Страница 16 из 67
ZPRAVODAJSTVÍ
Novosibirsk, 8. října 2021. Oznamuje se tu, že komise Akademie věd, která měla za úkol prozkoumat výsledky expedice „Tajmyr—Jermak“, skončila svou práci.
Jak známo, odeslala Akademie věd v roce 2017 do hlubokého prostoru expedici skládající se ze dvou planetoletů první třídy „Tajmyr“ a „Jermak“, aby se ověřila možnost mezihvězdných letů. Expedice startovala 7. listopadu roku 2017 z mezinárodního raketodromu Pluton-2 ve směru souhvězdí Lyry. Členy posádky planetoletů Tajmyr byli: kapitán a velitel, navigátor S. I. Kondratěv, kybernetik P. König a lékař J. M. Slavin. Planetolet Jermak plnil funkci informačního centra bez posádky.
Speciálním úkolem expedice byl pokus dosáhnout světelné bariéry (absolutní rychlosti 300 000 km/s) a výzkumy prostoročasových vlastností při samovolně se měnícím zrychlení blížícím se hranici světla.
16. května roku 2020 byl na návratové dráze v oblasti planety Pluton objeven planetolet Jermak a dopraven na mezinárodní raketodrom Pluton-2. Planetolet Tajmyr se na návratové dráze neobjevil.
Při studiu materiálů dopravených planetoletem Jermak bylo zjištěno kromě jiného toto:
a) 327. dne místního času dosáhla expedice „Tajmyr—Jermak“ rychlosti 0,975 v relaci ke Slunci a začala plnit průzkumný program;
b) expedice převzala a registrační zařízení na Jermaku zaznamenalo ce
c) 342. dne palubního času začal Tajmyr plnit další úkol tím, že se vzdálil od Jermaka na devět set miliónů kilometrů. Ve 13 hodin 09 minut 11,2 s. 344. dne palubního času sledovací zařízení Jermaka zaznamenalo v bodě, kde se nacházel Tajmyr, záblesk o velké intenzitě, po němž byl přerušen přísun informací z Tajmyru na Jermak a už se neobnovil.
Na základě toho byla nucena komise dojít k závěru, že planetolet první třídy Tajmyr havaroval a celá posádka ve složení Alexej Eduardovič Žukov, Konstantin Ivanovič Falin, George Allan Pollak, Sergej Ivanovič Kondratěv, Peter König a Jevgenij Markovič Slavin v důsledku katastrofy zahynula. Příčiny katastrofy nebyly zjištěny.
(Zpravodajství mezinárodního střediska pro vědecké informace číslo 237,9. října roku 2021.)
DVA Z TAJMYRU
Po obědě si Sergej Ivanovič Kondratěv trochu pospal, a když se probudil, přišel Žeňa Slavin. Žeňova rezavá kštice rozsvítila stěny, až zrudly, jako když zapadá slunce. Žeňa příjemně a omamně voněl neznámou kolínskou vodou.
„Buď zdráv, Serjožko, kamaráde!“ zakřičel od prahu.
Vtom někdo přísně řekl:
„Mluvte laskavě potichu.“
Žeňa pohotově zakýval do chodby, po špičkách se přiblížil k lůžku a usedl tak, aby ho Kondratěv mohl vidět, aniž pohnul hlavou. Ve tváři měl radost a vzrušení. Kondratěv si už ani nevzpomínal, kdy ho naposledy takhle viděl. A dlouhou načervenalou jizvu na Žeňově tváři viděl vůbec poprvé.
„Buď zdráv, Žeňo,“ řekl Kondratěv.
Ohnivá kštice Žeňova se najednou rozplynula. Kondratěv přimhouřil oči a vzlykl.
„To je ale, co,“ zabručel rozzlobeně. „Nezlob se, prosím tě, na mě. Celý jsem se tu rozklížil. No a jak se ti tam vede?“
„Ale dobře, docela dobře,“ vzrušeným hlasem řekl Žeňa. „Všechno tu je prostě báječné! Hlavně že tě z toho dostali. Jak já jsem se o tebe strachoval, Sergeji Ivanoviči… Zvlášť ze začátku. Byl jsem sám, a takový stesk, takový strašný stesk… Chci k tobě, ale nechtějí mě pustit. Nadávám, ale na nikoho to nedělá zvláštní dojem. Přemlouvám je, přesvědčuji, pokouším se jim dokázat, že jsem nakonec taky lékař… ostatně jaký já jsem vlastně teď lékař…“
„No dobře, věřím ti, věřím,“ řekl mírně Kondratěv.
