Poledne, XXII. století

„Nejdřív ho namočíme,“ zašeptal Paul.

Kapitán přikývl. Polly zašustil křovím a hluše zhluboka zakašlal. Valter udělal právě to, co by udělal každý na jeho místě. Nasadil si masku na obličej, neztrácel čas a skočil do vody, která ani nevyšplíchla. Po temné hladině přejely pomalé vlny, listy leknínů se několikrát zvedly a znovu klesly zpátky.

„To nebylo špatné,“ poznamenal Lin, všichni čtyři vyšli ze křoví a zůstali stát na břehu, aby mohli pozorovat temnou vodu.

„Potápí se líp než já,“ poznamenal objektivně Paul, „ale nechtěl bych si to teď s ním vyměnit.“

Posadili se. Vlny už zmizely a listí leknínů se uklidnilo. Nízké slunce probleskovalo mezi borovicemi. Bylo trochu dusno a ticho. „Kdo bude mluvit?“ informoval se Athos.

„Já,“ pohotově navrhl Lin.

„Věnujte ho mně,“ řekl Pavel. „A vy ho pak pěkně…“

Zamračený Kapitán přikývl. Vůbec se mu to nelíbilo. Blížila se noc a oni nebyli ještě hotovi. Dnes se jim už jistě nepodaří odejít. Pak si vzpomněl na učitelovy dobré oči a ztratil chuť někam odcházet. Jednou jim řekl: ‚To nejhorší v člověku začíná od lži.‘

„Hele ho!“ zabasoval Lin. „Plave si…“

Seděli v půlkruhu u vody a vyčkávali. Valter plaval nádherně a elegantně, pistoli už ale neměl.

„Ahoj, osmnáctko!“ řekl, když vylézal z vody. „Pěkně jste mě dostali…“ Zastavil se po kolena ve vodě a začal si dlaněmi stírat vodu z těla.

Pavel začal.

„Tak ti blahopřejeme k šestnáctinám,“ řekl mile.

Valter si stáhl masku a vytřeštil oči.

„Cože?“ řekl.

„Blahopřejeme ti k šestnáctinám, hochu,“ opakoval Pavel ještě mileji.

„Já ti nějak moc nerozumím, Polly,“ Valter se přinutil k úsměvu. „Ty vždycky mluvíš tak chytře…“

„To je fakt,“ souhlasil objektivní Pavel, „já jsem chytřejší než ty. Kromě toho víc čtu. No tak?“

„Jaképak no tak?“

„Ty jsi neřekl děkuji,“ vysvětlil Athos, který stál v pohotovosti. „A my jsme ti přišli blahopřát.“

„Co se děje, kluci?“ Valtrův pohled těkal z jednoho na druhého. Snažil se ze všech sil pochopit, oč běží. Neměl čisté svědomí, a tak začínal mít obavy. „Jaké blahopřání… Já jsem měl narozeniny před měsícem a to mi nebylo šestnáct, ale čtrnáct…“

„Jakpak to?“ velice se podivil Pavel. „Pak mi není jasné, co tu má co dělat ta maska.“

„A ploutve,“ řekl Athos.

„A pistole, kterou jsi schoval pod tímhle břehem,“ řekl Lin, který tak nejednal poprvé.

„Čtrnáctiletí nelezou do vody sami,“ řekl rozzlobeně Kapitán.

„No ne!“ řekl Valter co nejpřezíravěji. „Snad nepůjdete žalovat?“

„To je ale hloupý chlapec!“ zvolal Pavel a otočil se na Kapitána. (Kapitán nic nenamítal.) „On chce říct, že by to na mě řekl, kdyby mě chytil v takové situaci. Cože? On nejen že porušuje zákony, on…“

„Zákony, zákony,“ vrčel Valter. „Copak vy jste ještě nikdy nelovili… Hele, střelil jsem párek bljamb…“

„Ale jo, my lovíme,“ řekl Athos. „Ale vždycky čtyři najednou. A nikdy sami. A vždycky to řekneme učiteli. A on nám věří…“

„Ty svému učiteli lžeš,“ řekl Pavel. „To pak můžeš zalhat komukoli jinému, Valtře. Ale mně se líbí, že se hájíš.“

Kapitán se zamračil. Staré dobré pořekadlo ho teď doslova rozpoltilo: ‚Lžeš-li učiteli, můžeš zalhat komukoli.‘ Do té věci s Valtrem jsme se neměli pouštět. Nemáme na to právo…

Valter se necítil dobře. Zkusil to prošením:

„Tak mě nechte, kluci, obléknout… Je zima. A nakonec to přece ani není vaše věc. To je věc moje a mého učitele. Že je to pravda, Kapitáne?“

Kapitán s námahou odlepil rty od sebe:

„Má pravdu, Polly. Už má dost, už se omlouvá.“

Pavel vážně souhlasil:

„Ano, už má dost. Svědomí se mu tetelí. To byla psychologická etuda, Valtře. Já mám psychologické etudy strašně rád.“

„Vem tě čert i s nimi!“ zavrčel Valter a pokoušel se dostat k šatům.

„Jen klid!“ řekl Athos. „Nepospíchej tolik. Tohle byla preambule. A teď začne ambule.“

„Dovolte, teďka já,“ řekl mohutný Lin a vstával.

