Страница 13 из 67
Samozřejmě zapomněl, že mu tu knížku doporučil učitel. Vždycky zapomínal na takové drobnosti, velice rád „objevoval“ knihy. A byl rád, když o tom všichni věděli. Líbila se mu taková popularita.
„Jsi chlapík, Pavle!“ řekl učitel. „Ty jsi samozřejmě taky psal o doktoru Mbogovi?“
„Já jsem napsal verše!“
„No ne, Paule! Nemáš z toho strach?“
„Čeho bych se bál?“ řekl Paul lhostejně. „Přednášel jsem je Athosovi. Vyhuboval mi jenom pro nějaké maličkosti. Tak… jenom nepatrně.“
Učitel pochybovačně pohlédl na Athose.
„Hm! Pokud já navigátora Sidorova znám, zřídkakdy se zabývá maličkostmi. Uvidíme, uvidíme… A co ty, Sašo?“
Lin mlčky přisunul k učiteli tlustý sešit. Na obálce byla rozplácnutá neuvěřitelná kaňka.
„Zvancev,“ vysvětlil. „Oceánolog.“
„Kdo to je?“ zeptal se Paul žárlivě.
Lin na něho pohlédl nesmírně přezíravě a mlčel. Paul byl usazen. To bylo neuvěřitelné. Spíše dokonce strašné. Neměl ani potuchy o oceánologovi Zvancevovi.
„Tak výborně,“ řekl učitel a složil všechny sešity dohromady. „Přečtu si je a pouvažuji o nich. Promluvíme si o tom zítra…“
Hned ho mrzelo, že to řekl. Kapitána jako kdyby při slově ‚zítra‘ někdo uhodil. Pro toho chlapce bylo lhaní a přetvářka něčím odporným. Je zbytečné týrat je, musí být opatrnější ve výrazech. Proč taky, nevymysleli si nic zlého. Dokonce jim nic nehrozí: dál než k Aňudinu se nedostanou. Budou se ale muset vrátit, a tohle je na tom všem nejnepříjemnější. Celá škola se jim bude smát. Děti někdy bývají zlé, zvláště tehdy, když si jejich kamarádi vymyslí něco, co by mohli dokonce dokázat, ale co nemohou svést všichni ostatní. Pomyslel na velké posměváčky z dvacítky a dvaasedmdesátky, jak s řinčením skáčí kolem uvězněné posádky Galaktionu a jak je k smrti nenávidí…
„Mimochodem, a co algebra?“ řekl. (Posádka se usmála. Moc dobře znala to učitelovo ‚mimochodem‘. Připadalo jim nádherně nelogické.) „Za mých dob přednášel dějiny matematiky jeden strašně legrační učitel. Postavil se u tabule,“ učitel ho začal napodobovat, „a spustil: Už staří Řekové věděli, že (a + b)2 se rovná a2 plus 2ab plus…“ učitel nahlédl jakoby do záznamů, „plus eee… eee… b2…“
Posádka se zalykala smíchy. Zarytí kosmoletci naprosto oddaně hleděli na učitele a byli jím nadšeni. Tenhle člověk jim připadal veliký a prostý jako svět.
„A teď se podívejte, jaké zajímavé věci se dají někdy provádět s (a + b)2,“ řekl učitel, sedl si a všichni se nahrnuli kolem něho.
Započalo to, bez čeho posádka už nemohla být, a učitel by ani nechtěl, aby bez toho byli, — dobrodružství Čísel v Prostoru a Času. Chyba v koeficientu svedla koráb ze správného směru a uvrhla ho do černé propasti, odkud není návratu pro takového člověka, který napsal plus místo minus před mocninu; neohrabaný mnohočlen hrozivé podoby se rozkládal na neuvěřitelně jednoduché součinitele a Lin roztrpčeně sténal: „Kde jsem to nechal oči? Jak ono to je jednoduché!“; zněly svérázně slavnostně legrační Kardanovy verše, v nichž je popsán vlastní způsob řešení rovnic třetího stupně…
Pak učitel řekl:
„Dobře, chlapci. Teď to vidím: když dovedete všechny své životní problémy k mnohočlenům, budou vyřešeny. Aspoň přibližně…“
„Já bych je chtěl dovést k mnohočlenům,“ vyrazil ze sebe Paul, který si najednou vzpomněl, že tu zítra nebude a s učitelem že se bude muset rozloučit možná navždycky.
„Já tě chápu, soudruhu operátore,“ řekl laskavě učitel. „Nejtěžší je správně si položit otázku. To ostatní za vás udělá šest století vývoje matematiky… A občas se můžeme obejít i bez matematiky.“ Odmlčel se. „Tak co, chlapci, nerozdáme si to čtyři jedna?“
„Hurá!“ zvolala posádka a vyřítila se ven z místnosti, protože pro zápas ‚čtyři jedna‘ bylo zapotřebí prostoru a pod nohama měkká půda.
„Čtyři jedna‘ je inteligentní hra vyžadující velkého soustředění a dokonalé znalosti starých chvatů sambo. Posádka se zapotila, učitel si roztrhl bundu a docela slušně se poškrábal. Pak všichni usedli pod borovicí na písek, aby si odpočinuli.
