Poledne, XXII. století

„Málokdy někdo něco vynalezl jako první,“ nejistě breptal Lin a bezmocně se zadíval na Kapitána.

Kapitán vstal. Přistoupil k Athosovi a šťouchl ho pěstí do břicha.

„Prima, Athosi,“ prohlásil. „Já trouba myslel, že se flákáš.“

„Tak já se flákám…“ řekl Athos a šťouchl Kapitána do boku. Přijal tak jeho omluvu.

„Hurá, kluci!“ zvolal Kapitán. „Letíme směrem na Athose. Napáječe na plný výkon, hvězdoletci! Chraňte se velkých rychlostí! Chraňte odrážeč. Prach nás žene doleva. Hurá!“

„Hurá! Hurá! Hurá!“ zvolala posádka Galaktionu.

Kapitán se otočil na Lina.

„Palubní inženýre Line,“ řekl, „jsou nějaké otázky ze zeměpisu?“

„Nejsou,“ podal hlášení palubní inženýr.

„Co máme dneska?“

„Algebru a výchovu k práci,“ řekl Athos.

„Správně! Začneme tedy zápasem. První dvojici bude tvořit Athos s Linem. A ty, Polly, ty si sedni na bobeček, máš slabé nohy.“

Athos se připravil k zápasu.

„Nesmíme zapomenout schovat materiály,“ řekl. „Rozházeli jsme je tu všechny, ještě to uvidí učitel.“

„Dobře, ale stejně ráno už odcházíme.“

Paul usedl na postel a odložil knížku.

„Tady nestojí nic o tom, kdo vynalezl oxytan.“

„L. Jenkins,“ řekl Kapitán bez rozmýšlení. „Ve dvaasedmdesátém.“

Učitel Těnin přišel do osmnáctky jako vždycky ve čtyři hodiny odpoledne. V pokoji nikdo nebyl, ale v koupelně tekla voda naplno, bylo slyšet prskání, cákání a jásavé volání: „Hurá, hurá, hurá!“ Posádka Galaktionu se myla po hodinách výchovy k práci.

Učitel prošel místností. Hodně toho znal, na mnohé si zvykl. Lin měl jako vždycky šaty rozházené po celém pokoji. Jedna jeho bačkora stála na Athosově stole a představovala bezpochyby plachetnici. Za stožár posloužila tužka; plachta byla z ponožky. To je přirozeně Paulova práce. Kvůli tomu bude Lin vztekle vrčet: „Nemysli si, že to je něco tak vtipného, Polly…“ Systém na regulaci průhlednosti stěn a stropu byl rozladěn, to bylo Athosovo dílo. Tlačítko umístěné u hlavy postele mu vždycky před spaním posloužilo za hračku. Leží si, mačká je a v místnosti je hned tma, hned se objeví noční obloha a měsíc nad parkem. Obvykle se tlačítko poškodí, pokud Athose někdo včas nezarazí. Dnešní osud Athosovi předurčil, že bude toto zařízení opravovat.

Na Linově stole bylo vždycky boží dopuštění, s tím se nedalo nic dělat. To je právě případ, kdy učitelovy nápady a celý mohutný aparát dětské psychologie nic nesvedou.

Stalo se už pravidlem, že všechno nové v pokoji je spojeno s Kapitánem. Dnes má na stole výkresy, které tam dříve nebyly. Znamená to, že jde o něco nového, to se musí zvážit. Učitel Těnin měl rád novinky. Usedl ke Kapitánovu stolu a začal si výkresy prohlížet.

Ze sprch sem doléhalo:

„Přidej studenou, Polly!“

„Né! Je mi zima! Nastydnu!“

„Podrž ho, Line, ať se zoceluje!“

„Athosi, hoď mi osušku…“

„Kde je mýdlo, kluci?“

Někdo se hlasitě svalil na podlahu. Následoval nářek:

„Kterej trouba mi hodil mýdlo pod nohy?“

Chechtání, výkřiky.

„To je strašně vtipné! Jestli se do vás dám…!“

„No, no! Pěkně zacouvej, ty…“

Učitel si prohlédl výkresy a položil je zpátky na místo. ‚Zájem trvá,‘ pomyslel si. ‚Teď kyslíkový obohacovač. Chlapce začala vážně zajímat Venuše.‘ Vstal a podíval se pod Paulův polštář. Ležel tam známý Úvod do… Kniha byla jaksepatří ohmataná. Učitel v ní zamyšleně listoval, pak ji odložil na místo. ‚Dokonce i Paul,‘ pomyslel si. ‚To je zvláštní.‘

Teď viděl, že Lin nemá na stole boxerské rukavice, které se tam vždycky povalovaly den co den během dvou uplynulých let. Nad Kapitánovou postelí chyběla fotografie Gorbovského ve vakuovém skafandru, Paulův stůl byl prázdný.

