Mlhoviny v Andromedě

Do tří přístavů, na severozápadě ostrova, na jihu i na východním pobřeží, přicházely konzervované potraviny, léky, ochra

Dívaje se na modravé hory v dálce, Mven trpce uvažoval, nepatří-li do kategorie „býků“, kteří lidstvu vždycky působili trápení. „Býk“ je silný a energický člověk, který přemýšlí, jak by ukojil jen své vlastní potřeby, a je úplně necitelný k utrpení a zážitkům ostatních. Strádání, nesváry a neštěstí v dávné minulosti lidstva zaviňovali vždy právě lidé, kteří pod různými maskami prohlašovali, že oni jediní znají pravdu, a domnívali se, že mají právo potlačovat názory těch, kdo s nimi nesouhlasí, a vykořeňovat rozdílné způsoby myšlení a života. Od těch dob se lidstvo vyhýbalo sebemenším příznakům absolutnosti v názorech, přáních i zálibách a ze všeho nejvíce se varovalo „býků“. Vždyť „býci“ to byli, kdo žili jen přítomnému okamžiku, aniž přemýšleli o nezrušitelných zákonech ekonomiky nebo o budoucnosti. Války a neorganizované hospodářství v éře Rozděleného Světa vedly k drancování planety. Tehdy vykáceli lesy, spálili zásoby uhlí a nafty, které se vytvářely stamilióny roků, znečistili vzduch kysličníkem uhličitým a páchnoucími zplodinami z továren, vybili krásná a neškodná zvířata jako byly žirafy, želvy a sloni, než svět dospěl ke komunistické společnosti. Země byla zaplevelená, řeky i mořské břehy se zanesly odtékající naftou a chemickými odpady. Teprve když lidstvo důkladně očistilo vody, vzduch i zemi, dostala planeta svůj nynější vzhled a dá se celá přejít bosky, aniž si člověk zraní nohu.

Vždyť Mven sám nesetrval na odpovědném místě ani dva roky, a zničil umělou družici, která vznikla společným úsilím tisíců lidí a důmyslem vynikajících inženýrů. Jeho vinou zahynuli čtyři nadaní vědci, z nichž každý se mohl stát Renem Bozem… Dokonce i Rena samého se podařilo stěží zachránit. Obraz Beta Lana, skrývajícího se kdesi v horách a údolích ostrova Zapomenutí, vyvstal mu znova živě před očima a vzbuzoval jeho palčivý soucit. Než Mven Mas odjel, seznámil se s podobiznami proslulého matematika a navždycky si zapamatoval jeho energickou tvář s masívní čelistí, s pichlavýma očima, posazenýma hluboko a blízko u sebe, celou jeho mohutnou atletickou postavu.

Řidič kluzáku přistoupil k Afričanovi.

„Je silný příboj. Nemůžeme přistát u břehu, vlnobití se převaluje přes molo. Musíme plout do jižního přístavu.“

„Není třeba. Máte záchra

Řidič i kormidelník pohlédli na Mvena s respektem. Na mělčině se kupily bělavé kalné vlny a spadaly s ohlušujícím řevem v mohutných kaskádách. Blíž k pobřeží vířily v chaotické změti pěnu a písek a rozlévaly se daleko po mírně skloněné pláži. Z nízkých mraků se řinul drobný teplý déšť, letěl šikmo po větru a mísil se s rozstřikovanou pěnou. Mlžnou clonou bylo na břehu vidět jakési šedé postavy.

Řidič s kormidelníkem si vyměnili pohledy, zatím co se Mven svlékal a sbaloval si oděv. Kdo odcházel na ostrov Zapomenutí, přestával být článkem společnosti, kde si lidé navzájem pomáhali a jeden druhého chránili. Osobnost Mvena Mase vzbuzovala bezděčnou úctu, a kormidelník se rozhodl, že ho upozorní na velké nebezpečí. Afričan mávl bezstarostně rukou. Řidič mu přinesl malý, hermeticky uzavřený balíček.

„Zde je zásoba koncentrované potravy na měsíc, vezměte si to.“

Mven chvilku přemýšlel a pak vložil balíček i šatstvo do nepromokavého obalu, pečlivě zapjal uzávěr a se záchra

„Otočit!“ zavelel.

Vodní kluzák se naklonil v prudké zatáčce. Loď Mvena odmrštila a v příštím okamžiku se už zuřivě potýkal s vlnami. Lidé na kluzáku se dívali, jak vylétá na hřebeny mohutných valů, jak se propadá a znovu vyplouvá nahoru.

„Dokáže to,“ řekl s ulehčením řidič. „Musíme odtud, strhává nás to.“

Šroub zaječel a kocábka poskočila kupředu pod nabíhající vlnou. Temná postava Mvena Mase vyvstala na břehu v celé své výšce a rozplynula se v deštivé mlze.