„Z takového škrábnutí,“ říkal učitel a prohlížel si dlaň, „by na Pandoře byl poplach. Izolovali by mě ve zdravotnickém oddělení a utopili ve virofobech.“
„A co kdyby vás chytil za ruku rakopavouk?“ s mírným mrazením se zeptal Paul.
Učitel na něho pohlédl.
„Rakopavouk takhle nekouše,“ řekl. „Nedávej mu ruku do chřtánu. Mimochodem, profesor Karpenko teď pracuje na zajímavé věci, virofoby ve srovnání s ní jsou pouhou dětskou hračkou. Slyšeli jste už něco o bioblokádě?“
„Povídejte!“ Posádka zbystřila pozornost.
Učitel začal hovořit o bioblokádě. Posádka poslouchala tak, že Těninovi bylo líto, že svět je příliš veliký a že jim nedokáže hned teď povědět o všem, co je známo i co známo není. Naslouchali bez hnutí a viseli mu na ústech. A všechno by bylo v naprostém pořádku, kdyby učitel nevěděl, že ve skříni je připraveno lano z prostěradel a že Kapitán — Kapitán už v každém případě! — o tom ví taky. Jak je zastavit?‘ přemýšlel Těnin. „Jak?‘ Je mnoho cest, ale žádná z nich není ta pravá, protože je jednoduše nezastaví, zatímco je bude třeba přivést k tomu, aby pochopili, že není možno se nezastavovat. Ale jedna dobrá cesta přece jenom existovala. Nejméně jedna. K tomu by však potřeboval celou noc a několik knih o regeneraci ovzduší, úplný plán ‚Venuše‘ a dvě tabletky sporaminu, aby tu noc vydržel. Je třeba, aby chlapci neodešli dnes v noci. Dokonce ne až v noci, ale už večer, protože Kapitán je chytrý a hodně toho vidí: vidí, že učitel na něco přišel, možná že přišel na všechno. ‚Nemusí to být celá noc,‘ uvažoval učitel. ‚Stačí čtyři pět hodin. Zdržet je a zaměstnat na tu dobu. Ale jak?‘
„Mimochodem, a co láska k bližnímu?“ řekl a posádka opět měla radost z onoho mimochodem. „Jak se říká člověku, který ubližuje slabšímu?“
„Prevít,“ řekl rychle Lin. Těžko mohl použít ostřejšího a výstižnějšího výrazu.
„Být zbabělý, lhát a napadat druhého,“ opakoval Athos. „Proč se ptáte, učiteli? U nás nic takového nebylo a nebude.“
„Ano, ale ve škole se to stává… občas.“
„Kdo je to?“ Paul vyskočil. „Řekněte nám, kdo to je!“
Učitel váhal. To, co chtěl udělat, bylo v podstatě hloupé. Zatahovat chlapce do takových záležitostí je dost značné riziko. Mají horké hlavy a mohli by všechno pokazit. A učitel Schein bude v právu, když se nebude právě přívětivě vyslovovat na adresu učitele Těnina. Ty čtyři je však nutno zastavit…
„Valter Saroňan,“ řekl učitel pomalu. „Jenom jsem o tom zaslechl, chlapci. Mělo by se to všechno pořádně ověřit.“
Díval se na ně. Chudák Valter. Kapitánovi se chvěly ve tvářích svaly. Lin vypadal hrozivě.
„My to ověříme,“ řekl Paul a ne právě přívětivě mhouřil oči. „Uděláme to velice pečlivě…“
Athos s Kapitánem na sebe pohlédli. Chudák Valter!
„Budeme mluvit o sopkách,“ navrhl učitel.
A pomyslel si: ‚Teď bude těžké mluvit o vulkánech. Myslím si ale, že to je jediná věc, která je může pozdržet až do tmy. Ubohý Valter! Jistě, všechno si to skutečně pečlivě prověří, protože Kapitán nemá rád omyly. Pak budou hledat Valtra. Na to všechno je třeba spousta času. Bude obtížné najít čtrnáctiletého chlapce po večeři v parku, který se rozprostírá na čtyřech stech hektarech. Do večera neutečou. Vyhrál jsem svých pět hodin a… ubohá moje hlava! Jak do ní dostat ty čtyři knihy a plán o šesti stech stránkách…‘
A učitel Těnin začal vyprávět, jak se ve dvaaosmdesátém mohl zúčastnit uklidňování sopky Stromboli.
Valtra Saroňana dostihli v parku u rybníka. Bylo to v jednom z nejvzdálenějších koutů parku, kam se každý chlapec neodváží, proto jich o rybníce mnoho nevědělo. Stála v něm temná hluboká voda, kde mezi dlouhými zelenými výhony leknínů vypínajících se ode dna postávaly velké žluté ryby a pohybovaly ploutvemi. Místní lovci jim říkali ‚bljamby‘ a stříleli je z vlastnoručně vyrobených zbraní pro lov pod vodou.
Valter Saroňan byl úplně nahý, nebudeme-li počítat potápěčskou masku. V rukou držel vzduchovou pistoli, která střílela tupou tyčí, na nohou měl červenomodré ploutve. Sebevědomě stál s maskou posunutou na čelo a čekal, až oschne.