ta pátá, když se to tak vezme…“
„Jak to — z pěti…“
„Nehádej se, Kapitáne, já jsem to počítal.“
A jestliže Athos řekne, že něco počítal, tak je to spočítáno dobře. To tedy ale byla ostuda! Kapitán zavřel oči, až mu před nimi pluly ohnivé skvrny. Projekt Říjen se rozplynul. Rozplynul se s ostudou. S takovouhle bandou hlupáků se Venuše nedá dobývat! Nikdo ničemu nerozuměl a nic se nenaučil. Jak moc je třeba se dřít jenom o atmosférických agregátech, aby je čert vzal! Nejsme k ničemu. Velcí kolonisté z osmnáctky! Fuj! Ale Valter dostal, co mu patří. Neměli by mu ještě přidat? Ne, to mu stačí. A vůbec, už se dost zabývali takovými hloupostmi. Teď musí myslet na bludičky.
…Kapitán šel, zapadal do bažin, spolu s ním Athos i Lin a Polly, který měl roztrhané kalhoty. V kouřících výparech se míhaly hbité kybernetické stroje, které teprve museli vymyslet.