Učitel Těnin pochopil všechno. Bylo mu jasné, že chtějí utéct, a věděl kam. Pochopil také, kdy se to má stát. Jestliže tam není fotografie, pak ji má Kapitán v batohu. Znamená to, že batoh už má složený. Znamená to tedy, že odcházejí zítra ráno co možno nejdříve. Protože Kapitán rád dělá všechno důkladně a nikdy neodkládá na zítra, co se může udělat dnes. Ostatně Paulův batoh není zcela jistě připravený: Paul dává přednost vždy tomu, co se dá udělat až pozítří. Znamená to, že odcházejí zítra, že odcházejí oknem, aby nevyrušovali službu. Oni vůbec neradi vyrušují službu. Ale kdo to vlastně dělá rád?

Učitel se podíval pod postel. Kapitánův batoh byl složený s obdivuhodnou důkladností. Pod Paulovou postelí se povaloval jeho batoh. Z batohu trčela jeho oblíbená košile bez límce, s červenými pruhy. V nástě

Tak… teď je třeba uvažovat. Učitel Těnin se zamračil, ale současně se hned rozveselil.

Ze sprch se vykulil Paul jenom v plavkách, spatřil učitele a začal metat hvězdy.

„To není špatné, Paule!“ zvolal učitel. „Ale nesmíš ohýbat nohy, chlapče!“

„Hurá!“ vypískl Paul a začal metat hvězdy na druhou stranu. „Kosmoletci, učitel! Učitel je tu!“

Vždycky zapomněl na pozdrav.

Posádka Galaktionu se vyhrnula do pokoje a znehybněla mezi dveřmi. Učitel Těnin se na ně díval a myslel si… ne, nic si nemyslel. Měl je velice rád. Vždycky je měl rád. Všechny. Všechny, koho vychoval a propustil do Velkého světa. Bylo jich mnoho, nejlepší ze všech však byli tito. Protože tu byli teď. Stáli v pozoru a dívali se na něho tak, jak si to přál. Téměř tak.

„Ka te te u es té há dé,“ signalizoval učitel. Znamenalo to: posádce Galaktionu. Vidím vás dobře. Není na našem kursu prach?

„Tá té ku u zet cé,“ různými hlasy odpověděla posádka.

Také oni viděli dobře a žádný prach ve směru jejich letu téměř nebyl.

„Kupí se mraky!“ zavelel učitel a pohlédl na svůj chronometr.

Posádka se mlčky pustila do oblékání.

„Kde mám ponožku?!“ vykřikl Lin a uviděl plachetnici. „Nemysli si, že to je něco vtipného, Polly…“ vrčel.

Oblékání trvalo devětatřicet sekund a několik desetin, poslední byl hotov Lin.

„To je svinstvo, Polly,“ vrčel. „Jsi vtipný…!“

Potom si každý sedl, kam to šlo, a učitel řekl:

„Literatura, zeměpis, algebra, výchova k práci. Je to tak?“

„A ještě trochu tělocviku,“ dodal Athos.

„Bezpochyby,“ řekl učitel. „Je to vidět na tvém oteklém nose. Poslyšte, Paul pořád ještě krčí nohy. Sašo, musíš mu to ukázat.“

„Dobře,“ řekl Lin s uspokojením. „On je na to ale tvrdý, učiteli.“

Paul okamžitě odpověděl:

„Lepší je být tvrdý v kolenou, než být tupý jako poleno…!“

„Tři plus.“ Učitel pokýval hlavou. „Moc gramotné to sice nebylo, ale myšlenka byla jasná. Tak ve třiceti se možná naučíš dělat vtipy, Paule, ale ani pak toho nezneužívej.“

„Provedu,“ řekl skromně Paul.

Tři plus nebylo tak špatné, ale Lin sedí celý červený a nafouknutý. Navečer si vymyslí odpověď.

„Popovídáme si o literatuře,“ navrhl učitel Těnin. „Kapitáne Komove, jak se vede tvému dílu?“

„Já jsem psal o Gorbovském,“ řekl Kapitán a začal se hrabat ve svém stole.

„Výborné téma, chlapče!“ řekl učitel. „Bude to moc dobré, jestli se ti s tím podařilo vyrovnat.“

„Vůbec si s tím neví rady,“ prohlásil Athos. „Považuje u Gorbovského za nejdůležitější umění.“

„A co si myslíš ty?“

„Já si myslím, že u Gorbovského je nejdůležitější smělost, odvaha.“

„Myslím si, že nemáš pravdu, navigátore,“ řekl učitel. „Odvážných lidí je velice mnoho. Mezi kosmoletci nejsou vůbec žádní zbabělci. Zbabělci prostě vymírají. Ale Výsadkáři, zvláště takoví, jako je Gorbovskij, těch je jen pár. Prosím, abyste mi věřili, protože já to vím, a ty zatím ne. Ale i ty to budeš vědět, navigátore. A cos napsal ty?“

„Já jsem psal o doktoru Mbogovi,“ řekl Athos.

„Kde ses o něm dozvěděl?“

„Dal jsem mu knížku o létajících pijavicích,“ vysvětloval horlivě Paul.

„Výborně, chlapci! Přečetli jste si všichni tu knížku?“

„Všichni,“ řekl Lin.

„Komu z vás se nelíbila?“

„Všem se líbila,“ řekl Paul hrdě. „Vyhrabal jsem ji v knihovně.“