„A najednou mi dnes zavolal sám Protos. Dostáváš se z toho pěkně, Serjožo. Za půldruhého týdne tě naučím řídit pterokar. Už jsem ho pro tebe objednal.“
„Ano?“ řekl Kondratěv.
Na čtyřech místech měl zlomenou páteř, potrhanou bránici a porušené spoje na lebce. Při blouznění si pořád představoval, že je loutka udělaná z látky, kterou rozdrtilo pásové nákladní auto. Ostatně na lékaře Protose bylo spolehnutí. Byl to silný růžolící člověk tak k padesátce (nebo ke stovce, kdopak by se v tom teďka vyznal), nesmírně mlčenlivý a velice hodný. Přicházel vždycky ráno a večer, usedl k němu a funěl tak sympaticky, že Kondratěvovi bylo hned lépe. Samozřejmě, že to byl vynikající lékař, protože dosud nedal umřít loutce z látky, kterou rozdrtily pásy nákladního auta.
„Nojo,“ řekl Kondratěv. „Snad…“
„Ó!“ zvolal nadšeně Žeňa. „Za půldruhého týdne budeš řídit pterokar. Protos je kouzelník, to ti říkám jako bývalý lékař.“
„Ano,“ řekl Kondratěv, „Protos je nesmírně hodný člověk…“
„Skvělý lékař. Když jsem se dozvěděl, čím se zabývá, bylo mi jasné, že musím změnit povolání. Měním povolání, Sergeji Ivanoviči. Začnu psát!“
„Hm,“ řekl Kondratěv. „To tedy znamená, že tu spisovatele o moc lepší nemají.“
„To je totiž tak,“ řekl Žeňa, „jedno je jasné: všichni jsou modernisté, zatímco já sám budu jediný klasik. Jako Tretiakovskij: ‚Kateřina Veliká — a! — přijela do Carského Sela‘.“
Kondratěv pohlédl na Žeňu napůl zavřenýma očima. Ano, Žeňka neztrácí čas. Oblečen je podle poslední módy, to je jasné, — krátké kalhoty a měkká volná blůza s krátkými rukávy a rozhalenkou. Ani jediný šev, všechno v jemných světlých barvách. Učesán je s lehkou nedbalostí, hladce vyholen a navoněný. Dokonce i některá slova se snaží vyslovovat tak, jak je vyslovují pravnuci — úsečně a hlasitě, nyní už negestikuluje. Pterokar… A to uplynulo teprve několik týdnů…
„Jevgeniji, zase jsem zapomněl, jaký tu teď mají rok,“ řekl Kondratěv.
„Dva tisíce sto devatenáct,“ odpověděl slavnostně Žeňa. „Říkají tu jednoduše, že je rok sto devatenáctý.“
„A jak je to, Jevgeniji,“ řekl Kondratěv nesmírně vážně, „se zrzavými — co je s nimi? Existují ještě ve dvaadvacátém století, nebo už úplně vymizeli?“
Žeňa odpověděl stejně slavnostně:
„Včera jsem měl tu čest besedovat s tajemníkem Ekonomické rady severozápadní Asie. Nejchytřejší člověk a úplně infrarudý.“
Zasmáli se a prohlíželi si přitom jeden druhého. Pak se Kondratěv zeptal:
„Poslyš, Žeňo, jak jsi přišel k té pěšině na obličeji?“
„Tuhle?“ Žeňa nahmatal prsty jizvu. „Copak je ji ještě vidět?“ rozhořčil se.
„Aby ne,“ řekl Kondratěv. „Červená na bílém.“
„To mám z té doby, co ty. Slíbili mi ale, že to všechno brzy zmizí. Beze stopy. A já tomu věřím, protože oni mohou všechno.“
„Kdo — oni?“ ztěžka se zeptal Kondratěv.
„Jak to myslíš — kdo? Lidé… pozemšťané.“
„To jako my?“
Žeňa zamrkal.
„Samozřejmě,“ řekl nejistě. „V jistém smyslu… my.“
Přestal se usmívat a pozorně pohlédl na Kondratěva.
„Serjožo,“ řekl tiše. „Moc tě to bolí, Serjožo?“
Kondratěv se zlehka usmál a očima dal najevo, že ne, že ho to moc nebolí. ‚Brzy ale začne,‘ pomyslel si. Stejně hezky Žeňa řekl: „Serjožo. Moc tě to bolí, Serjožo?“ Jsou to milá slova a on je mile řekl. Řekl je úplně stejně jako toho nešťastného dne, kdy se Tajmyr zaryl do sypkého prachu bezejme