„Ne, to ne, Line,“ řekl Pavel, „to nesmíš. To je hrubá práce. Ten to nepochopí.“

Valter zběsile skočil do vody.

„Čtyři na jednoho!“ zvolal. „Vy jste ale! Co svědomí…“

Pavel vyletěl vzteky.

„Čtyři?!“ vyjel. „Mrňavý Valka byl čtyřikrát slabší než ty! Ne — pětkrát, šestkrát! A tys ho mlátil, ty zvíře jedno! Když tě svrběly ruce, mohl sis najít Lina nebo Kapitána, gorilo jedna!“

Valter byl bledý. Masku už si nasadil, ale ještě si ji nedal na obličej a nervózně se teď rozhlížel, když hledal, jak z toho. Byla mu zima. A bylo mu to jasné.

„Že se nestydíš, Valtře!“ řekl skvělý Athos. „Podle mne jsi zbabělec. Že se nestydíš. Pojď ven. Budeš zápasit postupně se všemi,“

Valter zaváhal, ale vyšel ven. Věděl, co to znamená zápasit s osmnáctkou, ale přesto vyšel ven a zaujal postavení. Cítil, že přišla chvíle účtování a že tohle je nejlepší způsob. Athos si pomalu přetáhl košili přes hlavu.

„Počkejte!“ vyjel Pavel. „Z toho budou modřiny! Máme ještě jinou práci!“

„To je pravda,“ řekl Athos a zamyslel se.

„Pusťte mě na něj,“ požádal mohutný Lin. „Vezmu to zkrátka.“

„Ne!“ Pavel se začal rychle svlékat. „Valtře! Pamatuješ si, co je největší svinstvo na světě? Já ti to připomenu: být zbabělý, lhát a přepadat druhé. Zbabělec naštěstí nejsi, ale na to ostatní jsi zapomněl. A já chci, aby sis to zapamatoval navždycky. Tak já jdu, Valtře! Opakuj si to!“

Sebral Valtrovo oblečení, které leželo ve křoví, a skočil do vody.

Valter ho sledoval bezmocným pohledem, zatímco Athos skákal na břehu nadšením.

„Polly!“ křičel. „Polly, ty jsi génius! génius! Co mlčíš, Valtře. Opakuj to, ty gorilo: být zbabělý, lhát a přepadat druhé!“

Kapitán zamračeně sledoval Pollyho, který plaval jako pes, dělal při tom spoustu hluku a nechával za sebou zpěněnou stopu. Ano, byl moudrý, jako vždycky. Ten břeh byl zarostlý příšernými kopřivami a nahý Valter tam bude muset hledat své kalhoty i všechno ostatní. Bude hledat za tmy, protože slunce zapadá. A to mu patří. Kdo ale potrestá nás? Ani v nejmenším nejsme andělé, lžeme. Je to jen o málo lepší než přepadat druhé.

Polly se vracel. Byl celý udýchaný, odplivoval si, vyškrábal se na břeh a hned spustil:

„Tak to bychom měli, Valtře! Běž se obléknout, ty gorilo. Plavu hůř než ty, hůř se potápím, ale nechtěl bych si to teď s tebou vyměnit!“

Valter se na něho díval. Mlčky si nasadil masku na tvář a vstoupil do teplé vody, z které se kouřilo. Měl před sebou břeh porostlý strašnými kopřivami.

„Zapamatuj si to!“ křikl za ním Pavel. „Být zbabělý, lhát a přepadat druhé! Přepadat, Valtře! Nic horšího není! Kopřivy jsou dobré na špatnou paměť…“

„To ano,“ řekl Athos. „Dříve je vysekávali. Obleč se, Polly, nastydneš…“

Bylo slyšet, jak na protějším břehu Valter syká bolestí a jak chodí v kopřivovém houští.

Když se vrátili na osmnáctku, byl už pozdní večer, protože po účtování s Valtrem Lin navrhl, aby si odpočinuli a trochu se rozptýlili, aby si tedy zahráli na Pandoru, a na Pandoru si hráli vždycky s velkou chutí. Athos, Lin a Kapitán byli lovci, Polly byl obrovitý rakopavouk, park jim posloužil za džungli na Pandoře, džungli neprostupnou, bažinatou a děsivou. Právě vystoupivší měsíc představoval EN 9 — jedno ze sluncí na Pandoře. Hráli si tak dlouho, dokud se obrovitý rakopavouk nevrhl ze stromu na lovce Lina a neroztrhl si po celé délce kalhoty ze superpevného tetrakanetylenu. Pak museli jít domů. Nechtěli rozčilovat službu, a tak Kapitán navrhl, aby se domů dostali odpadovou rourou — byla to skvělá myšlenka, která mezi jeho temnými úvahami zazářila jako blesk. Přesto se nakonec rozhodli použít vyzkoušeného okna v dílně.

Do osmnáctky vstoupili velmi hlučně a v běhu posuzovali skvělé perspektivy, které se před nimi otevřely v souvislosti s nápadem o odpadové rouře, až uviděli učitele, který seděl za Athosovým stolem s knihou v rukách.

„Já jsem si roztrhl kalhoty,“ řekl rozpačitě Pavel. Dobrý večer samozřejmě říct zapomněl.