Po upěchovaném písku se pohybovala skupina lidí; byli nazí, jen kolem beder měli pruhy látky. Vlekli vítězoslavně obrovskou rybu, která sebou zoufale zmítala. Když uviděli Mvena, zastavili se a přátelsky ho pozdravili.

„Nový z tamtoho světa,“ řekl jeden rybář s úsměvem. „A jak výborně plave! Pojď, žít k nám!“

Mven si zpříma a přívětivě prohlížel rybáře a pak potřásl hlavou.

„Těžko se mi bude žít zde, na břehu moře, hledět v jeho dozírnou dálku a přemýšlet. o ztraceném, nádherném světě.“

Rybář s hustým prošedivělým vousem, který zde zřejmě považovali za znak mužné krásy, položil příchozímu ruku na mokré rameno.

„Copak vás sem mohli poslat násilím?“

Mven se trpce usmál a snažil se vysvětlit, co ho sem přivedlo.

Rybář na něho smutně a soucitně pohlédl.

„Neporozumíme si spolu. Jdi tam,“ rybář ukázal na jihovýchod, kde se mezi mraky objevily modravé výběžky vzdálených hor. „Cesta je dlouhá, ale zde nejsou jiné dopravní prostředky kromě…“ Obyvatel ostrova se plácl po silných svalnatých nohou.

Mven byl rád, že se může co nejrychleji vzdálit a dal se volným krokem po klikaté stezce, která stoupala k nevyso kým pahorkům.

K ústřední zóně ostrova bylo něco přes dvě stě kilometrů, ale Mven Mas nespěchal. Proč? Pomalu se vlekly dlouhé dny, nenaplněné prospěšnou prací. Z počátku, než se docela vzpamatoval z katastrofy, toužilo jeho unavené tělo po klidu laskavé přírody. Kdyby si bez ustání neuvědomoval hroznou ztrátu, těšil by se jednoduše z ticha prostých pahorkatin ovívaných větry i z temnoty a prapůvodního mlčení horkých tropických nocí.

Ale dny plynuly a Afričan, bloudící po ostrově a hledající práci, která by mu vyhovovala, začal krutě tesknit po Velikém Světě. Už ho netěšila mírná údolí s ručně obdělávanými háji ovocných stromů, neukolébávalo ho téměř hypnotické bublání čistých horských řek, na jejichž březích mohl teď vysedávat nesčetné hodiny v horkém poledni i za měsíční noci.

Nesčetné… Opravdu, proč počítat čas, který zde vůbec nepotřebuje? Má ho po libostí, má moře času, a přece ten oddělený čas jednotlivce znamená tak nicotně málo…! Jediný krátký, hned zapomenutý okamžik!

Teprve teď Mven pocítil, jak přesně je vystižen název ostrova! Ostrov Zapomenutí… prázdná bezejme

Neobyčejná hrdinství zapadala v bezejme

…Afričana přijali do kolektivu pastýřů ve středu ostrova a již dva měsíce pásl stádo obrovských gauro buvolů při úpatí velké hory s nehezkým dlouhým názvem v jazyce národa, který v pravěku ostrov osídlil.

Dlouho teď vařil černou kaši v začazeném hrnci, ale ještě před měsícem si musil v lese shánět jedlé plody a ořechy a zápolit s hltavými opicemi, které po něm házely zbytky jídla. Daroval předtím svůj příděl potravy z kluzáku dvěma starcům v opuštěném údolí, aby podle zásad Velkého Světa působil především radost ostatním lidem. Tenkrát pochopil, co to znamená hledat potravu v pustých, neobydlených místech. Jaká nesmyslná ztráta času!

Mven vstal z kamene a ohlédl se. Nalevo zapadalo slunce za okraj nádherné roviny, vzadu se tyčil zalesněný vrchol kupolovité hory.

Dole v šeru se chvílemi zaleskla rychlá říčka, lemovaná porosty ohromných zpeřených bambusů. Tam, půl dne chůze odtud, jsou hustě zarostlé, tisícileté zříceniny starobylého hlavního města ostrova. Existují i větší a lépe zachovaná opuštěná města. Na nich Mvenu Masovi zatím nezáleželo.

Stádo se rozložilo jako černé hroudy ve ztemnělé trávě. Noc nastala rychle. Na pohaslém nebi se rozhořely tisíce hvězd. Tma, známé linie souhvězdí i zářivý třpyt velkých hvězd byly pro astronoma obvyklou podívanou. Viděl odtud i osudného Tukana… Ale jak slabé jsou pouhé lidské oči! Už nikdy neuvidí vznešenou krásu kosmu, spirály obrovských galaxií, ani modrá slunce. To všechno jsou pro něho už jenom nemírně vzdálená světélka. Zdali není lhostejno, jsou-li to hvězdy nebo lampičky, přibité ke křišťálové kouli, jak si to představovali ve starověku! Pro jeho zrak je všechno stejné!